Naš svět /11/ V rukách času
„To nemá cenu,“ prohlásil Naruto, probouzejíc se z mrákot; omráčil ho míč, vržen obrovskou silou, přímo mezi oči „turnaj je už předem prohraný“
Svou zbylou sílu použil ke zvednutí, ale jakmile vstal, byl znovu stažen k zemi.
„Zvedni se!“ sykla na něj Sakura ve snaze ho aspoň trochu pohoršit, aby začal tvrdě hrát.
Postavil se a mnul si nos. Otočil se na Sakuru a zamračil se.
Proti nim stál tým ve stejném počtu jako byli oni. Na sobě měli zelené dresy s adresou jedné sportovní školy z vedlejšího města. Jejich rozesmáté pohledy klouzaly z jednoho na druhého; Naruto měl co dělat, aby se nevrhl proti nim a nezacpal jim pusu. Mezi nimi byla pouze jedna dívka, jenž opovržlivě pohlédla na Sakuru, přičemž pozvedla své tenké vytrhané obočí na znamení, že od nich už více nečeká.
Sai stál opodál; jejich pohledy tolik nevnímal, ale byl si jistý jednou maličkostí; pohlédl na jejich ztrápené tváře a cosi si uvědomil. Všichni naproti se na rozdíl od nich zdáli být čím dál víc rozesmátí, naladěni na jednu zábavnou stanici. Těšili se z každého špatného úderu, možná i z každého pohybu, který se jim nezdál. Zato Naruto, Sakura a v hloubi srdce i Sai se čím dál více stahovali k tmavé pohoršené straně svého vědomí. V hloubi duše však nalézali klid, protože se dokázali odreagovat.
Narutovi zčervenaly tváře. V jeho obličeji byl znát rozdíl mezi barvou tváří a nosu, který se začal zbarvovat do světle fialova.
Všichni pocítili napětí. Vše se ještě zhoršilo, když míč, jenž se dokutálel až k zelenému týmu, byl znovu velkou silou vržen proti Narutovi.
Mezi oběma družstvy se náhle rozhostilo ticho.
Naruto nepřekvapen silou úderu pohlédl na letící míč. Jako by se zastavil v prostoru a dal mu možnost odcouvat dál, tak daleko aby unikl tomu nárazu, kterému čelil. Avšak nohy ho neposlechly a on tam dál stál, jen přihlížejíc pomalu se blížícímu míči.
Nehnul se ani o píď; ten míč se nehýbá!
Naruta přešla slabost. Tlak míče ho poslal k zemi, ale ten se nepohnul; visel stále ve stejné výšce nad zemí a čekal na posun času. Tlačil ho stále dál, aniž by se pohnul o píď, a vlastně ani Naruto se teď nehýbal, protože každý pohyb ho stál značné úsilí. Vysílen pod tíhou okolností se ohlédl na Sakuru, Saie, Zuzanu a Yuuki; mlčky stály; jen jediné mrknutí oka, by polehčilo okolnosti, ale jako by koukali do prázdna.
Vedlejší tým se také nehýbal, jen zuřivě zírali před sebe, s ústy otevřenými, jak se chtěli znovu zasmát.
Malý vrabeček, jenž ještě měl sem tam zapíchnuté bílé peříčko, byl zmražen uprostřed svého letu do hnízda, kde na něj čekal jeho o něco větší, a už dokonale zbarvený, bráška. Jako by najednou neplatila gravitační síla; vše se zastavilo jako na povel, ale ptáček i míč, přivázány neviditelnou šňůrou, zůstaly ve vzduchu. Listy, jenž se zvedly do výše, sílou větru, zůstali stát tam, kde spočinul větrný dech.
Ale nejen ve vzduchu, i na zemi je najednou hrobové ticho.
Muž přechází silnici. Vyrušen telefonem si ani nevšímá auta přijíždějícího zprava, ale najednou, jako by tomu osud chtěl; nemá právo zemřít tak mlád, a tak má ještě chvíli času, aby uhnul; avšak zamražen asi nevnímá.
Dívka, která chtěla upít ze svého hrníčku, za sklem v restauraci, se už nedočkala chutného usrknutí, protože jí to čas nedovolil.
Naruto si všiml drobných smítek prachu, jenž měl před sebou.
Najednou uslyšel divný zvuk. Znělo to, jako když přichází bouřka, ale mnohem silnější a hlubší, jakoby vycházela ze země.
Nemohl se hnout, ale teď jeho svaly povolily. Neviditelné ruce, jenž ho utiskovali, ho pustili a on byl odražen zpět do míst, kam zanedlouho dopadl i vržený míč. Hřištěm se ozvalo nepřátelské uchichtávání a blažené zpívání malého vrabečka.
Muž, přecházejíc silnici, byl stažen zpět svou náhlou pozorností.
