Tajemné

Konoha se probouzela, stejně jako slunce a zvířata. Začal se ozývat zpěv ptáků a v lese zazníval rachot i jiných vstávajících zvířat. Lidé začali vycházet ze svých domů a vesnicí se rozezněl zvuk různých hlasů.
Byly to už čtyři roky od údajné smrti Antishi z klanu Uchiha. Jen pár lidí na ni vzpomínalo v dobrém a denně chodili na její hrob. Nebo aspoň jeden člověk ji denně navštěvoval. Sám ale nevěděl proč.

Normální den. Lady Hokage si v klidu popíjela saké a vyplňovala nějaké papíry, které jí donesla Shizune. Už hrozně dlouho se nic nestalo a její vesnice se utápěla v apatii. Aby ne… všude byla hrozná mlha, pršelo a bylo prostě hnusně. Už pár týdnů. Sice se před týdnem slavily dvacáté druhé narozeniny její studentky Sakury Haruno a byla z toho velká sláva, ale nyní už bylo vše zase při starém.
Najednou se ale ozvalo zaklepání na dveře.
„Dále,“ škytla překvapeně Hokage. Moc často za ní lidé nechodili.

„Tenshi-chan… podej hlášení a pověz mi, kde jsi nechala zbytek týmu,“ pobídla Hokage přísně mladou dívku, když k ní sama dorazila po návratu z mise. Už se blížil večer.
„Na Akatsuki jsme narazili přesně tam, kde jsem je čekala, ale pak mě Itachi vytočil a použila jsem proti němu jedno své jutsu… Kisame ho pak musel odnést a na pořádný boj nedošlo. Ani oni toho muže nenašli. Tým zůstal tam, protože jsem chtěla cestovat sama,“ odpověděla naprosto klidným hlasem Tenshi.
„Co se mezi vámi stalo?“ zajímalo Hokage.

Dlouho před tím, než začal náš příběh, se v domku na ostrově uprostřed jezera Kairen narodilo malé děvčátko. Jeho jméno se zapsalo do srdcí všech lidí. Jmenovalo se Shukichi. Tohle zvláštní dítě mělo duhovou chakru. Před svou smrtí Shukichi uzavřela duhovou chakru do malého kvítku a poslalo ho po větru. A tenhle jeden jedinný velmi mocný květ doletěl až do Listové, kde z jeho semínek vyrostl chakrový keř s mnoha duhovými květy. Nikdo ale neměl ani ponětí, co dokáže...

Je to již před dávnými časy, že to snad již ani pravdou není. Všichni tento příběh znají, ale kdo jde více do hloubky zjistí, že vše není jak se zdá. Po celém světě existuje hromada vesnicí, ale jen málo z nich má tu možnost, aby její představitel nosil hodnost stínů.
Mnoho lidí je přesvědčeno o tom, že hodnost Kage je ta nejvyšší jenž může kdokoliv za život dosáhnout, ale není to zcela pravda. Jen si musíme uvědomit jednu maličkost kage znamená stín, ale čí stín? Jak jen nazývat osobu jenž onen stín vrhá…

Jeden Sama

„Podobná Jiraiyovi?“ usmála jsem se, „ne, už dlouho ne. Co si o něm vlastně myslíš?“ Chtěla jsem to vědět… Jiraiya byl vždycky blázen… Milý blázen.

Děsící zjištění

/Už je to tu zase … opět ten chlad mizí … zas cítím teplo … a svoje tělo … je to možné? Že jsem na živu?/ dívka pomalu otevřela ztěžklá víčka a snažila se rozeznat rozmazané obrazy. Párkrát mrkla a zahleděla se do bílého stropu.
/Eh … strop?/ zamrkala podruhé a zrak už se jí krásně zaostřil. Mírně natočila hlavu, aby se rozhlédla kolem sebe. Pohled jí ihned utkvěl na nevinně oddechujícím černovlasým chlapci. Spal … to bylo jasné, ale zřejmě asi trochu nepohodlně. Každou chvíli hrozilo, že spadne ze židle. /Co tu dělá nějakej cizí kluk?!/ prudce si sedla. Chytila se za hlavu, jelikož se jí lehce zamotala. Snažila si vzpomenout, co se vlastně stalo. Až pak, když na chlapce po druhé koukala, si vzpomněla.

Shormita se vysíleně posadil do křesla v Jashinově kanceláři. Chvíli se rozhodoval zda si nezapálí, ale netušil, kdy tam může jeho pán znenadání vtrhnout. Naklonil se nad lejstro Splněné přání – Deidara a všechny kolonky vyplnil. Potom vzal veliké červené razítko SPLNĚNO – NEZRUŠENO a chtěl ho na něj vtisknout, když se z nějakého divného důvodu rozhodl ještě počkat. Aby si skrátil dlouhou chvíli, připoměl si celý ten příběh...

Dneska je můj velký den...
Dneska začíná moje cesta ke štěstí, moje cesta Ninji.
Konec trapného postávání před vytrínami s botamy slavných návrhářů, začátek dobrodružství. Konec peskování mojí mámy – odteď už jen VOLNOST!!!

Mezitím v Suně.
„Ahoj, bráško!! Jak se vede??“ řekla Temari, když mu vběhla do kanceláře.
„Jo, přežívám....Ale hlavně jak se máš ty?? Dlouho jsi se neozvala a no.... teda chci se zeptal, kdy vy dva s Shikamarem budete mít svatbu?“ zeptal se Gaara.
„No.... do svatby je ještě daleko. Ještě jsme se ani nezasnoubili.“ řekla Temari.

