The Writer 2

,,Nemůžeme to vědět jistě, jen spekuluješ." Nedal na rozhodnutí své žačky Kakashi.
,,Proč mě jednou nemůžete poslechnout? Ta holka je tam! Já to vím! A jestli se pletu, klidně vás budu všechny zvát měsíc na ramen!" Protestovala odhodlaně růžovovláska a dala ruce v bok, čekajíc na odpověď.
,,Měsíc budeš platit ramen?" Vyvalil oči blonďáček a slina se mu rychle linula z nezavřených úst.
,,Kakashi-sensei, pojďme to aspoň zkusit. Co když se splete? Potom budu mít měsíc ramen zdarma." Naléhal Naruto a udělal na svého senseie prosebný pohled. Kakashi se otočil na svého kolegu, ale ten jen pokrčil rameny.
,,Nic tím neztratíme, když to zkusíme." Řekl po chvíli Yamato.
,,Fajn, jdeme to prozkoumat." Zavelel kopírovací ninja a v tu chvíli se ze Špilberku mihlo pět stínů.

,,Mě je blbě." Zaskuhrala jsem a zapila další prášek. Moje malá sestřička se ke mě právě batolila a já jí vzala jemně do náruče.
,,Zorinko moje, taky bych chtěla mít tak bezstarostnej život jako ty." Povzdychla jsem si a vzala z police knížku. Sice jsem byla na umření, ale pomyšlení, že by se moje malinká sestřička měla špatně, mě bolelo ještě víc. Rozhodla jsem se tedy zahrát si na super velkou ségru a přečíst jí její oblíbenou pohádku. Napsala jsem jí sama a proto mě nesmírně těšila oblíbenost téhle povídky.
,,Kdysi dávno, když se ještě stavělo vše holýma rukama a všechny stavby byly ze dřeva, se vyskytlo společenstvo velkých mocných lidí, kteří celý svůj život zasvětili nejvyššímu pánu. Měli v něj velikou víru a za oblíbenost u svého nejvyššího byli odhodláni udělat vše. Problémem byl však fakt, že celé společenstvo bylo lidmi zavrhováno a stíháno. Kdykoli měl jakýkoli člen jakékoli vrstvy možnost zabít člena onoho společenství, neváhal a udělal to." Přečetla jsem první odstavec, když v tom jsem zaslechla bouchnutí terasových dveří.
,,Co to?" Lekla jsem se a prudce se otočila. Vždycky jsem byla poseroutka, ale díky častému lekání od mých spolužáků jsem si na to zvykla. Teď se to však vrátilo.
,,Počkej tady Zori, sestřička bude hned zpět." Zašeptala jsem ke své sestřičce a bojácně se vypravila do svého pokoje, kde se nacházel již zmíněný vchod na terasu. Sice to byla sebevražda, ale nechala jsem všude zhasnuto. Měla jsem až příliš velký strach z toho, co bych případně mohla uvidět.
,,Je tu někdo?" Zeptala jsem se tou nejblbější otázkou, jakou jsem mohla. Když se nikdo neozýval, vykročila jsem vpřed, obešla svůj nootebook a jemně otevřela dveře na terasu. Proud čerstvého chladného vzduchu mi nadzvedl vlasy a proudil do mých nosních dírek. Volně jsem se nadechla a i přes strach se nechala unášet tím pocitem svobody. Náhle mi však něco dopadlo na čelo. Bleskurychle jsem otevřela oči a hleděla na střechu. Vyšla jsem ven tak, abych na ní měla dobrý výhled. Nikoho jsem ale nezahlédla. Rukama jsem si šáhla na onen objekt a prsty se mi rozjely po doteku na lepkavou kapalinu.
,,Inkoust?" Podivila jsem se a ještě jednou se na střechu podívala. Nikde nikdo.
,,Asi mám halucinace." Odpověděla jsem sama sobě na přítomnost někoho fiktivního a zašla zpět do domu. Překvapil mě však fakt, že můj počítač byl zapnutý.
,,Vždyť jsem ho vypínala!" Zakřičela jsem a už definitivně rožnula světlo. Podle mých předpokladů ale nikdo v pokoji nebyl.
,,Vážně začínám šílet." Rozbrečela jsem se a v návalu emocí se sesunula na postel. ,,Vždycky jenom já, jen já." Vzlykala jsem do polštáře a bušila do matrace. Chovala jsem se vážně jako profesionální psychopat, který nedostal svoje prášky. To jsem totiž netušila, že všechno, co jsem si namlouvala, byla krutá realita.

