Návrat démonů /8/ Vyčkat, zaútočit

V předchozím díle:Tatsu už byla také v pořádku –Yuske se pustil do řeči o svých technikách a jídle- a Tatsu jen vypla, dívala se do dáli a když si Yuske vyžádal její pozornost, zamračila a naklonila hlavu na stranu.
Jakmile Tatsu značí nezájem, pomyslela si Isa, je všechno v pohodě!

Všichni se zklidnili a nastala chvíle, která nemohla tak potrápit, jako ticho, jenž v něm bylo. Všichni shromáždění se tentokrát seskupili do velikého lívance, před který se postavila samotná hokage.
„Už na začátku jste si zajisté všimli, že z nějakých, pro mě nedůležitých, důvodů, se několik z vás nedostavilo na test. Test už byl vyhodnocen a nyní, ti co budou hlášeni, odejdou i spolu se svým týmem.“ Poslední dvojici slov nechala doznít až do úplného konce a čekala, až jej utnou odporující hlasy ostatních.
„Tak to je dost hnusný.“ zvedla Isa oči k Yuskemu, kterému se už teď začalo hůře dýchat. Raději se díval do země, než aby se nechal zmrazit Tatsuiným pohledem.
„A jakým způsobem to bylo hodnoceno?“ ozvalo se odněkud zezadu a přidalo se k tomu i pár dalších hlasů.
„Hodnocení testu není specifické, podle vašich odpovědí byl stanoven čas, který jste u něj strávili a dokázali ho využít k neunáhleným odpovědím. Čím víc času stráveným u testu, tím více bodů. K tomu byly přičteny body, zvlášť za tým a zvlášť za jednotlivce, dané, na toto specializovanou 5-ti členou porotou, která vás po celou dobu sledovala a i nadále budete pod jejich kontrolou. Jejich systém vám nebudu vysvětlovat, ale jejich bodování bylo dané nejen vašimi schopnosti, ale i tím, jak jste se zachovali.“
Všichni ztichli. A hokage začala vyjmenovávat týmy, které odstoupí a seskupí se u východu. S každým jménem tu byly nové příznaky nervozity: studený pot a následně slzy. Sem tam byly slyšet tiché výhružky typu: „Jestli jsi to p****l, zabiju tě!“ A z pouhého počtu několika set ninjů, tu za chvíli stála pouhá třetina, ale tím to nekončilo. Hokage měla nesmírně dlouhý seznam a s každou další minutou si začala být míň jistý i Tatsu a Yuske si přál dožít se dalšího dne.
Seznam byl u I –Isa byla zproštěna samoobviňování- seznam byl u T- znovu prošli, ale jak si mohou být jistí, že i potřetí vše vyjde a oni budou pokračovat, když je Yuske vždycky tak unáhlený?- seznam byl u Y a Yuske se každou minutou myšlenkami přibližoval blíž a blíž k východu.
A pak se najedou oddálil a vyskočil do vzduchu se slovy –jo, prošli jsme prošli jsme! Hnědovláska s dlouhým Kusanagim na něj zlostně mrkla, ale jelikož šlo o přijetí celého týmu, pousmála se a přistoupila blíže, kde už hokage přestala s vyvoláváním.
Teď, když se kolem sebe koukli, už jim ten seznam nepřipadal tak dlouhý, lívanec se sice zdál být menší, ale stále bylo s kým bojovat.
„Myslíte, že tenhle skleník, dá- li se tomu říct, má i své počasí?“
Yuske se ušklíbl, protože nedokázal pochopit, jak se někdo tak brzo dokáže otřepat z takové stresu.
„Podle mě ne, je to jako kripta.“ položil si vítězně ruce na hlavu a když došli Tatsu, posadili se.
„Další úkol není o nic těžší.“ přistoupil k nim Jounin s jizvou.
“Tenhle chlápek mě snad bude pronásledovat nadosmrti.“ zachmuřil se Yuske. „To je tak významnej?“
Jounin si je všechny tázavě prohlédl, ale znovu zaujal pevný postoj a pokračoval:
„Váš úkol je jasný. Někde- aby jste zjistili kde, dostanete mapu- je skrytý svitek. Každý tým má jeden…“
„Je to jednodušší.“ Yuske se zřejmě dostal do své kůže, ale Jounin se nenechal vyrušit a pokračoval:
„…ale vy jich musíte získat pět, tudíž musíte vyřadit další čtyři týmy, které budou mít svitek u sebe…“
„Jo, tak to není jednoduchý.“
Jounin si odkašlal.
