Být chráněn 8

Část sedmá - Tady

Část osmá - Začátek cesty je vždycky u rámu dveří

„Tak kde sakra je?“
Před kanceláří přešlapoval sem a tam už dobrých patnáct minut. Párkrát, asi dvaadvacetkrát, se prošel ke schodišti nebo vykoukl oknem na opačném konci chodby. Nervózně. Dole mu řekli, že ještě nedorazila. K Hokagemu sám nepůjde, určitě má v kanceláři svojí práce dost a dost, takže ho nebude obtěžovat…
„Ale kde ta Kushina je?!“
V hlavě mu už přeběhlo několik teorií.
Teorie první. Ztratila se. To ale nepřicházelo v úvahu, protože jí hodně podrobně popsal cestu. Ne, neztratila se.
Teorie druhá. Fláká se. Že by šla o moc pomaleji, než si myslí? Ale vždyť i on měl zpoždění! A kvůli tomu sem hnal, div že nezakopl, i když k tomu chvíli hrozilo, na střeše jedné budovy, byl to totiž moc rychlý běh a… Ale mohli bychom přejít ke třetí teorii.
Zabili ji. Čistě teoreticky. Šla na ramen a neměla dost peněz. A tak ji…
Ale sakra, o čem to tady přemýšlím?! Prostě jenom jde pozdě… Určitě se někde sekla…
Ale pravdou bylo, že o ni měl strach. Zdál se jí sen, ve kterém slyšela přesně to, co mu napsal otec. Jenom chvilku po tom, co zemřel. A ještě, ta věta zas tak obvyklá nebyla… Bylo to zvláštní. Prostě zvláštní. Sny někdy sice jsou úplně mimo, ale někdy mají nádech tajemna, které nám říká, že v celém tom nesmyslu je jedna velká pravda. Proto existují snáře. Abychom si ze sna, blbostí smíchaných do sebe, které nám v určité podivné chronologii běží za víčky, vybrali jedinou smysluplnou věc, tu našli mezi všemi těmi podivnými hesly v knize a vysvětlili si to alespoň trochu přijatelnou pravdou. Ale kdo do toho snáře ksakru cpal teorii, že když se vám zdá o dítěti, které skáče na obrovské jahodě přes švihadlo, máte velký strach z nemocí? Maximálně z psychické újmy díky těm snům.
Minato se zhluboka nadechl a čapnul si na zem. Konečně tu byla chvilka ticha a klidu a tak se opřel o zeď a snažil se na nic nemyslet, jenom zhluboka dýchat. Ale, ve vzduchu visel pach nebezpečí… Aha, ne, to byla jenom nějaká spálenina zvenku. Počkat…
Spálenina?!
Rychle vyskočil na nohy a znovu utíkal k oknu na konci budovy. K té díře v sytě žluté zdi, na které byly, ne moc umně, naranžované květináče s květinami. Ani jedna z nich nekvetla, ještě nepřišel jejich čas, ale mezi listy už pomalu vznikala poupata. Sytě zelená, plná života. A za těmi květináči a rostlinami, tam, trošku dole, napravo… Tam hořela nějaká budova. Modrou střechu doslova hltal oranžový oheň a z toho se kouřilo dýmem, který pomaličku barvil ovzduší celé vesnice do černa. Tohle byl tenhle týden už asi desátý požár… Poslední dobou pořád jenom hořelo.
Chlapec se rychle rozhlédl.
Proč to nikdo nehasí?
„Haló? Hoří!“ zakřičel. Jeho slova odnesl prudký vítr… Dál a dál, zesílil je, ale přitom utlumil, jeho uším. A zároveň je odnesl přímo do kouře, který se tím okamžitě roznesl. Jakmile se vítr plný Minatových slov dotkl i oranžových plamenů, nebezpečně začaly hořet na ještě větší ploše, než doteď.
„Hoří, sakra!“ zakřičel chlapec ještě jednou a nebezpečně se nakláněl mezi všemi těmi květinami. Nikdo nikde nebyl… Nebo se mu to zdálo? Ale najednou, dole pod oknem, na žlutém písku země, tiše vykřikl nějaký hlas.
„Hoří…“ vydechla jakási žena a přikryla si ústa dlaní, oči vytřeštěné.
Minato jenom nervózně zavrtěl hlavou.
