Tajemné

Nastalo ráno. Slastně jsem se protáhl, ale jednu paži jsem nemohl zvednout. Pohlédl jsem na ni. Hned mi bylo všechno jasné. Moji paži použila moje milá jako polštář. Usmál jsem se a pohladil jsem ji po dlouhých, jemných vlasech. Sladce spala, při mém dotyku se lehce pousmála, ale oči neotevřela. Proč by měla vstávat, bylo teprve sedm. Co nejopatrněji, abych ji neprobudil, jsem vyprostil svou ruku zpod její hlavy , přetočil jsem se na bok a dál jsem odpočíval. Slunce mi však nedalo spát.

Co-Co tady dělám? Tohle je přece Sakuřin byt, nebo ne? Jak jsem se sem dostala? Proč se schovávám za pohovkou? Co to?........To-To je krev?! KREV?! Proč je krev na mích rukou?
"Sakuro?!" vykřikla Hinata, která seděla za jejím gaučem a celá se třásla.
Hinata vykoukla zpoza gauče. Celý obývací pokoj byl úplně rozmlácený, skříně byly převrácené, rozbitá televize jiskřila, lustr spadl ze svého místa na zem a za roztříštěnými okny byla už tma.

„Chceš hrát?!“
„Proč myslíš, že tu jsem?“
„Máš vůbec vo co?“
„Že váháš.“
„Tak pojď a vezmi místo.“

Pršelo. Hustě pršelo a dešťové kapky prudce bubnovaly o zrezivělou střechu pobitou plechem. Vítr se proháněl v korunách stromů a zároveň se neúprosně opíral do dřevěné chalupy, sotva držící pohromadě. Trámy žalostně skřípaly, ale statečně odolávaly silnému náporu vzduchu a poskytovaly bezpečí osobám uvnitř.

V klidu vstal, obešel stůl a vykročil ke mně. Ztuhla jsem na kámen, zatajil se mi dech. V hlavě mi to řvalo „Zdrhej! Zdrhej!“, ale mé tělo mi naprosto vypovědělo službu. Už nás oddělovaly jen tři metry a mně se stáhlo hrdlo. Náhle se zastavil na krok přede mnou. Zaklonila jsem hlavu, abych mu viděla do tváře. Při pohledu do jeho děsivých očí jsem se však křečovitě roztřásla. Proč já b*bka pořád koukám tam, kam nemám?!

Můj křik se rozlehl celou místností, neuvědomila jsem si, že mě teď slyšel i Sasuke, který se za tu dobu probudil. Tvářil se velice překvapeně, jako by to všechno viděl také. Setřela jsem si všechny slzy a postavila jsem se proti Minatovi. Ten stál a nevnímal, co se okolo děje, dokonce ani nevěděl, že jsem se tak moc přiblížila.
„Takže sis vzpomněala, co?!‘‘ promluvil na mě zničehonic. Zastavila jsme se v půli kroku. Neměla jsem odvahu jít dál, z jeho hlasu byla slyšet zloba.

Naruto-Kyuubi zařval. Celá místnost se otřásla. Naruto cítil, jak se ho ta moc snaží ovládnout, ale přesto dokázal se soustředit na Madaru. Ten ho sledoval stejným pohledem jako doposud.
„Je to opět tady, Kyuubi. Myslíš si, že tentokrát mě dostaneš?“ zeptal se, nečekal však odpověď. Naruto se proti němu vrhnul. Madara se však opět přesunul za jeho záda. Naruto se otočil a vrhl se proti němu znova, opět bez úspěchu. Ovládání Kyuubiho pro něho bylo čím dál těžší. Padl na kolena a chytl se za hlavu.

Dole mě zastavila Temari.
„Gaara ti chce něco říct,“ zamrkala na mě. On stál za ní a zíral do země. Ruce měl za zády, ale přečuhovala z nich kytice bílích orchidejí.

Tááákže, tenhle příběh „navazuje“ na povídku od Mirek93- Sklamanie 02. Moc se mi tahle povídka líbila, takže jsem se ji rozhodla využít, ale změnila jsem „zadání“. Sasuke přišel o celý svůj tým při neúspěšném boji s osmiocasým Jinchuurikim. Naruto opustil vesnici a rozhodl se přidat k Akatsuki….Bude to taková "série" o dvou dílech.

Kakashiho skupinka:
„Tak čo si zistil?“ Pýtal sa zvedavo Kakashi.
„Musíme rýchlo zmiznúť!“ Skríkol po svojich kolegoch.
„Prečo?“ Pýtala sa nechápavo Sakura.
„Odhalili nás!“ Stihol dodať Sai a už rýchlo zdrhli smer Konoha.

Do sálu vstoupila dívka.
Rychle se vmísila mezi ostatní a nijak na sebe neupozornila. Přesto ji stihly najít dva páry očí.
Dívka protančila ke skupině svých kamarádek a zapojila se do živého hovoru. Obhlíželi okolí a komentovali kluky. Smáli se a házeli pohledy po svých vyvolených.
Ani jeden z mladíků, kteří dívku sledovali, se nepohnul. Měřili ji z povzdálí pohledem. Ani jeden si prozatím nevšiml toho druhého.

