Jedno srdce, jedna duše: kapitola 5: Dante, lovec démonů

Ten chlad, který mě obklíčil kolem dokola mi nepříjemně stahoval hrdlo. Chtělo se mi křičet, vydat alespoň nějaký zvuk, abych věděla, že žiju. Ale hlas se mi zasekl tak, že z mých úst se vydralo jen chabé zaskučení. Na těle mi naskočila husí kůže, která nebyla jen ze zimy a tmy, která se v domě tak náhle udělala. Ne, bylo to ze strachu. Strach, který na mě působil jako svěrací kazajka. Zapomněla jsem, že je tady se mnou ještě někdo jiný, zapomněla jsem kde jsem. V mé mysli teď bylo jen podivně prázdno. Jakoby mi někdo vymazal vzpomínky a myšlenky. Jako bych byla prázdná schránka, do které si někdo něco může na hodně dlouhou dobu uložit. Zkamenělé nohy se odmítaly pohnout, moje vlastní tělo mě odmítalo poslechnout. Mermomocí jsem se snažila rozvzpomenout si co se děje a kdo jsem. Ale všechny tyhle otázky náhle zahnal letmý pohyb ve tmě přede mnou. Zamrkala jsem, jako bych snad věřila, že to přehnané mrkání mi pomůže lépe vidět. Moje oči si lehce přivykly, ale stále nebylo vidět nic jiného než nejasné obrysy. Byl den a nebo noc? Dokonce i to jsem zapomněla. Ale byla jsem si jistá, že ještě před chvílí jsem to určitě věděla.
Ucítila jsem na svém holém předloktí letmý dotek, jakoby se o mě něco otřelo. Něco s drsnou kůží, podobnou smirkovému papíru. V hlavě mi blikal velký napis „Uteč!“, ale můj mozek nebyl tolik silný, aby mým končetinám dovolil splnit tento rozkaz.
Znovu se to o mě otřelo. Otřepala jsem se odporem, když jsem k tomu všemu ucítila ten hnilobný zápach, který mě teď obklopoval. Chtěla jsem se nadechnout čerstvého vzduchu, jelikož jsem měla pocit, že když budu snad ještě chvílí dýchat to, co je kolem mě, určitě se otrávím. Nebylo přece možné, aby něco tak odporného nebyl jed.
Připomínalo to zápach rozkládající se zdechliny zvířete v horku. Dusila jsem se a byla si stoprocentně jistá, že teď je můj konec. Dokonce jsem věděla, že tento pocit jsem už někdy zažila, ale znovu moje mysl selhala. Uslyšela jsem tiché zavrčení za svými zády, ale nebylo to jako zavrčení psa, spíše jako divokého zvířete, které krouží kolem své kořisti a dává jí tak najevo, že se blíží její čas. A pak se to konečně objevilo přede mnou. Pohled na tu nestvůru mi připomněl, že jsem se s něčím podobným setkala, jednou už určitě. Rudé oči se na mě krvelačně upíraly, ale nejhorší na tom bylo, že jsem od nich nemohla odtrhnout ty své. Zírala jsem do nich jakoby mě hypnotizovaly.
„Nene!“ Uslyšela jsem čísi hlas, někde z dálky. Jakoby se ozýval ozvěnou. „Slyšíš mě, Nene!“
Já ale nemohla otočit hlavou ani zavolat zpátky, abych zjistila kdo mě volá. Nastražila jsem uši, aby mi žádný zvuk neutekl.
„Nene, prober se! Vzpamatuj se!“ Bylo to silnější a silnější. Vytáčelo mě, že jsem nevěděla kdo mě volá, vytáčelo mě, že jsem toho člověka neviděla a ještě více mě vytáčelo, že nemůžu odpovědět.
„Proboha copak mě neslyšíš?! Vzpamatuj se a uteč! Uteč nebo zemřeš! Chceš zemřít?!“
Nechci umřít. Ne, já se smrti bojím.
„Jestli umřeš, ke komu se tvůj bratr vrátí až ho najdu?!“
Můj bratr? Mám bratra?