„Dyť to tu řvu už asi pět minut! Nemůžete s tím něco udělat? Já bych vám s větrnou podstatou chakry asi moc nepomohl!“ zakřičel dolů, když si všiml, že osoba má kolem čela tmavě modrou ninjovskou pásku. Vůbec nebylo poznat, co za znak na ní je… Ale ta žena se najednou usmála. Ukázala mu zdvižený palec a rychle odběhla. Její obličej mu přišel trochu povědomý… Ale teď nebyl čas o tom přemýšlet.
„No super, třeba to stihne…“
Trochu si oddychl, ale stejně tu zůstal stát. Je to pravda, teď potřebovali vodní podstatu chakry. Kushina by jim mohla pomoct, kdyby…
Kdyby tu sakra byla!
Pořád nic. Oheň už strávil většinu střechy, byla celá černá. Troška ho se odrážela i ve sklech oken všude okolo. Zlatooranžová světélka. Ale hrozilo, že se ta světélka dostanou všude do okolí…
A najednou se oheň tlumil. Proudil na něj neuvěřitelný příval vody, jakoby… Jakoby někdo sebral ohromnou vodní hadici a snažil se jí protlačit celé jezero.
Už skoro uhasl. S velkým syčením a s hodně bílé páry, která zaplavovala město ještě víc než předtím kouř. Jak si Minato všiml, dokud všechny nezavalila bílá mlha, dole stálo pár čumilů a pořád se na ten oheň dívali.
„To je strašně užitečný,“ obrátil oči v sloup.
Už to trvalo asi pět minut, co viděl jenom bílo a bílo… A potom zafoukal vítr. Z té střechy, od černých spálených trámů, které se začaly objevovat, jako kdyby z nich někdo pomalu strhával ohromné bílé a hedvábné prostěradlo, mu mávala ta kunoichi s modrou čelenkou.
Minato jí taky krátce zamával a usmál se.
A ona mu ukázala zdvižený palec, seskočila pryč a… Zmizela v páře všude okolo.
„Páni,“ hvízdl. „S tou bych se teda bál bojovat…“
Nemohl se ale zbavit pocitu, že ji odněkud zná… Však víte, takové to něco, co vás nutí v mysli si procházet všechny obličeje, které jste v životě viděli, jenom aby jste si vzpomněli, protože máte neodbytný pocit, že je to někdo strašně důležitý. Že je to někdo… Někdo –
„Hej, co tam děláš?“ uslyšel najednou za sebou a rychle se od okna otočil. No konečně!
„Kushino! Sakra kde – … Hokage-sama?!“

„No jasně! To víš, žes mi to popsal tak dobře, že sem se ztratila…“ podívala se na něho Kushina rozmrzele. Seděli v kanceláři Hokage, na dvou židlích před velkým stolem. Za tím stolem seděl muž ve středních letech, ledabyle opřený jednou rukou o desku stolu a zády o měkké opěradlo židle, a jenom je poslouchal.
„Ale-,“ snažil se něco namítnout Minato, Kushina však stačila ukázat na toho muže za stolem.
„Naštěstí mě pan Hokage na svojí procházce Konohou našel,“ zářivě se na něho usmála. „Díky ti! Jinak bych bloudila celej den…“
Počkat… ona řekla „ti“?
„Sandaime-sama, děkuju vám, ale my vás snad nebudeme už víc otravovat,“ snažil se zamluvit to, ale Kushina horlivě zavrtěla hlavou.
„Nene, tady Sandaime mi řekl, že mi dá nějaký poukázky na oběd zdarma. Seš moc hodnej, ale Minato mi bude závidět, nechceš mi dát taky nějakou pro něho?“ otočila se na muže, ale to už Minato zvedl obočí.
„Omluvte nás,“ provinile se usmál na Hokageho, který jenom seděl a pozoroval je, chytil Kushininu židli, jedním cuknutím ji obrátil zády k Sarutobimu, dívčinou nechápavou tváří ke dveřím, a poklepal si na čelo.
„Seš normální?“ zašeptal po té, co se k ní sklonil. Zřejmě měl pocit, že když se na Hokageho nebudou dívat, neuslyší to…
„Proč?“ odpověděla mu Kushina také šeptem a s vytřeštěnýma očima.
„Dyť mu tykáš!“
„A… A to se jako nesmí?“
Minato se omluvně podíval směrem k Hokagemu, jako kdyby mu chtěl říct, ať ještě chvilku počká.
