Nevěsty v černém - 2. část

Kráčela uličkou v bílých šatech a modlila se, ať je tahle její poslední svobodná cesta co nejdelší. Opak byl však pravdou, stačilo pár kroků.
Pomalu se postavila vedle vysokého muže a zadívala se před sebe. Její oči už nebyly tak veselé jako před několika dny, teď se v nich usadila bezmocnost a lítost.
Ano, litovala všeho, co ještě nestačila udělat. A teď už mnoho věcí neudělá. Stejně jako ptákům, i jí přistřihnou křídla a vsadí ji do zlaté klece. Budou žádat krásný zpěv, ale její jediné přání bude najít klíč od svého vězení, aby jej mohla odemknout. Jenže tohle bláhové přání se už asi nesplní...
Nemohla uvěřit tomu, že to dovolila. Měla se pokusit utéct, ale asi by to bylo marné...
Ne, teď musí platit daň za své nesplněné skutky. Než se stačila znovu nadechnout, bylo po obřadu. Celé procesí se přesunulo do jídelny a začala svatební hostina. Jedla zcela bez chuti, nevnímala. Všechny její myšlenky se upíraly do neznáma. Děsila se toho, co ji čeká.
Několikrát zahlédla, jak si ji prohlíží malý hoch, tolik podobný Mikoto. Když se na něho pokusila usmát, svaly na tváři se napjaly, jako by to už dávno zapomněly. Přesto jí úsměv neopětoval.
Prohlížel si ji zvědavým pohledem, ale zároveň v něm četla jakousi nenávist. Snad si bláhově myslel, že ona mu vzala jeho bratra. Kdyby tak věděl...
Úkosem se podívala na svého manžela. Pořád jí to slovo připadalo absurdní. Přece nemohla vyrůst tak brzo...
Kde jsou její dětské střevíčky a bezstarostná léta. Časy, kdy se bosá brouzdala v potocích a jevila jedině zájem o to, co bude k obědu, už byly nenávratně pryč.
Hůlky se jí v rukou zachvěly, ale přesto je ještě udržela. Raději je však odložila a ruce spojila. Nepřekvapovalo ji, že jsou studené. Čekala to.
Hostina trvala až do noci. Uchihové vesele popíjeli, tancovali a bavili se. Nikdo zřejmě nezpozoroval, že jediní dva v sále, jenž se slavnosti neúčastní jsou právě ženich s nevěstou. Midori si hrála s cípem ubrusu a ani nechtěla myslet na pokračování dne. Itachi seděl se založenýma rukama a znechuceně si prohlížel davy lidí. Najednou hudba prudce ustala a Fugaku se nadechl k proslovu. Midori hrůzou přivřela oči.
Neslyšela co říkal, ale jakmile se jí dotkly něčí ruce, okamžitě se jí vše vyjasnilo.
„Dovedu tě do pokoje,“ usmála se Mikoto a pomohla dívce vstát. Ta jen nerada opouštěla své místo a následovala paní domu až k velikým dveřím.
„Co se zdá první noc pod novou střechou se většinou splní,“ zašeptala vlídně, popostrčila ji do pokoje a zavřela za ní dveře. Midori se ocitla v úplné tmě.
Neváhala a přitiskla se ke zdi, která teď slibovala být její jedinou oporou. Vyděsilo ji tiché zašramocení.
„Nemusíš se bát, nic ti neudělám,“ zaslechla hluboký hlas.
„Pochopil jsem, že to taky neděláš dobrovolně.“
„Kdo by něco takového udělal?“ opáčila ironicky.
Držela si od něho odstup. Sice byla shinobi, ale tak obrovské schopnosti neměla, aby se ubránila.
„Jsi kunoichi, že? Něco jsem zaslechl,“ přemístil se hlas v temném pokoji a Midori uslyšela zavrzání postele.
„Jsem,“ přitakala.
