Tajemné
Ai ležela na posteli a přemýšlela. Do pokoje pronikalo oknem jasné sluneční světlo. Prosvětlovalo bílý nemocniční pokoj. I přes svůj zdravotní stav, se dívka pokusila vstát a dojít k oknu. Na židli měla složenou hromádku oblečení. Nového oblečení, které jí Naruto koupil. Při vzpomínce na svou lásku si povzdechla. Převlékla se a pečlivě složila nemocniční stejnokroj. Rukou si uhladila letní šaty, které byly mezi dárky pro ni. Jemně modrá barva s nápadných černým vzorkem a krajkou u výstřihu působil jemně ale zároveň velmi sexy.
„ To je perfektné...“, usmievala sa Ino na Shikamara, keď jej oznámil, že jej najlepšia kamoška Sakura, porodila dve krásne a zdravé deti.
„ Hneď musím ísť za ňou“, zakričala ponad plece, keď trielila do obchodu po kyticu kvetov pre mladú mamičku. Shikamaru sa len bezmocne prizeral a hrešil sa, že jej nestihol predať aj druhú správu. Hľadal ju totiž jej priateľ Sai, aby sa s ňou rozlúčil. Odchádzal na dlhú misiu.
Keď Ino vošla do Sakurinej nemocničnej izby, na tvári sa jej rozlial srdečný úsmev.
Když se Maya vybalila, tak se podívala na hodiny v kuchyni. Bylo půl čtvrté. Neměla hlad, a tak se vydala jen na procházku po vesnici.
„Maya-chan! Co ty tu děláš?“ optala se jí Hinata, kterou náhodou potkala u tréninkové haly.
„Ahoj, Hinata-chan. Vrátila jsem se do vesnice,“ odpověděla Maya.
„Kam jdeš?“ zeptala se jí Hinata.
„Za nosem… nevím, co jiného bych měla dělat,“ pokrčila Mayame rameny.
„Tak spolu zajdeme za mým tátou, abys ho mohla pozdravit, za Hanabi a tu pak vezmeme na nákupní maratón. Bude jen ráda,“ navrhla Hinata.
„Suna Bunshin… slušný…. tohle jutsu jsi dřív neuměla!!“ odplivla krev Akki a znovu se podívala na svou mladší sestřičku. „Ale na mě se budeš muset snažit víc!“ A opět se na ni rozběhla. Za běhu si hrábla do vlasů a pár si jich vytrhla. Ty pak na Tenshi hodila.
Vlasy se metr a půl před Tenshi proměnily na jakési rudé jehly.
Antishi připadalo, že si jen lehla a už ji budila Hinata.
„Jsi vzhůru?“ optala se Hinata Ant, když neotvírala oči. Nechtělo se jí.
„Jo. Jak to šlo?“ odvětila Antisha a posadila se.
„Všechno je jak má být. Ale je mi divný, že nad námi pořád létá jeden sokol. Všechno oblétá pravidelně v kruhu. Ale už celkem dlouho se nevrátil. Tak hodně štěstí,“ řekla Hinata a usnula.
To je ten kluk ze včerejška! Rosvítilo se jí.
4-Díl
To znamená, že s ním budu nejspíš v týmu. Neeee!
Z rozrušení spadla ze stromu. Bylo jasné, že si jí museli všimnnout, což potvrdili i přibližující se kroky.
A jéjé... Vyškrábala se na nohy. Zajímavé bylo, že k ní šla jen jedna osoba a to ten kluk v té upjaté, divné, zvrhlé, zelené kombinéze.
„Haló je tam někdo?“ volal z dálky.
„Eeeeh?“ zmohla se jen. To už ten kluk došel až k ní.
Pár dnů se neodvážila vejít do jeho pokoje. Velkými oblouky se mu vyhýbala a vymýšlela různé záminky, aby snad někoho nenapadlo, že se prostě bojí. Ano, měla strach, že bude muset odpovídat na tu bolestivou otázku, kterou jí nedávno položil. Měla strach, že mu bude chtít pomoct když ho uvidí odpočívat na nemocniční posteli a nebo měla strach, že ji popadne touha mu ublížit? Bylo to tak těžké, urovnat si myšlenky v hlavě tak, aby dávaly smysl, protože poslední dobou jí nedávalo smysl zhola nic.
[i]Někdy je vše jinak, než se zdá. Úsměv skrývá slzy, radost skrývá smutek, lež skrývá pravdu. Lidé jsou různí, některé známe, některé míjíme, některé nenávidíme. A právě ta hluboká nenávist se zrodila jednoho letního dne, kdy by každý čekal, že teplé sluneční paprsky vyvolají dobrou náladu. Naopak. Ten den se jedné ženě změnil život a nitku bezstarostného mládí přetrhla drtivá skutečnost. Toho dne, tu noc se zhnusila sama sobě, přestala věřit, přestala doufat a uzavřela se do sebe.
Temari o pár kroků ustoupila, ale znova se na přímila a znova zaútočila. Uhodila, ale znovu dostala ránu a to tak silnou, že vrazila do protějšího stromu. Znovu vstala a ve stromu byla prohlubeň.
Cesta trvala dlhšie než som si myslel, a tak keď som uvidel veľkú bránu so znakom Listovej na vrchu, potešil ma pocit úľavy. Veď koniec koncov, ešte som tu nikdy nebol. Stráže sa ku mne nesprávali práve najvľúdnejšie. Možno to bolo tým, že mám čelenku Iwagakure. A ani mne neušlo, že kedysi dávno Listová viedla tajnú vojnu so Skalnou, ba dokonca som počul, že ešte je nažive jeden shinobi, ktorý v tej vojne bojoval. Ak ho stretnem, čo ma čaká? Nevyleje si na mne zlosť kvôli tej bolesti, ktorú im spôsobili moji predkovia?
