Tajemné

Malá černovlasá holčička utíkala zeleným porostem, byla nejspíše někde v lese, ovšem sama by vám určitě neřekl, kde byla. Ztratila se. S jejími vlásky si pohrával větřík, oči jí naplnily slzy. Sotva už mohla utíkat, v boku ji nepříjemně píchalo, přesto odmítla zastavit. Bála se, nevěděla ani kde je. Do očí se opět nahrnuly slzy a jen stěží překonávala pláč. Něco zatarasilo její nohu, náhle letěla vzduchem. Jen o chvíli později již byla na zemi.

Sakura zavolala Shizune opodiaľ od ostatných medikov a niečo s ňou začala rozoberať.
„Si si istá, Sakura?“
„Som, určite. Poznám jeho techniky...“
„Ale ako je možné, že ten blesk v nej zostal? To predsa nie je normálne.“
„Netuším, ale máš pravdu. Isto to nie je normálne.“
„Každopádne to z nej musíme dostať, inač ju to môže zabiť. Je to len otázka času.“
„Hm, pravda. Súdim, že je jazva asi tak pár týždňov stará, rana sa musela zahojiť rýchlo...Je zázrak, že to vo svojom tele dokázala udržať a pri tom jej nič nie je.“

Ještě jednou se všem mooc omlouvám ale neměla sem čas mno jo škola byla ach moc těžká, snad mě nezavrhnete a budete tento příběh číst dal dííky s pozdravem Lina.„
Já bych možná měl řešení ale museli by ste mi s tím trochu pomoct“ řekl Shikamaru a všichni se na něho podívali.
„Dobře tak co chceš dělat??“ řekl Pein.
„Dobře uděláme to takhle………………………..

„Evola tebe ta Ginema pozná??...“ ptal se Shikamaru na kterého teď všichni upírali zrak.

Žena s dlouhými světlými vlasy seděla ve svém křesle obklopená hromadou nevyřízených papírů. V ruce držela tužku a právě cosi psala na jednu z listin, když na dveře její kanceláře kdosi zaklepal. Otráveně zvedla hlavu od své dosavadní činnosti a nevrle řekla: „Dále.“
Na její výzvu vešel do místnosti vysoký muž s tmavě hnědými dlouhými vlasy.
„Hokage-sama…“řekl chladně, když došel k jejímu stolu.
„Ona žije?!“pokračoval bez jediné známky citu v hlase.
„Ano…“odpověděla mu klidně.

„Cože!?‘‘ vydechl Sasuke, když jeho pohled padl na člověka, který ho pěkně zmátil. Cítil, jak ruka, jež ho držela, pomalu povoluje stisk, v mžiku se ocitl na zemi. Promnul si krk, který měl celý narudlý. Zvedl hlavu – onen násilník byl pryč. Rozhlédl se po zdevastované kuchyni, ale v noční tmě nic neviděl.
„Sakra,‘‘ pokusil se postavit, ale nohy mu vypovědely službu. Náhle ucítil vzadu na krku ucítíl horkost něčího dechu. Prudce se otočil, ale za ním byla jen zeď.

Kráčela uličkou v bílých šatech a modlila se, ať je tahle její poslední svobodná cesta co nejdelší. Opak byl však pravdou, stačilo pár kroků.
Pomalu se postavila vedle vysokého muže a zadívala se před sebe. Její oči už nebyly tak veselé jako před několika dny, teď se v nich usadila bezmocnost a lítost.

Odkaz tvého rodu

Stály proti sobě po dlouhých šesti letech a okolo nich zuřila divoká bitva. Vypadali jako malý ostrov uprostřed divoké bouře, svým způsobem klidný a nedobytný zároveň. Přesto se uvnitř nich odehrával daleko zuřivější a vášnivější boj než válka okolo. Souboj emocí a pocitů tak dávno zapovězených a přitom i po těch let tak stále silný a nekompromisní. Kiře po tváři sjela první slza a nechala na její zašpiněné tváří vlhkou bílou stopu. Vyděšený výraz ale opět vystřídal pohled plný vzteku.

V předchozím díle:Tatsu už byla také v pořádku –Yuske se pustil do řeči o svých technikách a jídle- a Tatsu jen vypla, dívala se do dáli a když si Yuske vyžádal její pozornost, zamračila a naklonila hlavu na stranu.
Jakmile Tatsu značí nezájem, pomyslela si Isa, je všechno v pohodě!

„Zůstal jsem sám… Stejně jako předtím. Teď to bolí víc, protože jsem všechno ztratil. Měl jsi pravdu Sasuke… Teď ti konečně rozumím, konečně jsem porozuměl tvé bolesti. Bez vás už nemůžu žít… Jsem sám a nikdo to nezmění. Nikdo… Už nikdy nikdo, protože už nebude mít příležitost to změnit. Nerad se vzdávám, ale už nemůžu dál. Snad teď už nebudu sám a potkám na druhé straně Vás…. Vás, které mi osud vzal.Věřil jsem že osud můžu změnit, ale mýlil jsem se… Měl jsi pravdu, Neji. Ale ty už tu taky nejsi.

„Čo sa ti to stalo?“ Opýtal sa Gaara.
„Stal sa zo mňa Vládca temnôt vďaka splynutiu s Kyyubim.“ Odpovedal Naruto.
„Ale dnes som tu z iných dôvodov.“ Spustil Naruto.
„Z akých?“ Opýtal sa Gaara.
„Chcem aby si ukončil spojeneckú dohodu s Konohou a spojil sa so mnou.“ Vybalil na Gaaru Naruto svoj návrh.

Gaara zaskočený Narutovým návrhom sedel vo s vojom kresle bez slova. Stále sa snažil vstrebať to čo mu jeho priateľ povedal.