„Měli bychom jít spát. Určitě jsi taky měla náročný den. Přeju ti dobru noc.“
Itachi se převalil na druhý bok a přehodil přes sebe deku. Dívka se ostražitě přibrala k posteli. Když se nehýbal, opatrně stáhla deku i s polštářem na zem a odnesla si ji do rohu místnosti.
„To nebylo nutné,“ přetnul tmu jeho hlas.
„Pro mě ano,“ zasyčela a zachumlala se do deky.

Probudily ji až ostré paprsky slunce nesměle se vkrádající do pokoje. Unaveně zamžourala očima a zmateně se rozhlédla po pokoji. Jakmile si uvědomila, kde se nachází, trhla sebou a zadívala se na postel. Zdálo se, že je prázdná.
Dech se jí trochu zklidnil, ale stále se nenápadně rozhlížela okolo sebe. Necítila se tu dobře. Ti lidé, ten dům, stěny a snad i vzduch, to všechno ji utlačovalo. Chtěla zpět, zpět na svou rozkvetlou louku.
Nemohla.
U prahu tohoto domu odložila své dětské střevíce a někdo je už dávno odnesl. Už nezjistí, kam se poděly.
Vstala a opřela se o stěnu. Celé tělo měla rozlámané, ale co byla bolest proti samotě, která ji obklopovala. Co z toho, že je vdaná za budoucího vůdce klanu. Nechtěla ho. Nechtěla honosný dům a výsady vznešených. Byla by vděčná za rozpadající se barabiznu a práva ostatních. Vděčná za volnost a lásku. Tušila, že tu zde nenajde.
Váhavě roztáhla dveře a nadechla se čerstvého vzduchu. Pomalu pronikal do pokoje, ale nemohl nahradit vše. Nemohl ji unést pryč, někam daleko k těm lesům, které měly barvu jejích očí. Mávla rukou. Jen bláhové naděje.
V koupelně si opláchla obličej a rozčesala vlasy. Z dřevěné truhly vybrala zelené šaty a oblékla si je. Když nesmí do lesů, může být jejich zeleň alespoň s ní. Trocha naděje, že příští dny mohou být lepší.
Zamířila do kuchyně. Mikoto jí vysvětlovala, že tento dům je samostatně od dalších. Proto si tam může hospodařit dle libosti. Nejprve ji to vyděsilo, ale překonala se a své nové tchyni věnovala krátký úsměv.
První úsměv po mnoha dnech... stejně nebyl upřímný.
Nevěděla, jestli ho čekat k obědu, ale rozhodla se nechat to být. Měl si říct... Začínala nacházet své pravé já, které rozhodně nebylo plaché. Nic si nenechá líbit. Byla donucena, nedělá to dobrovolně.
Ať jde k čertu!
Vztekle odhodila vařečku, která s ránou spadla na podlahu. Midori zavřela oči. Ne, nesmí dopustit, aby se z ní stala stejná osoba, jakou je její matka. Jakou je její babička. Jen proto, že to bylo výhodné. Výhodné pro koho? Pro ni rozhodně ne...
Neochotně odhozenou vařečku zvedla a položila ji na kuchyňskou linku.
Kolik takových dnů jí ještě čeká? Kolik let?
Kdo ví... A právě ty dny začaly pomalu přecházet...

Seděla u jezírka a prsty čeřila vodu. Očima zaletěla do nedalekých oken, ale hned je zase sklopila. Tam někde byl, za všemi těmi stěnami cítila jeho osobu. Jedna část těla chtěla, aby se vrátil, ale ta druhá to popírala. Midori se nepatrně otřásla.
Ne, nechtěla ho vidět. Nedokázala v něm číst. Měla pocit, že ji nemá rád, není mu sympatická, a proto se mu raději klidila z cesty. Nemohl si stěžovat, dům byl vždy čistý, jídlo v pořádku a nikdy se ani hláskem neozvala, že jí něco chybí. Lidé.
Midori rychle zavřela oči, ale už nedokázala slze zabránit, aby spadla do vody. Po hladině se rozběhly malé vlnky.
Nesmí brečet, nesmí prokázat slabost. Vždyť i stěny mají oči, nemluvě o uších. Vůdce klanu vyžadoval bezcitnost a ona ji se sebezapřením plnila.