,,To se mi snad jenom zdá! Ty si prostě ty svoje štětce musíš nosit neustále s sebou!" Rozkřikla se v dostatečné vzdálenosti od domu Sakura na nebohého ANBU malíře.
,,Uklidni se, kdybych to neudělal, vrátila by se zpět a ty by jsi neměla možnost prozkoumat její pokoj." Bránil se černovlasý mladík a nahodil falešný úsměv. Sakura zatnula pěst a měla namyšleno mu jednu vrazit, ale zase jí někdo přerušil.
,,Nech to být, to si můžete vyřešit později. Radši nám pověz, co jsi objevila." Klidnil svoji žačku Kakashi.
,,Celkem bordel na to, že tam žila holka, ale dalo se tam při troše štěstí žít." Uculila se a dosedla na strom.
,,Není důležitý, jestli tam měla bordel nebo ne, ale jde o obsah jejích sešitů, nebo do čeho náš osud píše." Vysvětlil blonďák a doskočil vedle své parťačky.
,,To vím taky, tak mě nepřerušuj a poslouchej." Setřela ho a zamyslela se.
,,Byla tam taková zavírací se svítivá krabice. Omylem jsem žduchla do nějakého kousku hmoty na drátku a ono se to rozsvítilo. Myslela jsem, že mě uvidí, ale byla zaneprázdněna Saiovým inkoustem. Chtěla jsem tedy začít pátrat dál po nějakých těch materiálech, když v tom mě upoutal obsah v té svítící krabici." Zastavila svoje vyprávění tajemně a podívala se po všech přítomných.
,,Tak povídej, co tam bylo?" Naléhal Yamato.
,,Naše jména.... psala tam o nás, jak náš tým Tsunade-sama poslala někam pryč. Zároveň taky o tom, že se Orochimaru chystá zaútočit na Konohu a Kabuto má za úkol zabránit jakémukoli Konožskému týmu, který se vyskytuje mimo vesnici, aby se vrátil zpět. Všimla jsem si také rozepsané věty o týmu Gai, kterému se jako jedinému podařilo dostat zpět. Sice je prý Hokage v ohrožení, ale i tak posílá tento tým, aby se vypravil za našim týmem a pomohl mu v náročné misi." Dokončila Sakura a čekala na reakce ostatních. Ti napřed nevěděli, co říct, ale po chvíli se Sai rozhoupal.
,,Nenapsala tam alespoň kam šel náš tým?"
,,Ne a já se po pravdě ani nedivím. Bylo by ulítlý kdyby si psala vlastní osud, ne?" Odpověděla a projížděla svoji mysl, aby si vzpomněla na další důležité detaily.
,,Jo a mimochodem, má sestru." Vypadlo z ní po chvíli.
,,Cože?" Vyvalili na ni všichni oči.
,,Tak to potěš." Spráskl ruce Yamato. ,,Další člověk, kterého budeme muset zachraňovat abychom nespáchali harakiri." Hudroval a začal si opakovávat modlitbu, kterou po deset let vynechal.
,,Co tak blbnete? Vždyť ani není jasný, jestli sestra té holky umí to, co Nikita." Klidnila jejich vzrušení Sakura.
,,Ale co když se mýlíš? Víš, co to potom znamená?" Nedal se Yamato.
,,Sensei, zklamala jsem snad někdy? Ne! Tak mi tu přestaňte dělat přednášky a radši se pojďte někam ubytovat." Zavelela a seskočila ze stromu dolů.
,,Všechno je jednou poprvé." Řekl si jen tak pro sebe Yamato a následoval svůj tým.

Ležela jsem na posteli ještě dlouho, dokud mě nepřinutilo nutkání jít se podívat za svoji sestřičkou. Mohlo se jí kdykoli něco stát a já bych si to do smrti neodpustila. Naštěstí jsem jí našla podřimovat na gauči. Lehce jsem se usmála, vzala jí a odnesla do postýlky. Světlo jsem pro jistotu nechala rožnuté.
,,Možná bych mohla využít své absence a začít psát. Aspoň budu mít nějakou zásobu dílů." Rozhodla jsem se a vykročila ke svému elektronickému příteli.
,,Takže... kde jsem to skončila?" Zamyslela jsem se a přejela očima po dříve napsaných řádcích. ,,Ano! Týmu Gai se podařilo dostat do vesnice a byli Tsunade vysláni na další misi za týmem sedm." Shrnula jsem si poslední odstaveček a přiložila prsty na klávesu s úmyslem začít psát pokračování, ale vyrušilo mě rachocená klíčů v zámku.
,,To jsou naši." Povzdychla jsem si a vstala od nootebooku. Přišla jsem do předsíně a objala maminku i tátu.
,,Tak jak jsi to zvládala? Jak ti je? A co Zorinka?" Měla hned plnou hlavu otázek mamka.
,, Neboj se, vše probíhalo dobře. Žádné komplikace nenastaly." Zalhala jsem ohledně té nejasnosti s terasou. ,,Zorinka usnula, uložila jsem jí a nechala rožnutý světlo, aby se když tak nebála." Vypověděla jsem a pověsila její kabát.
,,A co ta tvoje teplota?" Zeptala se a šáhla mi na čelo.
,,Bože děvče! Ty úplně hoříš!" Zpanikařila a došoupala mě do postele. ,,Změř si teplotu, uvařím ti ještě čaj." Rozhodla a odkráčela pryč.
,,Otrava." Protočila jsem očima a dřív, než mi maminka stačila přinést ten teplý nápoj, jsem upadla do říše snů.