Dívka v restauraci si ukápla čaje na své bavlněné tričko.
Naruto si mnul oči, protože je smítka a písek, jenž do nich nalétli, začali divoce dráždit.
Do vzduchu se zvedla další směsice podzimního listí.
Náhle se ten hluboký zvuk, přicházejíc odněkud z dáli, ozval znovu, byl však doprovázen malými otřesy. Tichem, který nastal, se linul dětský pláč.
Země se znovu otřásla.
Na silnici se začal tvořit chaos; řidiči v náhlém strachu zbrzdili provoz a vylézali z aut, přičemž začali s křikem utíkat pryč. Všichni hledali útočiště. Děti na hřišti se rozeběhly do svých domovů, aby nalezli své rodiče, jenž sami mnohokrát nevěděli co dělat.
Vždy se rozhodilo ticho, ale po chvíli to začalo znovu, a ve většině případů, byl otřes mnohem silnější. Země se nakláněla z jedné strany na druhou a domy začaly praskat.
Na tohle nebyl nikdo připravený, ani zvířata, která podle výzkumů známých vědců, mají vědět takové katastrofy předem. Krysy vylézaly z děr a kanálů, odkud se hrnula kanalizační voda. Z domu, na kterém se už tvořily vodorovné i příčné trhliny, vyběhávalo a vyletovalo všechno zvířectvo. Zvířata byla náhle dezorientována; pobíhala sem a tam. Při každém otřesu se ozval psí štěkot, avšak nepřetržitě trvalo šustění ptačích křídel. Někdy, když se ozvalo znovu to hluboké hřmění, někdo vykřikl; pes vyštěkl; dezorientované ptáče narazilo do okna řítícího se domu. Některé stavby už nevydržely a lidé byli budovou pohlceni.
Naruto se ohlédl za sebe, ale spatřil pouze Saie a Sakuru.
„Kde je Yuuki a Zuzana.“ zakřičel ze všech sil, aby překřičel všechen ten hluk.
„Já nevím.“ Přiběhla k němu Sakura a za sebou táhla Saie; chytila ho a nepříčetně držela, dokud si nebyla jistá, že jsou všichni pohromadě. Všichni?
Sakura je oba chytla za ruku. Chlapci si všimli, že pláče. Slzy však neodráželi světlo, protože se náhle zatáhlo. Jako záclona, kterou se chceme ochránit před slunečními paprsky, byla i tady zatažena, avšak tentokrát, tomu tak nikdo nechtěl.
Všichni byli strženi silou zemětřesení k zemi; dům nedaleko od nich se zřítil a kolem se začal šířit oheň a prach, v němž se nedalo dýchat. Zvedli se a pokračovali dál; běželi a přitom kašlali, protože se prachu a dýmu z hořících budov, nadýchali. Při běhu stále mžourali očima ze strany na stranu, ale své přátele nezahlédli. Nad celou touhle věcí visely otazníky; oni však dobře vědí, že tohle je odpověď na otázky, jenž si pokládali při pohledu na Yuukinu věštbu. A teď se to děje a oni mohou pouze utíkat.
Záchranou před zemětřesením se stal kopec nad městem, jež se nad nimi výšil. Sakura se chlapců pustila a začala kašlat. Všichni byli špinavý a unavení, jak se snažili utéct hrozbě, ale Naruto i Sai se vzchopili a pomohli Sakuře na nohy; podpírali jí, každý z jedné strany. Vykřikla bolestí, když ji nahoře posadili, a začala si mnout oteklý kotník.
„Kde sis to udělala?“ Naruto se k ní sklonil a nohu si se zájmem prohlížel.
„Já nevím.“
„Nevíš?“
Všichni se ohlíželi ze stran na stanu, jestli náhodou neuvidí Yuuki a Zuzanu. Co když potřebují pomoci? Co když zůstali pod nějakou z hor suti. Co když…
Popadl se za břicho; z úst vyplivl sliny s krví. Sai se teď chopil za ruku, na které se mu náhle otevřela krvavá rána.
Znovu zabouřilo, ale tentokrát to nebyl ten hluboký zvuk, přicházející odněkud ze země, ale typický zvuk blížící se bouřky. Všechny ozářilo divoké bílé světlo; jeho ohnisko nebylo nikým zaznamenáno; světlo přicházelo ze všech stran a ozářilo celé město.
Naruto, Sai i Sakura před ním museli zavřít oči, protože jako by bolelo; působilo jim to velikou bolest. Ale všude bylo ticho…nikdo nevykřikl, ani dítko, které by to zajisté nevydrželo. Světlo pronikalo do každé části jejich těla. Svítilo i do jejich vědomí, které se zdálo být před světem uzavřeno.
Budu ráda za každou kritiku...takže se snažte!
Chtělo to čas, ale když tomu bylo konečně přáno, bude tomu snad dobře dáno. 