Vzpomínky na Kyru - Bílá lilie 002.

Vítr silně vál a čtyřem osobám vzdouval černé pláště. Stály na útesu a pod nimi se do oceánu zakusoval ostrý sráz. Jeden z nich nehleděl jako zbytek dolů do té hlubiny, ale kamsi do dáli. V očích měl lhostejný pohled. Rty zkroucené do mírného posměšku. Jednu ruku pevně zaťatou v pěst. Druhá volně vysela podél těla. Působil jakýmsi rozpolceným dojmem. Jeden z jeho společníku najednou vzhlédl a úzkostně se mu zadíval do tváře. Nechápal co se to s ním děje. Od té doby, co začali hledat Hachibiho se jejich velitel změnil. A nikdo nevěděl proč.

„Sasuke?“
„Ano?“
„Co se děje?“
„Co by se mělo dít?“
„Od té doby co jsme vyrazili se chováš zvláštně.“
„Ani mi nepřijde.“
„Vážně? Celý koukáš někam do dálky a mluvíš jen, když tě někdo osloví.“
„No tak nejsem moc ukecaný.“
„Ale to u tebe není normální.“
„A co je podle tebe u mě normální.“
„Kecání o pomstě a tak.“
„A vás to snad už neštvalo?“
„No to sice jo… ale tohle je ještě horší.“
„Proč?“
„Je to znepokojující. Jako kdyby si najednou nevěděl co máš dělat.“
„Jdeme!“

Nevěděl co máš dělat… Nevěděl co máš dělat… Ale já vím co mám dělat. Mám chytit Hachibiho. Na ničem jiném nezáleží. Jen jsem byl trochu zamyšlený poslední dobou. Vymýšlel jsem strategii. Nic jiného v tom nebylo… Co si to nalhávám. Když budu popírat skutečnost, tak se nikam nedostanu. Kyro, řekni mi proč. Proč jsi mi to udělala? Proč jsem tě musel potkat. Jasné věci se zakalily. Věci na které jsem zapomněl, vytanuly na povrch. Proč Kyro?Nenávidím tě za to? Ne. Tak to není. I kdybych tě chtěl nenávidět, tak se mi to nepovede. Na to jsi pro mě příliš důležitá. Příliš… blízká. Jako nejlepší přítelkyně, kterou jsem nikdy neměl. Ale proč nad tím přemýšlím teď? Nejsi tu už půl roku. Má s tím něco společného to co mi řekla Karin o Konoze?

Čtyři postavy padaly podél srázů dolů ke špičatým skalám vystupujícím z mořského příboje. Těsně před dopadem se jedna proměnila ve vodu a dopadla se šplouchnutím, které se rychle ztratilo ve vlnách. Zbylé tři jen zůstali stát na hladině. Po chvilce se z vln vynořila ta první postava a přikývla. Na neviditelný povel se všichni po hladině rozběhli směrem od břehu.

„Jaké jsou předběžné ztráty?“
„Okolo sta až sto padesáti osob Tsunade-sama.“
„Ušetři si zdvořilosti Sakuro, teď na to není vhodná chvíle.“
„Hai.“
„Co Naruto?“
„Zatím nemáme bohužel žádné nové zprávy.“
„Root?“
„Také nic. Nikdo z nich se zatím neobjevil.“
„Danzo… Pošli někoho na ústředí, ať je vykope ven. Potřebujeme všechny lidi, které můžeme sehnat.“
„Hai.“
„Jak je na tom Hinata?“
„Stabilizovaný stav. Není to tak vážné.“
„Chojiho otec?“
„Taktéž.“
„Kakashi?“
„Bohužel…“
„Chápu…. Vrať se do práce.“
„Hai.“

Tsunade složila hlavu do dlaní. Za chvíli jí skrz prsty začaly kapat na zem slzy. Tam se míchaly s prachem a krví. Tsunade je škvírou mezi prsty sledovala svýma oříškovýma očima. Třásl se jí spodní ret. Skousla ho. Zuby jí zabarvila karmínová krev. Tekla po bradě a kapala spolu se slzami. Tsunade byla paralyzovaná. Nemohla odtrhnout oči od těch dvou kapajících tekutin. Každá vypadala úplně jinak. Ale byly vzájemně provázané jako máloco.

„Řízla jsi se.“
„Já vím. Bolí to.“
„Neboj. Já ti to vyléčím.“
„Hm.“
„Nebreč. To přejde.“
„Jo já vím. Ale je to zvláštní.“
„Co je zvláštní.“
„Že tam kde je krev, jsou skoro vždy i slzy. Jako kdyby se navzájem přitahovali. Jako kdyby si byli tak blízké. Jako nejlepší kamarádky. Každá jiná, ale přesto spolu.“
„Možná…“
„Možná.“

Na čele jsi měla malou vrásku. Kolik ti tehdy bylo? Šest, sedm. Asi tak nějak. Byla jsi malá a bezstarostná. Za chvilku tě to přestalo bolet a zase jsi se smála. Netušila jsi, co ti přinese budoucnost. Netušila jsi, že jednou pro tebe bude jen krev. Žádné slzy. Už nikdy se křišťál nesloučí s rubínem. Tichá zamyšlená. A přesto stále usměvavá. Ochotná obětovat svůj život kvůli přátelům. Navždy je chránit. Nikdy nezažít znovu tu strašnou noc. Už nikdy necítit sílu krve. Sílu šílenství. Touhu vášně zabíjet.