Moje tělo se uvolnilo, jakoby povolili neviditelné provazy, dokonce i hrdo, které bylo tak nepříjemně stlačováno teď bylo volné. Můj bratr, jak jsem jen na něj mohla zapomenout. Jak jsem to vůbec mohla udělat.
„Nene, tak k sakru slyšíš mě!“
„Naruto?“ zeptala jsem se nejistě do prostoru.
Tma kolem odstupovala, moje oči jí přivykaly. Konečně jsem viděla svůj dům, konečně jsem viděla co se děje. Stála jsem uprostřed haly, nábytek kolem mě byl rozházený a potrhaný. V pravém rohu místnosti ležel Sousuke. Z jeho čela proudil pramínek krve. V očích se mi zableskla hrůza, strach o jeho život. O život člověka, který mě vychoval, který se o mě staral, utěšil mě a hrál si se mnou, když mě děti kvůli mému bohatému původu odsuzovaly.
Rozeběhla jsem se k němu, ale po dvou krocích mi cestu zastoupil další z těch démonů. V tu chvíli jsem si uvědomila, že Naruto s nimi bojuje. Neměla jsem čas otáčet se, abych viděla jak si vede. Stačilo mi, že jsem slyšela ty zvuky rozbíjejícího se skla, nábytku a jeho hlas.
Mohutná tlapa nestvůry mě uhodila do pravého boku a odhodila tak na levou stranu síně. Narazila jsem zády do stěny a svezla se po ní. Uniklo mi bolestivé zasyčení. V zádech mi podivně křuplo. Měla jsem mžitky před očima. Snažila jsem se zaostřit, ale nějakou chvíli mi to trvalo. Zatnula jsem zuby, abych překousla bolest a postavila se ztěžka na nohy. Nepřirozeně dlouhá ruka vystřelila a chytla mě pod krkem. Znovu jsem se dívala do těch očí. Tentokrát jsem už neměla pocit, že se dusím, tentokrát to bylo doopravdy. Zmítala jsem se v sevření démona, ale zdálo se, že moje síla pro něj nic neznamená.
Uviděla jsem pěst, která lehce dopadla na jeho tlamu, ale způsobila tak, že mě pustil. Nemotorně se zapotácel a otočil hlavu na Naruta, jehož tvář sršela vztekem.
„Ty hnusnej, slizkej parchante! Jak se opovažuješ na ní sáhnout vůbec jediným prstem!“ zakřičel a vrhnul se proti němu. Skrčil se a udeřil tak démona do břicha. Jeho oči tak nabraly jakoby tmavší odstín červené, chystal se ránu oplatit. Napřáhl tlapu s dlouhými prsty.
Aniž bych věděla co dělám, moje tělo jednalo samo. Skočila jsem do cesty mezi ním a Narutem tak, že jsem to byla já kdo schytal úder. Rozplácla jsem se o dva metry dál na zemi a těžce se ohlédla, abych zjistila co se stalo s Narutem. Chvíle jeho nepozornosti způsobila, že ho nestvůra odhodila o zeď. Pak se rozeběhla proti mně. Najednou mě opustila všechna odvaha, kterou jsem do teď měla. Znovu se mě zmocnil strach. Zavřela jsem oči a čekala dokud mě nezabije.
Nic. Jen rychlé kroky se v mých uších odrážely jako ozvěna. Odvážila jsem se jen malinko pootevřít oči a uviděla jsem spodní lem červeného pláště. Pohlédla jsem vzhůru a rázem mi spadla čelist.
„Hej slečinko, měla bys vzít svýho kámoše a toho starce a někde se schovat jestli nechceš přijít o kejhák. Tady to začíná být dost horký.“ Hluboký, drzý hlas ke mně promluvil.
Myslela jsem, že jsem utržila takovou ránu do hlavy, že mám halucinace, ale pohled na vyjeveného Naruta, který na nečekaného návštěvníka civěl stejně jako já mě přesvědčil, že tady opravdu stojí.
Se zvuky výstřelů, které svištěly mým domem jsem přikrčeně přeběhla k Sousukemu, Naruto se zjevně taky nechtěl plést do cesty a následoval mě.
Otočila jsem hlavu za bělovlasým mužem, který nám zachránil krk.
„Dante,“ hlesla jsem užasle.