,,Kde se chceš ale ubytovat? Není to tu jako u nás. Mají jinou měnu, jiné společenské chování a všechno kolem toho." Pokoušel se zastavit blonďák Sakuru, ale ta se nechtěla vzdát ubytování v novém městě.
,,Přestaň mě tu odvádět na jinou stranu! Já prostě najdu nějaký ubytování ať to stojí co to stojí." Rozhodla a dál si razila cestu přílesní částí města Brna.
,,Po kom ta holka jen je." Povzdychli si Kakashi s Yamatem a následovali je.
,,Tady se ubytujeme." Řekla Sakura a spokojeně se usmála.
,,Ty jsi se snad zbláznila!" Zakřičeli Yamato a Kakashi zároveň a očima těkali po velké budově.
,,Supermarket? To jsi nemohla vybrat něco lepšího?" Zeptal se bezduše Sai, ovšem musel rychle uhnout Sakuřině pěsti.
,,Vy si jděte, kam chcete. Já tu zůstanu. Navíc, budu mít i jídlo zdarma." Usmála se šibalsky a střechou vnikla nepozorovaně do objektu.
,,Kakashi, tohle je rizikový. Kdykoli nás tam může někdo najít a nechci ani vědět, co se potom může stát." Nesouhlasil s nápadem přespání v potravinovém obchodě Yamato.
,,Vím, ale přece je tam nemůžeme nechat samotný." Povzdechl si sensei týmu sedm a následoval své žáky.
,,Tohle bude ještě hodně zajímavá mise." Zašeptal do nočního ticha Yamato a vydal se za Kakashim.

,,ÁÁÁ." Zívla jsem si a spokojeně se protáhla. Noc i večerní prášky mi udělaly dobře a tak jsem byla schopna se bez motání hlavy postavit na vlastní nohy.
,,Niki, jsi vzhůru?" Uslyšela jsem maminčin hlas.
,,Jo mami, už jdu." Zakřičela jsem směrem do kuchyně. Vstala jsem, obula si papuče, obvázala kolem sebe župan, ustlala si postel a vydala se za svoji maminkou.
,,Je ti dobře?" Byla její první otázka.
,,Jo, už je to lepší, ale na školu se tedy moc necítím." Odpověděla jsem takovým tím unaveným tónem, který naznačoval, že jsem opravdu hodně nachcípaná.
,,Vím, už jsem volala paní učitelce. Omluví tě do konce týdne." Ujistila mě a znovu se obrátila k chystání snídaně.
,,Super." Řekla jsem sklesle ale uvnitř mě vřelo nadšení z toho, že budu mít čtyři dny na to, abych si udělala pořádnou zásobu povídek.
,,Budeš taky doma, nebo budu Zorku hlídat já?" Uhodila jsem na ni.
,,Neboj, budu doma. Potřebuješ se vyléčit a to by se nešlo, kdyby ses ještě měla starat o Zorku." Odpověděla a podala mi tácek s chlebem, šunkou a teplým čajem.
,,Tak se jdi najíst, potom si změříš teplotu." Udala rozkazy a já si běžela spokojeně lehnout k televizi. Vždy jsem měla tenhle způsob proležené své nemoci ráda. Aspoň mi neunikla žádná dobrá detektivka, která se vysílala takhle brzo ráno. Teď se tam ovšem vysílalo jen dobré ráno s Českou televizí. Přepnula jsem to tedy na druhý kanál, právě tam vysílali zprávy.
,,Do supermarketu v Brně Kohoutovicích se vloupali neznámí lupiči. Do objektu vnikli pravděpodobně střechou. Vevnitř sebrali dvacet balení nudlových polévek, jedno balení nápojů a přeházeli regál s ovocem. Policie po výtržnících usilovně pátrá. Jako vodítko by mohly být jen čtyři velké skvrny od lepkavého inkoustu. V případě stopy volejte na 158." Řekl komentátor a přepnul na další zprávy.
,,Blbost... proč vysílají takový kraviny? Do obchodů se vloupá každou chvíli někdo a oni vysílají ty obchody, kde ukradli dvacet balíčků nudlový polívky... to je fór." Řekla jsem si pro sebe celkem humorně, když v tom mě přepadl divný pocit.
,,Ta skvrna..." zašeptala jsem a sáhla si na čelo. Pořád tam byl pozůstatek černého lepkavého inkoustu.
,,Je to snad náhoda? Nebo... osud?"