Trochu se nahnula a ve vodě spatřila svůj odraz. Až se zděsila toho, co vidí. Bledá tvář rámovaná dlouhými vlasy a obrovské oči skrývající smutek.
Kam se poděla ta bezstarostnost, kam se poděla pravá Midori? Snad uschla jako listy na stromech, jako neopečovávaná květina. Zapomenutá. Jako dětské střevíce.
Klouby na prstech jí zbělely, jak silně sevřela kámen a vztekle jím mrštila do jezírka. Voda vystříkla vysoko do vzduchu.
Ne, musí zachovat klid. Nesmí se nechat vyprovokovat. Skousla si spodní ret a pomalu vstala. Byla si jistá, že ji někdo sleduje. Hrdě kráčela k bráně a pak vešla do postranních dveří. Zabouchla za sebou a svezla se dolů na podlahu.
„Musím se sebrat,“ zašeptala a její slova se odrazily od zdí. Rukama se zapřela, trochu však zavrávorala. Zvrátila hlavu dozadu.
Tak sama... Ano, i v tom oslovení se skrývá hořká pravda. Midori-sama. Musí jí to všichni připomínat? Stačí ty každodenní pohledy. Zvídavé od mužů, nenávistné od žen. Čím si to zasloužila... Co udělala tak hrozného, aby skončila takhle?
Ne, zbytečné otázky, na které stejně nedostane odpověď. Vzdychla. Tohle nemá cenu. Bloudit domem jako tělo bez duše a litovat se. Taková nikdy nebyla. Nesmí se stát jinou, nesmí se ztratit sama sobě. To by byla ta nejhorší věc, největší chyba v životě. Pak už by nebyla žádná záruka.
Nepatrně vyhlédla z okna. Na zahradě zahlédla malého Sasukeho, jak honí ptáčky okolo fontány. Jemně se usmála. Vlastně ne. Její úsměv už pomalu blednul a nahrazovalo ho trpké uvědomění, hořký škleb. Nedbala na to a rozrazila protější dveře vedoucí na zahradu.
„Jsou krásní, že?“ zeptala se černovlasého chlapce a usedla na kamennou lavičku. Sasuke se zarazil.
„Krásní?“ zopakoval nejistě. Midori se znovu pokusila usmát.
„Ano, krásní. Krásní a... a svobodní. Rozumíš vůbec pojmu svoboda?“ upřela na něho smutné oči.
„No, svoboda je, když...“ Jeho koktání ji pobavilo.
„Neboj, jednou to poznáš. Pochopíš, co je svoboda, až ti ji vezmou. Vždycky si uvědomíš, cos měl a co ti vzali.“
Zamyšleně pohlédla na modrou oblohu.
Když ti vezmou svobodu rozhodování, tak je to nejtěžší. Raději to nechtěj poznat.
„Zkoušel jsi někdy malovat?“ Chlapec zavrtěl hlavou.
„Ani jako malý? To já dřív malovala pořád. Kde všechny ty obrazy skončily...“ zamyslela se, ale pak se vzpamatovala.
„Počkej tady, donesu nějaké barvy,“ přikázala mu a vrátila se zpět do pokoje.
Rychle se přehrabávala v truhle, až úplně vespod nalezla to, co hledala. Zamířila k fontáně a tam rázně postavila malířský stojan. Před udiveným chlapcem na stojan položila plátno a rozdělala paletu barev.
„Chceš to zkusit?“ otočila se na něho mile. Zavrtěl hlavou a kousek poodstoupil.
„Nic to není,“ ponořila štětec do vody a pečlivě si vybrala barvu. Ruka se zachvěla, ale pak se štětec dotkl plátna a vznikl plynulý tah.
„Proč zrovna ji?“
Ta otázka ji překvapila. Sasuke se zjevně nechtěl vyrovnat s jejím mlčením a dožadoval se odpovědi.
„Proč červenou?“ Midori sklonila hlavu.
