Od konce na začátek 04

Malá černovlasá holčička utíkala zeleným porostem, byla nejspíše někde v lese, ovšem sama by vám určitě neřekl, kde byla. Ztratila se. S jejími vlásky si pohrával větřík, oči jí naplnily slzy. Sotva už mohla utíkat, v boku ji nepříjemně píchalo, přesto odmítla zastavit. Bála se, nevěděla ani kde je. Do očí se opět nahrnuly slzy a jen stěží překonávala pláč. Něco zatarasilo její nohu, náhle letěla vzduchem. Jen o chvíli později již byla na zemi.
Pevně zavřela oči, bolelo to. Konečně nechala proudit slzičky, zabořila svůj obličej do dlaní. Nevěděla co teď, nevěděla co má dělat, nebo proč to dělat. Zkousla dolní ret. Třásla se, okolí vyslýchalo její vzlyky. Kdyby někdo šel kolem, hned by věděl co se stalo, nějaké malé dítě se ztratilo. Bylo jedno jaké. Vzlykot ustal.
Malé děvčátko náhle spadlo do trávy, již nesedělo. Jakoby usnulo. Chtělo jenom na chvíli odpočívat. Jenom na chviličku … Na kraťoulinkou chvilku, jež nezabere ani deset minut. Avšak omyl se stal skutečností.

Černovlasá dívenka se ocitla v jakémsi lesíku, divoce se rozhlédla. Šum stromů ji přiváděl do harmonie, kterou cítil snad každý kdo vstoupil. Zamrkala, nikdo nebyl v okolí. Její modré oči bloudily a hledaly důvod či podmět, proč je tady. Nesměle udělala první krok, rozešla se zelenou krajinou. Neustále se ohlížela, aby ji neunikl jediný detail. Jestliže tohle byl sen, nechtěla se ji nikdy probudit.
„Chiri-neechan!“ uslyšela až moc povědomí hlas.
Hrklo v ní, automaticky se rozběhla po slechu. Běžela co nejrychleji, nevnímala již ani krás co zde byli. Zajímalo ji jediné. Ten hlas. Protrhávala listy, uhýbala větvím a snažila se nezakopnout. Vyběhla na jakousi mýtinku.

Byl to jakýsi výstupek, co nejrychleji jej vyšla. Pohlédla dolů, měla nádherný výhled na jezero. Bylo lesklé a jasné. Nádherné. Upoutalo její pozornost, jakoby se zamilovala na první pohled. Chtěla jej jenom pozorovat, nic jiného. Ani netušila, že takové místo existuje.
„Chiri-neechan!“ ozvalo se opět.
Ten hlas ji opět strhl do reality, rozhlédla se. Spatřila dvě osoby, jedna byla malá a druhá vysoká. Vysoká rudovláska, její obličej byl poset pihami. Měla prozíravé oči, které měly mnoho odstínů hnědé. Ta druhá, byla v jakýsich šatičkách bílé barvy, měla černé vlasy. Vypadala úplně jako … Jako ona!

„Chiri… Kdo to je?“ hlesla.
„Chiri-neechan!“ zvolalo opět její já.
„Ale Maya-chan, počkej tady. Hned tu budeme, všechno bude v pořádku. Slibuji. Nikdo další už nezemře, ano? Hlavně tady zůstaň.“
„Dobře …“
Chiri se rozběhla k lesu, Mayino já zůstalo stát. Avšak pozorovatelka nečekala, seběhla onen výstupek. Co nejrychleji se vydala stejným směrem jako ta dívka, její nohy automaticky zrychlovali. Ani už nevnímala, že běží, něco ji táhlo tím směrem.
„Yahiko, co … Co se děje?!“
„Nemám tušení, najednou zaútočili.“
„A teď …“
„Jsou -…“

Hlasy nečekaně utichli, jako by to bylo předvěstí něčeho zlého. Donutilo to dívenku ještě zrychlit. Ozýval se prazvláštní cinkot, jako by se něco odráželo od sebe. Vázy? Misky? Ne … Zbraně. Jakmile toto slovo prolétlo Maye hlavou, vyběhla z lesíku. Co nejrychleji se skryla za keřík, zatím neměla takovouhle vizi. Nikdy tam nebyli lidé.
Chiri a Yahiko stáli bok po boku, oba svírali v ruce zbraň. Žena kunaii, muž katanu. Naproti nim stál jakýsi muž, byl zamaskován. Těžko říci, kdo to byl. Pohyboval se neuvěřitelně obratně, odrážel útoky obou dvou, do toho všeho ještě útočil.
Odrazil katanu, své hvězdice vrhl proti Kunoichi. V té samé chvíli se svým washitagi ohnal po jejím spojenci.