Vůdce nejmocnějšího klanu v Konoze seděl za svým psacím stolem a probíral se nutnými papíry. Za dobu, co je v čele rodu se pro něj tato práce stala jen obyčejnou každodenní rutinou. Zrovna pročítal jednu z mnoha listin, když kdosi zabouchal na dveře jeho kanceláře. Pomalu zvedl hlavu a se zlověstným výrazem ve tváři řekl: „ Dále!“
Staré těžké dubové dveře se pomalu otevřely a do pokoje vešel mladý vysoký muž s dlouhými tmavě hnědými vlasy a světlýma očima.
„Hiashi-sama.“ pozdravil a uklonil se.
„Neji?! Co potřebuješ?!!“

1/4; Začátek
2/4; První stať -

Prach je všude. Šedý, neviditelný a přece tak přítomný, prach, který se usazuje, i mezi chmýřitým peřím hus v polštářích. Je ho víc než lidí, je ho víc než ptáků, zvířat, hmyzu. Je ho nespočetně a i když tenhle prach nedýchá, vidí. Svýma neviditelnýma a přitom tak vidoucíma šedýma očima – vidí všechno.

V místnosti nastalo ticho. Trochu jsem se zděsila, když Naruto dlouho nic neříkal. Měla jsem strach, že mi něco udělalá, když jsem si jen vzpomněla na to, jak vyváděl kdysi. Ještě chvíli jsem na něj se strachem hleděla, dokud se nezvedl a nezmizel za dveřmi. Rozběhla jsem se za ním, ale zabouchl mi dveře přímo před nosem.
„Počkej, Naruto! Vysvětlím ti všechno, prosím!‘‘ volala jsem za ním, ale marně. Teď jsem si to pěkně zavařila. Všechno to byla chyba. Zhroutila jsem se na zem a plakala jsem.

Vešla do malého stánku, kde to omamně vonělo ramenem. Tahle vůně jí chyběla. Jediná židle byla volná. Na další seděla Sana a na dvou zbylých dvě osoby, které se sobě podobaly, jako vejce vejci.
,,Tak to mě pleskni Jashine!“ vykřikl Naruto, když spatřil přicházející.
,,Máme na sebe štěstí,“pokývla mu na pozdrav Aki hlavou. Vedle Naruta seděl Minato, usrkávající už druhou misku vepřového ramenu.

„Jak to bylo dál babi?“ Alisa dychtivě hltala každé mé slovo.
Podívala jsem se na ni přes tlusté, černé obroučky svých brýlí. Děti jakoby na chvíli přestaly dýchat. To mě donutilo k mírnému úsměvu.
„Už jsem moc unavená Aliso,“ snažila jsem se ukončit dnešní dávku svého vyprávění.
„Prosím Nene-obaachan,“ vložil se do toho i menší chlapec sedící nejblíže.
Děti se na mě dívaly tak prosebnými pohledy, že jsem nemohla odmítnout, i když jsem byla sebevíc unavená.

„Teď už je tenhle boj jen mezi náma dvěma, malá Hinato… Čtyři dole, zbýváš sama,“ slyšela Hinata Midoriho chladný hlas.
Loutkář však neútočil, počkal nejprve, až se Hinata zvedne ze země. To ji překvapilo. Proč jí tenhle nepřítel nechá, aby se zvedla?
„Nejsem taková bestie, jak na první pohled vypadám, že?“ ozval se znovu ten chladný hlas.
Hinata sebou cukla. Na chvíli úplně zapomněla, že Midori umí číst myšlenky.
„Ale jsi!“ ozvala se konečně.

Naruto sa postavil a sním aj Zero s Miko. Podišli pred vodcu zvučnej dediny a v zápetí sa za nimi objavila päťka shinobiov, ktorý pred tým Narutovi odprisahali vernosť.
„Čo to má znamenať!“ Okríkol ich vodca zvučných. Oni však iba potichu hľadeli smerom na zem.
Naruto spravil zopár krokov dopredu a počas toho si dával dole kapucu. Zero, Miko a päťka, ktorý stáli za Narutom si v tom momente pokľakli.

Kdo zapomněl:
,,Tsunade-sama,“křikl na hokage jeden z ninjů v druhé řadě.
,,Co je?!“
,,Ztratili jsme všechny ANBU,“řekl jen.
,,To není možné, za to zaplatí!“rozčílila se. Na další větu však nebyl čas, před bránou do vesnice se objevily dvě postavy v černých pláštích s mraky- Akatsuki. Ve dvou řadách ninjů, kteří byli připraveni vyrazit, to jen zašumělo. Naruto pohlédl na dvě postavy. Ztěžka vydechnul, před konožskou armádou stál jeho nejlepší přítel, vedle něj se svázanými vlasy jeho láska.

Slunce začalo zapadat za kopce. Dalo by se říct, že teď v Konoze nastal klid. Ale ono tomu tak není. Jedinou osvětlenou budovou, je velký obchodní dům, stojící uprostřed vesnice. Světla však odkryla hrůzu, která se skrývala před denním světlem. Tou hrůzou byla poměrně větší skupinka zombii, která se shromáždila pod osvětleným domem. Jejich snaha se dostat dovnitř, byla marná.

Jeden Dono

„Jak to, že žiješ? Myslím… jak je možné, že jsi naživu už půl druhýho století?“ zeptala jsem se. Hrozně mě to zajímalo… i když už o jednom způsobu vím a ten bych prohlásila za zakázaný. Protože Orochimaru na to obětoval lidi. V tu chvíli mi došlo, že na nekonečný život musí něco obětovat každý… tak co obětoval on?
„Jistě, tahle otázka musela přijít.“