Gaaro!Osud nelze změnit 11: zlá pravda

Yuti vykulhala z nemocnice a mířila neznámou vesnicí. Měla pocit, že tady snad už někdy byla, ale nemohla si vybavit přesnou dobu kdy.
Její kotník byl nejspíš úplně vyléčený, ale ona se neustále bála došlápnout na něj, aby snad neutrpěla větší újmu. Pomalu procházela ulicemi a rozhlížela se kolem sebe.
V tom nejnečekanějším okamžiku před ní skočil jakýsi ninja. Instinktivně se postavila do bojové pozice a teprve pak si osobu prohlédla.
Člověk stojící naproti ní byl vysoké štíhlé postavy, s šedými vlasy a se znakem ninji z Listové přes jedno oko a maskou do půl obličeje. Prohlížel si Yuti s rukama v kapsách a chvíli sledoval její postoj než promluvil.
„Netuším co jsi zač, ale pokud jsi cizí měla by jsi sdělit důvod návštěvy,“mluvil s naprosto klidným hlasem, ale s jakousi dávkou nedůvěry.
„Tobě svůj důvod říkat nemusím pokud se nepletu, neboj se, ví se tady o mě, nejsem nějaký vetřelec,“ odpověděla mu trochu nedůtklivě a snažila se ho obejít. Beze slova jí uhnul z cesty, ale nepřestával jí sledovat. Yuti bylo trapně. Cítila ten jeho pohled na svých zádech a fakt, že tady teď kulhá jako invalida se jí moc nezamlouval. Ke všemu tomu, myšlenky, do kterých se na chvíli ponořila způsobily jistou nepozornost a jí se podlomily kolena bolestí, když jí opět zlověstně křuplo v kotníku.
Neznámý shinobi byl natolik pohotový, že to byl právě on, kdo jí zachytil aby nespadla.
„Umh, díky,“ zamumlala a dívala se na něj, když jí přidržoval.
I přes masku uviděla jistý náznak úsměvu a trochu se začervenala.
„Myslím, že tě budu muset vzít do nemocnice,“ poznamenal s trochu pobaveným hlasem.
„Bože,“ svěsila hlavu a protočila oči, „zrovna od tamtud jdu, moc se mi nechce se vracet,“
„No dobrá, můžeš teda jít, když do nemocnice nechceš,“ pustil jí, aby se mohla postavit na obě nohy.
Když tak učinila, pohotově se ho zase chytla a zaťala zuby, aby jí nevyjel z úst bolestný výjek.
„Dovolíte mi tedy slečno, abych vás dovedl za lékařem?“ zeptal se a neunikl mu posměšný ton.
„Ale s radostí,“
Ninja jí chytl do náruče jako by byla z papíru a za tři minuty byly před bránou bílé budovy.
„Jsme tady,“ zahlásil, ale nepoložil jí na zem.
„Jo dobrý, dál to zvládnu,“ snažila se vyprostit z jeho sevření, ale to na něj očividně neplatilo.
Dal se do chodu a přešel práh budovy. Došel k recepci, u které před nemalou chvílí Yuti stála s ninjou od brány.
Sestra si jí kriticky prohlédla a neodpustila si jedovatou poznámku.
„Vidím, že vy moc nedáte na rady doktorů viďte? Vy si snad ani nezasloužíte žádnou odbornou pomoc, rovnou vám tu nohu uřezat,“
„Zavoláte někoho, nebo tady budeme stát ještě dlouho?“ přerušil sestričku, Yutiin zachránce.
Ona odběhla s lehce nasupeným výrazem a cestou si cosi mumlala pod nosem dokud se neztratila za rohem.
„Pokud ti to tedy nebude moc vadit, zeptal bych se na jméno,“ otočil se po chvíli na Yuti.
„No to teda bude vadit, ale ptej se,“ opáčila.
On se trochu ušklíbl a znovu si založil ruce do kapes. Stál nad Yuti, která seděla na jedné z židlí na chodbě.