„Tak jsem jí řekl: ''Jdi do háje ty krávo!'' a ona fakt šla!“ řekl Deidara a párkrát se krátce zasmál. Bastet párkrát přikývla a usmála se. Ostatní kočky u stolu se na sebe podiveně otáčely.
„Víte, když jsem tam ležel mezi těma polštářema, napadlo mě: Co se mnou chcete dělat? Chápu, že jste si mě sem vzali, protože mám kočičí ouška a ocásek...“
„Staneš se Naším králem. Jsme Vaše budoucí manželka,“ řekla Bastet. Deidara vyprsknul mlíko na svého naprotisedícího a vyděšeně se podíval do Bastetiných zelených očí.

Hidan nechal holčičku zatím ležet v polštářích a začal se rozhlížet. Otáčel se ale tak rychle, že mu z kapsy vypadla lejstra, která měl donést Šéfovi. „Hernajs!“ zaklel, klekl si a rychle sbíral, co málem poztrácel. Holčička zvědavě vykukovala zpod peřinky a její zvídavá očka chtěla spatřit všecičko. Co chvíli se hihňala. Hidan vzhlédl od práce. „Teda, škvrně, fakt bych rád věděl, kdo tě tam pohodil.“ Nedokázala mu dát odpověď, popravdě ji od ní ani nečekal.

Sasuke se zamyslel, teď se cítil jako naprostý idiot. Možná je opravdu Minato jen oběť toho všeho, ale možná i příčinou. Byl to začarovaný kruh.
„Možná jsi oběť, ale nejsi jediný, kdo trpí,‘‘ Sasuke zvýšil hlas. Minata to docela zaujalo, už se netvářil tak samolibě. Byl docela nedočkavý, co zněj dál vypadne.
„Zapomněl jsi na svoje syny, nenapadlo tě někdy, že oni dva jsou taky oběti?‘‘ řekl Sasuke potichu, ale ne ze strachu. Protože on sám byl do téhle hry zapojený, mohl to skončit, ale nechal to plavat.

Itachi nečekal. Najednou prostě zmizel a objevil se před Sasukem. Jednou rukou odtrhl tu jeho z krku Sakury a honem Sakuru uchopil kolem pasu. Druhá sevřela Sasukemu zápěstí na ruce, jež držela zbraň. Jakmile držel Sakuru dostatečně pevně zase zmizel a objevil se o několik metrů dál. Nyní ji již držel pevně v náručí. Byla při smyslech. Vnímala všechno co se stalo. Ale opožděně. Točila se jí hlava. Chtělo se jí spát. Jen silou vůle zůstávala při vědomí.

Na oblohu vyšiel mesiac. Nastal pokojný večer, pri ktorom Jounin z Konohy doprevádzal novú, celkom podivuhodnú občianku do jej príbytku.
„Čo sa to tam stalo?“ opýtala sa Manami zvedavo.
„Čo myslíš?“ nechápal Kakashi.
„No, najprv ma Hokage vyháňala preč a zrazu sa tam objavíte Vy a hneď zmení názor.“
„Hm...to je na dlho. Zatiaľ ti to nemôžem povedať.“
„Prosííím.“ Nahodila pohľad anjelika a vzrušene zdvihla uši.

,,Sasuke...“ šeptla Maiya. Chytil jsem ji za ruku, přitáhl k sobě a schoval ji za sebe. Neji se suše zasmál.
,,Hele, jestli nechceš mít problémy, přestaň se motat kolem mý holky.“ procedil skrz zuby.
,,Bejvalý holky...“ řekla Maiya odhodlaně. Neji zavrčel.
,,Žádnej vztah neskončí dokud já neřeknu!“ řekl tak, abychom to slyšeli jenom my.
,,No to si asi trochu prošvihnul, nemyslíš?“ zasyčela mu Maiya v odpověď.

Zobudila sa.
Ja som zaspala, napadlo ju.
Porozhliadla sa okolo seba.
Stále bola v Narutovom objatí, no on nespal. Len sa na ňu díval očami plnými nehy a lásky.
Očami, akými vždy chcela aby sa na ňu díval...
„Už môžeme vyraziť, Hin?“ spýtal sa jej.
„Hai...“ odrazu stuhla a vyskočila na nohy. Vyľakane sa pozrela na Naruta.
„Naruto-kun, máme už byť predsa na mieste! Aha, už sa stmieva! Nemáme šancu to stihnúť!..“
Naruto ju bozkom umlčal.

info: Kdysi dávno někdo prohlásil, že by se v Akatsuki měly zavést přijímací zkoušky. A kdo by nám je měl ukázat lépe než dvě dospělé Peinovy dcerky? Toto je část povídky Tatíček Šéfík, která je bonusová a v povídce jako takové se neobjeví. Bavte se dobře!

Songfic na píseň Quantum tarantulí od Daniela Landy

Upozornění: 15+

„Kam to jdeme?“ zeptala se vysoká dívka s brýlemi hlasem plným pochyb.
„Neptej se pořád tak hloupě! On určitě ví, kam nás vede!“ odsekl podrážděně černovlasý kluk v košili.

[i]Ten chlad, který mě obklíčil kolem dokola mi nepříjemně stahoval hrdlo. Chtělo se mi křičet, vydat alespoň nějaký zvuk, abych věděla, že žiju. Ale hlas se mi zasekl tak, že z mých úst se vydralo jen chabé zaskučení. Na těle mi naskočila husí kůže, která nebyla jen ze zimy a tmy, která se v domě tak náhle udělala. Ne, bylo to ze strachu. Strach, který na mě působil jako svěrací kazajka. Zapomněla jsem, že je tady se mnou ještě někdo jiný, zapomněla jsem kde jsem. V mé mysli teď bylo jen podivně prázdno.