„Vždyť je to Hokage!“ sklonil se ke Kushině znovu. „Žádnýmu Hokagemu nikdy nevykal nikdo jinej, než jejich rodina a nebo nějakej jinej Kage! Nebo tak!“
„A… A jak víš, že taky nejsem Kage,“ zvedla trochu nos, ale hned obrátila oči v sloup. „Jasně že nejsem, blbečku…“
„Blbečku? Proč mi tak říkáš? Zase!“ pokrčil obočí. A dívka se rozzářila.
„Jéé, no jasně! Já ti tak říkávala, co?“
Minato si jenom v rozpacích položil čelo do dlaně a zhluboka vydechl.
„Hele, víš co… prostě mu netykej…“
„Ale on mi neřekl, že by mu to nějak vadilo…“
„Prostě mu netykej! Prosím!“
Kushina chvíli mlčela.
„No jo… Promiň.“
Pomalu se otočili zpátky. Sarutobi se mezitím prohraboval nějakými papíry, kterých na stole bylo požehnaně, a očividně bez řádu je rozkládal po stole. A až si všiml, že se pozornost těch dvou zase vrátila k němu, usmál se.
„Tak jo… Kushino, ty mi podepiš tady to, čímž potvrzuješ svoji návštěvu v Konoze,“ podal jí nějaký zářivě bílý papír s pár znaky a pár volnými kolonkami, „a to bude asi všechno.“
Minato se na ty hory dokumentů díval, zatímco dívka vedle něho se snahou vyplazeným jazykem na poslední kolonku škrábala znaky svého jména, a po chvíli pozvedl obočí.
„To na to nemáte žádný… sekretářky nebo tak?“
„Ne, nemám,“ zavrtěl hlavou Sandaime s lehkým úsměvem na tváři a bezcílně se přehraboval ve všech těch papírech a svitcích, až bílé listy šustily, překvapivě hlasitě. Jeho ruka, pevná a s mnoha jizvami, které šlo vidět už na první pohled, nad stolem chvíli kroužila a až konečně našla, co hledala, rychle a pevně jeden papír ze změti sevřela za jeho roh. „Vlastně… Je to strašná nuda, být Hokage…“ Papír vzal a přenesl ho na vznikající hromádku po své pravé ruce.
„Tak proč jím jste?“
„Víš,“ zamyslel se Sarutobi a opřel si hlavu o hřbet ruky, „je to zvláštní, ale… Je to strašně nudná práce, ale přitom strašně zajímavá a nebezpečná…“
„Aha…“
„Jednou to pochopíš. Copak tys nikdy netoužil po tom, stát se Hokage?“
Chlapec se podíval do země, jako kdyby ji pečlivě studoval, každou její rýhu, každou prasklinu v tom dřevě parket a až po chvíli vzdychl:
„Asi ne…“
„Když jsme se loučili v Uzu no kuni, řek jsi, že jednou budu čumět, až se staneš Hokage,“ zamyslela se Kushina, když odložila pero zpátky do inkoustu.
„Ale to jsem myslel ze srandy…“
Dívka už nic neodpovídala. Jenom Sarutobi zavrtěl hlavou.
„Co se stane, stane se… Třeba, Minato, ještě zjistíš, co obnáší být Hokagem… Ale všechno chce jenom čas. Trošku a hodně času zároveň.“
„Takže středně,“ přikývla Kushina a vyčerpaně se opřela o opěradlo za sebou, zatímco si dala ruce za hlavu. Jako kdyby ji těch pár znaků dělalo takový problém… Ono někdy ale psát hezky dělá problém veliký.
„Ále,“ rozevřely se najednou Hokageho oči nadšením, když jeho ruka už po třetí přehazovala papíry a kroužila nad nimi jako hladový sup. Konečně zřejmě našla svoji kořist. „Tohle hledám už asi týden!“
„Máte v tom teda pěknej bordel,“ zamyslela se dívka, přičemž první slovo silně zdůraznila a na Minata se při zdůrazňování významně podívala. Jako kdyby chtěla říct: Vidíš? Vykám mu.
No dobře. Ne, že by si toho chlapec nevážil… Je fajn, že nejdůležitějšímu člověkovi vesnice netyká.
„Zvláštní mise,“ přemýšlel Hokage nahlas, zatímco se díval na znaky na papíře. Ale ještě jim neřekl, ať odejdou. Snad jakoby jim ty znaky přečíst chtěl… „Bylo nalezeno tělo jednoho našeho shinobi, celkem daleko odsud a úplně někde jinde, než by měl v tu dobu být.“
Kushina hlasitě zívla a Minato pokrčil obočí.