„Fajn, jak se jmenuješ?“
„Nevím, jestli ti mám odpovídat,“
„Možná bych se měl představit jako první,“ podotknul.
„Můžeš to zkusit,“ trochu ironicky se usmála a založila si ruce.
„Jsem Hatake Kakashi,“ představil se zdvořile.
„Těší mě Kakashi,“ kývla na něj.
„Takže tvoje jméno se nedovím?“
„Myslím, že ne,“
„A důvod?“
„Není důvod, prostě se mi nechce,“
Jejich rozpravu přerušila právě přicházející medička. Vysoká, blond a velice hezkým obličejem a objemným hrudníkem.
„Pátá,“ přivítal jí Kakashi.
V jejím závěsu se objevil mladý kazekage. Vrhnul se k Yuti a klekl si naproti ní.
„Jsi v pořádku?“ ptal se jí s malou starostí v hlase.
„Naprosto,“ procedila skrz zaťaté zuby.
Godaime hokage se k ní sklonila a dost bolestivě začala prohmatávat její kotník. Lehce se zamračila, když se dala do svého lékařského jutsu.
„Máš ho zlomený a natažené šlachy,“ informovala jí. „Radím ti na tu nohu co nejméně šlapat. Nevydrží to nápor chůze.“
„Jak dlouho?“ zajímalo Yuti a se zájmem sledovala léčení.
„Tak dva dny.“
Bolest, které doposud proudila nohou pomalu, ale jistě ustupovala.
„Dorazil ještě někdo Kakashi?“ otočila se hokage po chvíli na svého shinobiho.
„Tsuchikage-sama dorazil před deseti minutami. Shizune ho zavedla k vám a teď čeká i se svým doprovodem u vás v kanceláři,“ odpověděl jí Kakashi a opřel se stěnu.
Tsunade po chvíli dokončila léčení a napřímila se.
„Pamatuj na to, co jsem ti řekla. Co nejméně našlapuj a měla bys jí nechat v klidu,“ upozornila jí a otočila se na Gaaru. „Omluv mě Gaaro, mám ještě nějaké povinnosti.“
Gaara pomohl Yuti vstát a vzal jí do náruče. Chvilku si stěžovala, ale její společník byl neoblomný.
„Gaaro,“ začla, ale jakoby najednou ztratila hlas.
Podíval se na ní a už ten jeho pohled jí připravil o zbytek odvahy, kterou měla v zásobě schovanou.
„Musíme si promluvit. Ale někde, kde nikdo není,“ řekla tiše.
Odešli tedy na pokraj lesa, který se rozléhal za branou Konohy. Vešli jen za okraj a Yuti se posadila na velký balvan, který tam poklidně stál.
„Co mi chceš říct?“ zeptal se okamžitě svým hlubokým hlasem.
„Budeš…budeš mě nenávidět,“ sklopila oči a zaryla své nehty do studeného kamene.
Její slova v něm vyvolaly zvědavost, ale sám si nepřipouštěl, že by snad mohl tu dívku, stojící před ním nenávidět. Nebylo to ani možné. Vždyť přece, když se díval na její modré vlasy jak vlají ve větru, který jí hladí po tváři a ona u toho přivírá oči. Vždyť to byly ty chvíle, které miloval. Jak by teď na ní mohl snad jen jediný detail nenávidět?
Přišel k ní a jemně jí chytl za bradu tak, aby se mu dívala do očí. Do těch jemně nazelenalých očí.
Jen to dělal těžší. Lepší by bylo, kdyby jí teď opovrhoval a ona mu mohla všechno říct.
I přesto se odhodlala a nadechla se. Znovu uhla pohledem.
„Než řeknu to, k čemu se chystám, tak chci, abys věděl, že tě miluju,“ začala tiše.
Nastala chvíle ticha, která se zdála jako ostří čepele co chce její myšlenky přeseknout na půl.
„Mluv,“ pobídl jí vážně.
„Gaaro já,“ nadechla se a odvážila se mu podívat do očí, „já patřím k Akatsuki.“