4ever together 07-"Další" na scéně

„Cože!?‘‘ vydechl Sasuke, když jeho pohled padl na člověka, který ho pěkně zmátil. Cítil, jak ruka, jež ho držela, pomalu povoluje stisk, v mžiku se ocitl na zemi. Promnul si krk, který měl celý narudlý. Zvedl hlavu – onen násilník byl pryč. Rozhlédl se po zdevastované kuchyni, ale v noční tmě nic neviděl.
„Sakra,‘‘ pokusil se postavit, ale nohy mu vypovědely službu. Náhle ucítil vzadu na krku ucítíl horkost něčího dechu. Prudce se otočil, ale za ním byla jen zeď.
„Jak jsem ti říkal, já vidím ve tmě,‘‘ ozvalo se kousek od něj. Vylekaně uskočil, ale zasáhla ho dobře mířená rána do břicha. Skácel se zpět na zem, zamotala se mu hlava a nemohl se už postavit. Víčka mu klesla.
„Sakra, to jsem možná trochu přehnal,‘‘ uvědomil si Naruto, když zjistil, že se Sasuke nehýbe. Snad není mrtvý.
„Ale zasloužil si to,‘‘ dodal a zmizel v černé noci.
Sakura se mezitím pomalu probouzela, udivilo ji, že se nenachází ve svém pokoji nýbrž v úplně cizím. Postavila se a vyšla z místnosti.Rozhlédla se kolem, už jí to jako cizí dům nepřipadalo. Teprve teď si uvědomila, že je u Naruta, ale kde je on?
„Naruto?!‘‘ zavovala, ale nikdo se neozýval. Sklopila hlavu, věděla, že šel za Sasukem. Najednou jí to došlo, mohl mu něco udělat!
Rozběhla se z domu. Venku sice byla černočerná tma, ale ona měla pocit, že vidí překvapivě dobře. Pomalu doběhla k Sasukeho domu. Bylo zamčeno, a tak stejně jako Naruto vlezla dovnitř oknem. Po pár krocích šlápla na cosi ostrého a zastavila se.
„Sklo?!‘‘ podivila se. Sehnula se dolů a zvedla střep do výše očí. Nepocházel z okna, tohle byl zbytek nějaké sklenice. Trochu ji to uklidnilo, třeba jenom rozbil skleničku.
Trochu klidnější pokračovala dál, ale když znovu šlápla na něco, co se určitě nemělo na zemi nacházet, strach se opět vrátil.
„Je tu někdo?‘‘ zavolala do prázdna. Ticho. Udělala ještě jeden krok a hmátla po vypínači. Rozsvítila světlo a spatřila zničenou kuchyň. Podlaha byla poseta střepy a úlomky rozbitého nábytku. Na nekolika místech byly krvavé skvrny. Zalekla se, když se pod hromadou trosek něco pohnulo. Na nic nečekala a začala hrabat.
„Bože, jsi v pořádku?‘‘ skoro i vykřikla, když se z trosek vyhrabal Sasuke. Zbitý a celý od krve. Chtěla mu pomoct na nohy, ale on ji odstrčil a pomalu se postavil na nohy. Sakura na něj vystrašeně hleděla, jeho chování nepochopila.
„Co se tu stalo?‘‘ otázala se ho, ale on ji k sobě nepustil. Chtěla mu vyléčit všechny rány, ale on její pomoc odmítl. Ani se jí nedokázal podívat do očí.
„Opravdu to chceš vědět?‘‘ ironicky se zasmál a opatrně se posadil na židli. Sakura stála opodál.
„Ten tvůj kamarádíček za mnou přišel a dali jsme spolu řeč,‘‘ pokračoval se stejným smíchem. Sakura se začala cítit provinile, ale stále nevěděla, kdo tu vlastně byl. Ještě jednou se pokusila k němu přiblížit.
„Jdi ode mě!‘‘ křik na ni. Sakura ustoupila o pár kroku zpět.
„Na co čekáš, tak vypadni!‘‘ tentokrát si stoupl a ukázal na dveře. Sakuře se začaly koulet po tvářích slzy. Nikdy nepomyslela, že byl něčeho takového schopný. Dál tiše stála na místě. Doufala, že si to Sasuke ještě rozmyslí, ale jemu už pomalu docházela trpělivost.
„Dělej, tady už tě nechci vidět,‘‘ zakřičel na ni. Sakura zůstala jako přimražená. Měla strach, že by ji mohl i uhodit. Nic takového se však nestalo. Ne že by to Sasukeho nenapadlo, ale měl strach, ona mohla být stejně nebezpečná jako Naruto.
„No tak vypadni!‘‘ zařval na ni potřetí. Tentokrát už Sakura zmizela z jeho bytu se slzami na tvářích.
Běžela tak rychle, jak jí to jen roztřesené nohy dovolily. Tentokrát chtěla utéct někam opravdu daleko, ale jako předtím nakonec skončila u Naruta. Nebyl doma.
Otočila se tedy a zmizela z jeho bytu. Šla, kam ji nohy nesly. Někam hluboko do lesa, někam, kde bude sama.
Mezitím se Sasuke pokoušel dát svoji naprosto zničenou kuchyň dopořádku. Bolest ho však přikovala k židli. Marně se pokoušel opět postavit, jenže bolest neustupovala.
Když začalo svítat, Naruto se spokojeně vracel domů. Teď už budou mít oni dva pokoj. K čemu potřebují Sasukeho? Co se ho třeba zbavit úplně? Tahle myšlenka mu na chvíli prolétla hlavou. Ihned na to zapomněl, není přece vrah. A taky je to přece stále jeho přítel. Všechnu chuť na krve potlačil, sotva si vzpomněl na společné chvíle v týmu sedm. Najdenou si vybavil, jak se stala ona osudná nehoda.
Procházel se lesem za měsíčního svitu. Všude vládl klid, jen se občas ozvalo zapráskání větviček, na které stoupl. Neměl strach, za tu bodu, co se takhle po nocích potuloval, si zvykl na zvuky, které přinášel temný les. Došel až na mýtinku, kde si lehl do trávy a začal pozorovat kulatý měsíc. Byl zrovna v úplňku. Zavřel oči, nechal vánek, aby mu čechral vlasy. Ozvalo se zapráskaní větviček, něco se k němu blížilo.
On si toho však nevšímal, znal zvuky lesa. Mohla to být srna nebo něco jiného. Když se však nad ním to něco vztyčilo, zprudka otevřel oči. Pohlédl do nažloutlých očí. Vykřikl, když se na něj to stvoření vrhlo. Neměl šanci utéct, neměl šanci volat o pomoc. Mohl jedině doufat, že ta bolest už brzy přestane, že to co nejrychleji skončí.
K ránu se tráva začala lesknout ranní rosou, ale i kapkami krve, které pokryly mýtinku. V samém středu ležela těžce oddychující postava. Celé Narutovo tělo bylo poseto dlouhými škrábanci a hlubokými ranami. Pokoušel se nadechnout, ale ústa měl plná krve. Z posledních sil se převalil na bok a vykašlal veškerou krev. Teď už mohl volně dýchat, ale jeho trápení neskončilo. Stále nad ním stála ta osoba, která mu způsobila ta neuvěřitelné muka.
„Milovala jsem tě, ale tys měl oči jen pro ni. Tak teď trp jako já,‘‘ řekla postava nad ním se smíchem a zmizela v nedalekém porostu.