„A kdo to byl? Znám ho?“
„Asi ano… Mrzí mě to, Minato. Hokiho Itsukaru asi znáš...“
Chlapec se znovu zahleděl do země. Tátův nejlepší kamarád a zároveň součást otcova týmu… Minato ho potkával vážně hodněkrát. U saké večer, když s Minatovým otcem seděli v hospodě a zapíjeli žal nebo úspěch a chlapec tam šel svému tátovi něco vyřídit. To právě on ho poprvé pozval na saké, Hoki, za otcovými zády... Ale to teď není důležité. Znal ho. Jak mohl zemřít? Vždyť to byl jeden z lidí, kteří se nikdy nevzdají…
„Nevíme jak zemřel,“ řekl Hokage, zatímco se díval do papíru. Skoro jakoby chlapci četl myšlenky. „Byl nalezen v jakési jeskyni, bez žádných zřejmých poranění. Vypadalo to, jako kdyby ho prostě něco vyděsilo na smrt…“
Kushina na své židličce najednou začala divoce kašlat, mezi kašláním prskala něco jako "jeskyně" nebo "mrtvola", ale Minato si toho nevšímal.
„Aha,“ přikývl.
„A co je nejzvláštnější… Myslím, že to bylo zrovna při nějaké tajné misi. A tu vykonával spolu s tvým otcem…“
„S mým otcem?“ To myslí tu, na které zemřel?
„Jakou misi?“ vyskočil Minato rychle se židle. Kushina vedle se zklidnila a pro změnu se vůbec nehýbala, jenom bezcílně zírala na zadní stránku papíru, kterou Hokage držel.
„Víš, byli posláni na jedno místo. Myslím, že to všechno začalo tam, kde zemřel tvůj otec. A Hoki potom musel misi dodělat a nezbývalo mu, než aby to zvládl sám… A proto byl zřejmě tak daleko. V té jeskyni.“ Hokage se přitom nenápadně díval na Kushinu, nápadně se dívající na nepopsanou stranu papíru, a trochu se u toho mračil. A Minato pořád stál, židlička byla od toho, jak prudce vstal, posunutá o kus dozadu, a vypadal hodně napjatě.
„To spolu všechno nějak souvisí. Všechno to spolu nějak souvisí… I ten dopis s tím musí nějak souviset,“ začal si šeptat pro sebe, ale najednou popadl duchem ztracenou Kushinu za ruku a začal ji táhnout ke dveřím.
„Co… Co je?“ vzpamatovala se dívka najednou, ale Minato jenom zavrtěl hlavou.
„Ty to nechápeš? On zemřel. A on zemřel taky, když odtamtud utíkal, aby se dostal někam… A my musíme zjistit, co tam bylo, kde se to stalo, abychom věděli, co máme dělat!“
„Cože?“ nechápavě pokrčila čelo Kushina, ale to už ji chlapec donutil projít dveřmi, na chodbu a ještě dál, ven.
A v kanceláři se udělalo ticho. Jenom slunce pařilo do oken a všechen vzduch se vyčistil od kouře, visel v něm už jenom křik nějakých lidí zvenčí. Určitě to jsou jenom majitelé toho domu spílající nad svým neštěstím… Zřejmě za chvíli přijdou a budou žebrat o nějaké dotace, které jim Sarutobi samozřejmě dá. Z dobrého srdce. A Konoha bude zase o něco chudší a přitom bohatší…
„Taky se mějte, nashledanou,“ vydechl ještě Hokage unaveně za těma dvěma, co právě odešli. Za doprovodu hudby křiku zvenčí položil svoje čelo ztěžka do dlaně, vzal do ruky od inkoustu zamazané pero a podepsal první stránku z asi tisíce, co ho dneska ještě čeká. Zatímco Minato a Kushina… No. Snad se vrátí.

***
Chudák Kushina xD Takový šoky na ni xDD
Snář hovoří (bacha na něj xD): Dítě na ovoci viděti --> Velká starost z nemocí
Prostě logika xD
Hmm... Ještě jedna poznámečka, úplně od věci, ale stala se teď, tak se musím podělit xD Mám nejhorší výzo (bože, čo to je za čudo, prečo sa to píše s tvrdým y? Asi od "vysvědčení"... Ale stejně je to divný xD), jaký sem kdy měla a taťka - ano, můj taťka, kterej mi pořád říká něco ve smyslu "učit se, učit se, učit se" - mi za něj dokonce gratuloval. Ne, nemyslel to ironicky xD
Myslím, že svět de nějak z kopce, dámy a pánové, držte si klobouky...

Pokračování - Černobílé třešně, které snědl oheň