Žena mnoha tváří

info: Přemýšleli jste někdy o tom, kolik rolí musí ta naše ubohá Konan zvládat? Zkoušela jsem se nad ní zamyslet...

Povídka je věnována hAnko za inspiraci jejím videem na youtube.

Songfic na píseň Bitch od Meredith Brooks

Upozornění: 15 +

Povídka

Žena s krátce střiženými vlasy barvy nebe se usadila na oblý balvan na jednom z kopců a z výšky pozorovala údolí. Nesnášela sama sebe a neustále si něco vyčítala. Ale tohle je život a ona ho musí žít…

A i dnes ukápla slza do měkké trávy. A hned poté se ženiny jemné ruce zaťaly v pěst. Co všechno pro ně dělá a nic z toho nemá! Jaké by to bylo, kdyby se náhle rozhodla odejít? Stalo by se vůbec něco? Zadívala se do minulosti, pohlédla do vlastního nitra a užasla…

Hidan vytušil, že uvnitř sídla zůstalo jen málo lidí a ti většinou spali. Rozhodl se toho využít a začal slídit v pokojích. Zvysoka kašlal na to, že má dnes držet hlídku u hlavních dveří. Ovšem tvrdě narazil ve chvíli, kdy vlezl do Konaniny ložnice, přehraboval se v šuplících a přitom nepostřehl, že stojí za ním.
Modrovláska přešla jeho pokus o rabování s ledovým klidem, neodpustila si však drobnou poznámku. „Třeba by tě ten tvůj Jashin moh naučit aspoň pořádně hlídkovat, když je to tak mocnej bůh.“
„Neber si jeho jméno do huby!“ rozčílil se Hidan.
„A opravdu si myslíš, že by schvaloval, že se přehrabuješ v ženským prádle?“ ťala Konan do živého.
„Mrcho!“

Procitla. Vedle ní spal muž, jehož osobnost se jí vryla do srdce. Její Pein, její Nagato. Nikdy nedocenil, že k němu chovala city. Byla pro něho jen příležitostným povyražením. Opatrně se zvedla a přejela mu studenými prsty po šíji. „Vždy budu s tebou.“ Z úst jí uniklo odevzdané: „Ach.“

Rozběhla se po louce a rozhazovala kolem sebe květiny. Pak padla do trávy a vdechovala jejich vůni, šťastnější než kdy předtím. Opět byla svá, bezstarostná… jako dítě.

„Copak nemůžeš aspoň jednou jíst jako člověk?“ Prásk! Dlouhovlasý blonďáček dostal vařečkou přes hlavu.
„Au! To teda pekelně bolí,“ zabručel Deidara a hodlal se vypařit i s talířem.
„Nemyslíš, že to trochu přeháníš?“ pronesl Itachi Uchiha od stolu, a obrátil tak Konaninu pozornost na sebe, takže blonďáček mohl uskutečnit svůj únikový plán.
„Bude se jíst u stolu!“ zaječela „pravá vůdkyně Akatsuki“ a skočila po ninjovi.
„Chytejte, Mistře Sasori!“ křikl a hodil talířem přes půl místnosti.
Loutkář sice zachytil část inventáře sídelní kuchyně, ale omáčka se roztekla po zdech a na podlahu.
Vůdce vešel do dveří a naskytl se mu zvláštní pohled. Jeho týmová partnerka pouštěla hromy a blesky na tři ninji-provinilce a hrozila jim přitom nejrůznějšími kuchyňskými potřebami. Raději se ztratil, aby od „maminky“ taky jednu neschytal.

Vrátila se z poslední mise vyčerpaná a hladová. Hrst zakrvácených shurikenů a jeden kunai odhodila do kouta. Zabila… byla jako zvíře… ale byl to tak slastný pocit.
O několik dní později donesl Sasori z obchůzky Bingo knihu. Zatrnulo v ní. Kdosi vyfotil její záda. Je teď stejně hříšná jako oni.

„Tam! Pohleďte na ochránce Skryté deštné a jeho anděla!“ zavolal nějaký muž. Dav žen a dětí je vítal s nadšením toho dne, kdy Pein osvobodil vesnici a svrhl Feudálního pána. Všichni je obdivovali, uctívali a volali. On byl jejich bůh a ona jeho anděl.

Byly chvíle, kdy ji její muži milovali, ale i takové, kdy by ji Akatsuki nejraději zahrabali někam hluboko pod zem. Učila se žít se všemi svými pocity, které tajila, a učila se žít… s nimi, s partou vraždících Shinobi. Dávno pryč jsou časy, kdy byla děvčátkem skládajícím papírky.

Itachi sevřel prsty kolem Konaniných ramen. „Pojď ke mně blíž, nestyď se,“ zašeptala a v jejím hlase zazněla rozkoš. Nenechal se dvakrát pobízet a přitiskl ji k sobě. „Ano. Potřebuju cítit teplo mužského těla. Ach…“
Slastně vzdychla a opřela si hlavu o Uchihovo rameno. Pak odvrátila hlavu, pronesla několik komplimentů a políbila ho. Dotknul se jejích tváří. Nechala se unášet vlastní slastí, než si všimla, že jí sahá pod plášť a blůzku. Tehdy se mu vytrhla a odstrčila ho od sebe. „Ale Itachi… Kdo řekl, že bude něco víc?“

Konan se potýkala s vatou a jodovou tinkturou. „Á! Co jsi zas dělal?“ vzdychla.
„Tobi nechtěl lézt do toho křoví, opravdu! Jen se hrozně lekl!“ bránil se mužíček s oranžovou maskou na obličeji.
„A čeho?“ nechápala modrovláska.
„Takového divného trhavého zvuku,“ pípl ninja.
„A tos nepoznal, že Hidan a Kakuzu jenom trhají ten plátěný pytel?“ Nedostala odpověď. Vzdychla a vytáhla mu další trn z pláště. „Teď to bude trochu štípat,“ upozornila ho, sáhla pod plášť a rychlým škubnutím vytrhla fňukálkovi několik trnů ze zadnice naráz. Vypískl a pískot pár vteřin ještě trval.
Bylo jí ho líto. Byl hlupáček… ale její. Chodíval si k ní vyplakat oko a vylít srdíčko. Byla první, koho kdy požádal o pomoc.
„Podej mi ruku, Tobi. A neboj se, bude zase líp.“ Upřela na něho své pronikavé oči a váhavě mu prohrábla vlasy. A za několik vteřin už se sídlem neslo Tobiho pronikavé syčení…

Dost bylo vzpomínání! Mezitím se setmělo. Věděla, že ji někdo sleduje. Protáhla se a přitom zajela rukou do jednoho z rukávů a opatrně sevřela v prstech kunai. V příští chvíli už na kameni neseděla. Dva muži bez jediného výkřiku, jen s tichým zasténáním, klesli k zemi. Schovala zbraň a užila svého papírového jutsu k návratu do sídla. Ráno už tu po ní nezůstanou stopy…

KONEC