Přestávala stíhat, sledovat dění začínalo být čím dál těžší, téměř nemožné. Všechny pohyby byli rychlé, obratné a těžko zastřehnutelné. Přesto se to dělo jakoby zpomaleně, protože v tu chvíli Yahiko utržil ránu. Byl probodnut zbraní tajemného ninji, ten ihned vyrval svůj meč z jeho těla a věnoval se rudovlásce.
To už Mayu nezajímalo, vyskočila z keříku a rozběhla se k jejímu zachránci. Do očí se ji vehnali slzy, jednala sice sobecky, ale neuvědomovala si to. Chiri ještě bojovala, jeho zranění určitě nebylo smrtelné. Podle toho, kam zasáhl, nepoškodil žádný životně důležitý orgán.

„Yahiko-sama!“ vykřikla.
Černovlasí krvácel, zkřivil obličej do bolestivé grimasi. Náhle se ozval výkřik. Zrzavá žena doslova vysela na zbrani protivníka, po které tekla krev. Z hnědých očí se kutáleli slzy, bylo to … Maya nikdy nic takového neviděla, ačkoli nechtěla vykřikla. Proč to ta osoba udělala?! Proč? Vždyť oni mu nic neudělali, ne?
Netrvalo to dlouho, Chiri se přestala hýbat. Její beznadějné pokusy o zachránění vlastního života … Splnění slibu, který dala malé holčičce, která čekala na návrat své kamarádky … Jednoduše ustali.
„Dokonáno jest.“ Ozval se ninja.

Nad spící holčičkou se skláněla rudovláska, její obličej byl poset pihami, prozíravé hnědé oči s mnohými odstíny této barvy byl jen jedna z krás jejího těla. Holčička pomalu počala otevírat oči, pomaloučku, ale i přesto to onu ženu potěšilo. Pousmála se. Kdo ví, jak dlouho tam byla a čekala až se to dítě probudí. Mohly to být hodiny.
„Díky bohu,“ viditelně si oddechla zrzka, „jsi v pořádku. Kontrolovala jsem tvé životní funkce, snad je to okej. Toulat se v lese sama, je nebezpečné. Motá se tu mnoho zlích lidí. Ztratila ses? Kde máš maminku? Jo, já sem Chiri … Ty budeš z Konohy, co? Jsem posila ze Suny. Akatsuki prý nabírají síly, i po těch porážkách. No nevadí.“

Něco takového říkat úplně cizímu člověku o ní mnoho prozradilo, Maya však náhle překvapeně zamžikala. To jméno … Několikrát si ho přehrála v hlavě než si byla jistá. Ale věta, ve které říkala své jméno byla jednoznačná. Jmenovala se prý Chiri.
„Ty-… Ty … Jsi Chiri-neechan?“ vypadlo z dítěte.
„Nee-chan? Ne… Totiž já nejsem starší sestra, nemám žádné sourozence. A nedej bože, starší. Ty … Ty máš sourozence? Určitě si mě s někým pleteš. Jsem jedináček, možná se tvá sestra jmenuje taky Chiri.“

Chiri zvládala nejspíše každého dokonale vyvést z rovnováhy, mluvila tak rychle, stíhala pokládat otázky a nevyžadovala na ně žádnou odpověď. Plácala zkrátka páté přes deváté. Ale určitě byla obdivuhodná osoba, svým způsobem. Proto to taky byl člověk, kterému dívenka zvládala z neznámého důvodu i věřit. Možná to bylo jen kvůli tomu, co viděla. Viděla sice, jak ona zrzka porušila svůj slib, že už nikdo nezemře.
„Hej, holka! Neřekla jsi mi, jak se jmenuješ.“
Nastala nejspíše vzácná chvilka, kdy byla tázána a měla chvíli na to, aby mohla odpovědět. Nechápala, jak někdo může takhle dirigovat lidi okolo, ale to nejspíše byl její obor.
„May-… Mayoko.“
„To je moc dlouhé,“ zavrtěla Chiri hlavou, „něco takového si nezapamatuji. Budu ti říkat … Hmmm… Třeba Maya-chan. Je to kratší a v podstatě je to to samé jméno. Hej, co vlastně děláš tady?! Někdo na tebe zaútočil?! Možná to byli Akatsuki! Všechno bude v pohodě, slibuji, ochráním tě. Kam cestuješ?“
„Do Konohy-…“

Užuž se chtěla nadechnout, aby pokračovala, ale byla krutě přerušena. Ona nejspíše nevěděla, co je to svoboda projevu. Nebo spíše ji využívat ažaž. To donutilo černovlásku se usmát, to už si ovšem Chiri potleskla.
„Máme společnou cestu! To je paráda.“
Jednoduše nikoho nepustila ke slovu, jenom mluvila, mluvila a mluvila. Člověk si časem zvykl, že musí počkat až bude vyzván ke slovu, aby nebyl přerušen a i přesto to bylo nejisté, zda může mluvit, nebo ne.
„Máme.“
„Máš pravdu! Jé! Víš co?! Doprovodím tě do Konohy, cestovat sama je nuda. Bude to větší švanda, když nebudu sama a ty už se neztratíš!“

Odkud asi vzala, že se ztratila? No, určitě to byl jeden z nejzvláštnější lidí, které Maya kdy potkala. No, ale mohla se jenom dohadovat, zda nepotká ještě divnější. Už za těch pár dní se přesvědčila o tom, jak je všechno nejisté.