Dostal som sa pred bránu Konohy a boli tam všetci, ktorí tam mali byť, čiže všetci tí, ktorí boli u Hokage ale pridal sa ešte chalan so psom, ktorý sa predstavil ako Kiba Inuzuka a jeho havkáč Akamaru, a taktiež hanblivé dievča s bielymi očami, Hinata Hyuuga. Mali sme naponáhlo. Šiel som vpredu, ale nevedel som, či vlastne ideme správne.
„Kde presne ste ho zahliadli?“, spýtal som sa v nádeji, že mi niekto odpovie.
„Podľa správy od ANBU zrejme asi tri kilometre južne od Listovej.“, odpovedal Kakashi.

Seděl a blaženě vnímal voňavé výpary ve vzduchu kolem něj. Točily se ve spletitých vírech, které on ale momentálně nemohl vidět; ne, že by to mělo nějakou cenu.
Uvolněně se opřel o stěnu vany. Teplá voda mu dělala dobře na jeho svaly, které byly po celý den neustále namáhány. Ani bublinky, plovoucí po hladině nebyly k zahození.

Myslíte si, že to bude povídka o Kakashim ? O Itachim ? O Gaarovi ? Ne tak úplně....všechny tři totiž spojuje jen jedna jediná bytost, která má jejich životy v rukou...dokáže život dát stejně jako brát...a smrt ?

Umírají jenom poražení!

třídílná série jedné nezapomenutelné ženy a tentokrát začneme od konce :-)

Žít za každou cenu!

„Konečně se setkáváme!“ pronesl muž skrytý za maskou a ostražitě sledoval postavu před sebou skrytou v dlouhém černém plášti s rudými mraky.

Setkání

Co skrývá les:

Naruto ve Fyiuru často docházel k Minorově hrobu. Stále si dával za vinu, že tenkrát v Luyi nic neudělal, jen se díval, jak Fuuzaki zabíjí Tajineho.
„Kdyby tu byla Hinata, uklidňovala by mě, říkala by mi, že to není moje chyba…“ přemítal Naruto, skláněje se při tom nad mramorovým náhrobním kamenem.

„Takže...ja s-som naozaj tá...Minako?“ opýtala sa roztraseným hlasom. Prikývol na súhlas. Takže predsa len nemala tie uši a chvost odjakživa. Ale stále netušila, prečo ich má a odkiaľ sa jej vôbec vzali...I tak bola šťastná. Šťastná, lebo vie, že jej rodná dedina je Konoha. Tu bola vždy doma. Lenže jej šťastie prekrýval aj značný nával smútku. Jej matka, otec, všetci príbuzní...všetci ktorí jej kedy boli drahí sú mŕtvi. Je posledná z klanu...Prečo práve ona? Prečo nezabili aj ju? Radšej by teraz bola niekde neznámo kde so svojou rodinou.

„A je ti určitě jasný, jak moc velkej ten tvůj problém je?“ Blonďáček stále nepřestával pochybovat.
„Co zas řešíš?“ Nesmrtelného už začínala Deidarova dotěrnost dopalovat.
Ninja se ihned rozpovídal: „Jako chápu, že bedna je dobrej nápad, ale musíš taky myslet na jídlo, protože takový mimi taky nejí všechno. A jestli ti něco říká výměna plínek, tak to by sis rovnou měl rozpracovat i plán nočního vstávání. A ještě jedna drobnost… Jak to vlastně chceš nazývat?“
„Říkám jí Prtě, protože je takovej záprtek.“

[b]„Kdo tu je?“
„Schovával jsi se?“
„Cože? Kdo jsi?“
„Nevzpomínáš si.“
„Zapomenout tenhle arogantní hlas? Frajer jako já? Nějak si věříš malej Uchiho.“
„A člověk doufal, že jsi se poučil.“
„Spíš ty. Chceš abych ti znova nakopal p***l?“
„To sedí od někoho, kdo radši zdrhnul.“
„Ale stylově. Zatímco ty sis málem zabil vlastní lidi.“
„Ts.“
„Ale copak? Citlivé místečko?“
„Nemám žádná citlivá místa, která by jsi mohl zasáhnout.“

Všichni tři přátelé se sešli u Sasukeho doma, kde měli jistotu, že je nikdo nebude odposlouchávat. Přece jen do Uchiha čtvrti moc lidí nechodilo.
Naruto a Sakura už se z Tenshiiným odchodem celkem vyrovnali, protože slíbila, že se vrátí, ale Sasuke se pořád díval ven z okna a byl smutný. Velmi smutný.
"Bylo hezké, že se za Tenshi-san všichni postavili," poznamenal Naruto. Sakura souhlasně pokývala hlavou a Sasuke se na něj udiveně podíval.