[center]VAROVÁNÍ: V NASLEDUJÍCÍ MINISERII SE NEVYSKYTUJE ŽÁDNÉ ZNÁMÉ JMÉNO, NEBOŤ UVÁDÍM SKUTEČNÁ JMÉNA HERCŮ, KTEŘÍ JEDNOTLIVÉ POSTAVY V NARUTOVI HRAJÍ. PROTO DOPORUČUJI PEČLIVĚ SI PŘEČÍST OBSAZENÍ. PŘEJU PŘÍJEMNOU ZÁBAVU!
Primární cíl
Devítičlenný tým, mířící k domu klanu Tatsume se zastavil.
Shikamaru se podíval do mapy. ,,Vůbec nevím kde jsme“ řekl a dál zkoumal mapu.
,, Já jo. A už tam za chvíli budeme, věřte mi.“ ozval se Naruto, který celou skupinu vedl.
,, Tak tedy kudy?“ zeptal se Shikamaru.
,, Přímo za nosem, kdyby jste dávali pozor tak si všimnete, že už nějakou dobu jdeme po vyšlapané cestě.“ řekl Naruto.
Všici se rozhlédli a opravdu, před nimi a za nimi se rozprostírala cesta.
Itachiho slza se zaleskla ve světle zapadajícího slunce. Sakura jen nevěřícně zírala na černovlasého muže sedějícího u krbu. Nemohla pochopit to, co právě slyšela. On stále k Sasukemu něco cítí? Něco jiného, než nenávist? Běhalo dívce stále v hlavě a její mozek to odmítal pochopit. Najednou se jí před očima objevil Sasukeho obrázek. Hluboko v hlavě. A hluboko v srdci cítila strach o něj. I přes to, že jí Itachi řekl, že Sasukemu se podařilo utéct, Sakura se stejně nemohla zbavit jistého strachu.
Naruto byl na cvičišti spolu s Kushinou,Kakashim a Minatem.
,,Naruto naučíš se novou techniku.“řekla Kushina
,,Vážně?“
,,Ale nebude to jen tak jednoduché.“
,,Ale já to určitě zvládnu.“
,,Tak dobře a abys netrénoval sám tak budeš trénovat se Sasukem ,protože jen vy dva jste schopní se tuto techniku naučit.“
,,A co je to za technika.“
,,To ti já neřeknu ale někdo jiný.“
,,Počkat takže vy nás nebudete trénovat?“
,,Ne my máme na práci jiné věci a navíc ani já sama tuhle techniku neumím.“
Lidičky nebijte mě. Ja vím je to krátké ale přece aspoň něco..poslední dobou nemám zrovna nejvíc času 
V minulém díle:
Pozoroval její vlasy, které ve světle měsíce zářily, jako by byly posázené diamanty. Nadechl se její vůně. Byla tak záhadná. Nedokázal identifikovat, čím voní, ale její vůně byla jako droga. Přiblížil se k ní a pohladil ji po vlasech. Neuhnula, zato byl rád. Pomalu se k ní přibližoval, cítil její horký dech. Najednou dívka uhnula a otočila se.
Temari právě lezla po žebříku a pokoušela pověsti jakousi mě neznámou ozdobu. Kaoru mezitím nezáživně přinášel židle a stoly. Sem tam mrkl po Temari, která si ho ani jednou nevšimla. Temari balancovala na vrcholu žebříku a ruku měla kousek od hřebíku, na který se marně už asi pět minut snažila pověsit onu ozdobu. Ozdoba konečně padla na hřebík a Temari si oddychla. Jenže to byla asi chyba číslo jedna. Oddychnutí způsobilo chvíli nepozornosti a no jak už to bývá, tak ztratila rovnováhu a jaksi taksi padala ze žebříku.
Prosím všechny, aby si tohle přečetli
Děkuju vám všem moc za všechny komentáře a skvělé hodnocení. Tahle série patří k mým zatím nejoblíbenějším a to jen díky vám, pilným čtenářům. Minulý díl patřil k nejlepším povídkám (průměr 5 a četlo ji víc jak 40 lidí), které byly vydány minulý čtvrtek (podle počtu hodnocení), takže dík vám všem a doufám, že si i tenhle díl užijete, protože se nám to pomalu chýlí ke konci .
Pro připomenutí
Intenzivní bílé světlo již nedalo dívce spát. Pomalu tedy otevřela oči. Kde je? Její hlava si útržkovitě vzpomínala. Píseň, cesta, bitva, Madara a nakonec temnota…
To bylo vše, co jí v tu chvíli mozek ze vzpomínek nabídl.
„Už se probrala!“ ozval se radostná křik ode dveří.
Vzápětí bylo slyšet prásknutí dveří a Isis opět osaměla.
Bosýma nohama stoupla na studené dlaždice.
Chodidly jí projela ostrá bolest a zatmělo se jí před očima.
Posadila se tedy znovu na postel a podívala se na podlahu, kde spatřila tmavě červenou tekutinu.
3. kapitola; Zadržené slzy
Probudila se s lehkým výkřikem a rozevřela blankytně modré oči, černé vlasy se jí na chvíli zdály jako několik hadů, jež mají každou chvíli zaútočit. Žena, ležela v posteli. Rozdýchávala se. Zdál se ji opravdu zvláštní sen, byl tak … Živí, ano, jiné slovo zde ani nejde použít. Pamatovala si ho však do posledního detailu, celé dění. Zemřela tam ve jménu Hokage, to bylo asi na celém snu nejskutečnější. Posadila se.