„Protože je jako krev, ale zároveň v sobě skrývá i vzpomínky. Každá barva něco vyjadřuje. Podívej.“ Očistila štětec a znovu vybrala barvu. Chlapec si nevěřícně prohlížel obraz, který vznikl během několika minut.
„A co tedy všechny ty barvy znamenají?“ Zelené oči se zabodly do tmavých.
„Na to musíš přijít sám. Musíš se do toho ponořit, snažit se porozumět malíři, a pak přečteš celý příběh.“ Koutkem oka ještě zalétla k obrazu, kde se mísily různé barvy. Nakonec však stejně skoro všechno překryla bílá s černou.
„Chvíli to potrvá, ale jednou porozumíš. Teď zkus něco namalovat ty.“
Sasuke se s nadšením chopil štětce. Midori znovu usedla na lavičku a pozorovala tekoucí vodu. Nečekala dlouho a uslyšela nadšený křik. Shovívavě se podívala na radujícího se hocha.
„A teď si to můžeš třeba pověsit do pokoje. To já dělala často, ale díla, na kterých mi moc záleželo, jsem schovávala do staré krabice.“
Saskeho úsměv pohasnul.
„Já to nechci nikam schovávat. Já... namaloval jsem to pro tebe,“ rozpačitě jí podal plátno. Smutek v očích vystřídalo překvapení.
„Pro mě? Děkuju,“ zašeptala a pohladila ho po hlavě.
„A nechceš něco namalovat i mamince?“ Odpovědí jí byl jen nadšený výkřik.

Nerozhodně stála uprostřed velkého pokoje a rozhlížela se. Přemýšlela, kam obraz pověsit. Nakonec se však chopila kladívka a soustředěně začala zatloukat hřebík do zdi.
„Snažíš se zbourat dům?“ S trhnutím se otočila a kladívko s cinknutím spadlo na podlahu.
„Baví tě děsit lidi?“ odpověděla bez zájmu, ale v očích jí nebezpečně blýsklo.
Vůbec se nepohnul. Vztekle sebrala kladívko a znovu důkladně začala zatloukat hřebík. Buch, buch... Kladívko dopadalo na hlavičku hřebíku a spolu vytvářely hlasitou hudbu, sobě tak vlastní.
Buch, buch... Ani si to neuvědomovala, ale na téhle monotónní práci si vylévala svůj vztek. A svůj žal.
Buch, buch... Teprve po chvíli si uvědomila co provádí. Raději rychle popadla plátno a pověsila ho na popraskanou zeď.
„Co to je?“ přišel až k ní.
„Dárek pro mě. Od tvého bratříčka,“ zamumlala polohlasně.
Upoutaly ji ty barvy. Předtím si Sasukeho výtvor neprohlížela, ale teď poznala, že to měla udělat.
„Vypadá to jako... zmutovaný pták?“ naklonil Itachi hlavu na stranu.
„Je to příběh,“ otočila se, připravená bránit darované dílo. „Ale ne každý v něm dokáže číst.“ Nastalo naprosté ticho. Navzájem se přeměřovali pohledy. Dívka byla rozhodnutá neustoupit.
„Tím myslíš, že tomu nerozumím?“ Na tváři se jí objevil ironický úsměv.
„Jaks to poznal?“
Zavrtěl hlavou.
„Čím to, že mě tak nenávidíš.“
„To není nenávist. To je jen má obrana. Možná padla moje svoboda, ale zdi okolo mě nepadnou. Až do samého konce,“ přivřela zlověstně oči.
Najednou jí přišlo, jako by vyslovila svůj vlastní osud. Ne, to snad...
„A jaký je tedy příběh toho obrazu? Vždyť je samá barva. Zelená, modrá, žlutá, fialová a bílá. Co tím malíř myslel?“
„To většinou nejlépe ví jen sám malíř.“ Založila si ruce na prsou a narovnala se.
„Doufám, že ti večeře chutnala. Přeji ti dobrou noc.“ Bez ohlédnutí vyšla z pokoje a práskla za sebou dveřmi.