„Získání svitku a následné ztracení svitku pro vás nemusí znamenat konec, stačí, když získáte další…ale…jakmile jej ztratíte a chcete získat, nesmíte vzít od jednoho týmu více jak 1, to znamená, že po okradení můžete získat další čtyři jen od různých týmů. Kdežto ti, kteří mají svůj svitek, každý tým má na mapě pouze jedno jiné stanoviště, mohou od jednoho týmu vzít klidně všechny- pokud počet vlastnících svitků nebude vyšší než pět!“
Teď se odkudsi ozval dunivý hlas:
Tady člen poroty, Yuzo Kuishaki: „Chci vás upozornit, že vás vidíme! Každý podvod je trestán vyloučením!“
Po tomto proslovu, zjizvený Jounin rozdal týmům mapu s barevným ohraničením.
„Začneme za hodinu, nyní se rozejděte a ukryjte, po tomto časovém limitu uslyšíte signalizaci, která vám dovolí začít hledat svitek“
Tatsu, pronásledovaná Isou a Yuskem se vrhla do korun stromů. Nastalo hrobové ticho a když se všichni tři podívali zpět, neviděli už nikoho, jen vodu padající velikou rychlostí ze skály dolů, a když už něco uslyšeli, prasknutí větvičky, nebo pohyb v trávě, byl to většinou jen živočich, prodírající se touhle rozmanitou pustinou.
Stromy byly klidné. Yuske se rozhlížel, jestli náhodou nenajde nějakou kameru, nebo pozůstatek lidské vymoženosti, či techniky, kterou by mohli být sledování, narazil jen na kameny zvláštních tvarů, popřípadě zvířectvo, které na stromech hledala něco, čím by se nasytila.
Možná, že tu nepálilo sluníčko, ani vítr necítili ve tvářích tolik jako venku, ale něco cítili- něco umělého, co tyhle vlivy mělo představovat.
Ten čas, jenž jim byl věnován, byl vložen do rukou zdravému rozumu, ne odhodlání, strategickému myšlení, ne odhodlanosti. Tatsu poklepala Ise na rameno a vložila jí tak velmi těžký úkol, nakonec se do toho však vložili všichni a zvolili strategii s názvem: vyčkávat, zaútočit.
Listy stromů byly znovu uměle podebrány vytvořeným větrem a celou kriptou se ozval gong. Tatsu rozbalila mapu.
Perem kreslená mapa byla směřovaná pouze na jeden jediný bod, svitek, přesně veprostřed.
„Proč zrovna tam, tak daleko odsud?“ zarmoutil se Yuske, „Ostatní to mají určitě blízko.“
„Je to hodně divný, že je to zrovna tam. Rozhodně nemůžeme vyloučit, že se tam nesetkáme i s jinými týmy, ne-li se všemi.“ odpověděla Isa.
„Tím pádem musíme pospíchat, abychom tam byli co nejdřív.“
„A nebo počkat, až se nás tam sejde co nejmíň.“
Oba se jukli po očku na Tatsu. Ta si vyndala meč a začala ho čistit.
„Není už tak dost čistej!“ rozkřikl se Yuske polohlasem.
„Znamená to tedy, že počkáme?!“ pozdvihla Isa obočí.
„Znamená to, že si čistim vybavení.“ zkrabatila Tatsu čelo a otočila se k nim zády.
Když byla hotová, zandala meč a skočila dolů.
Oba, Isa i Yuske, na ní chtěli křiknout, ale už jí nezahlédli.
„No skvělý.“ zamračil se Yuske, ale další poznámky si radši nechal pro sebe a pořád chodil, po dost veliké koruně, sem tam. Po několika minutách se Isa zvedla z tureckého sedu a oba se dohodli na vzájemné spolupráci, připravili se, že se vydají za svitkem spolu bez Tatsu. Seskočili na nižší strom odkud měli hezký pohled do údolí. Vlastně ani nevěděli jak se tam další propadlina mohla dostat, protože už tak byli dost v podzemí, ale byli příliš fascinováni rozlehnou krajinou, než aby dumali nad jejím vzniku. Za dalším stromem je překvapila Tatsu. Stála tam, jako přišpendlená na tmavé lesklé kůře japonské třešně. V ruce držela jeden z jejich lístků a možná i jediný, protože tento stromek, zcela pohlcen stínem, který bránil v rozvinu, byl holý.
„Krásně voní.“
Yuske se dotkl svého meče, ale byl zadržen Isou, jenž ho doběhla.
„V rozpětí půl kilometru okolo je to prázdné.“
„Co je prázdný?“ zarazil se hned Yuske, „Co je prázdný?“
„To znamená, že půjdeme, co nejrychleji dokážeme, vstříc našemu svitku.“
„Furt nechápu, co je prázdný.“
„Půl kilometru lesa, ty tupče!“
„Jak prázdný?“
„No prostě prázdný.“ pozvihla obočí Isa do rozhovoru Tatsu a Yuskeho.
„Já vim, že je čistej vzduch, jen svejma blbejma otázkama poukazuju na tvoje blbý chování!“
„Právě sem nám pročistila cestu a tobě to pořád nepřipadá dost dobrý?!“
„Jak pročistila? Tohle je týmová práce!“
„Tím chceš říct, že jsi to měl být ty, kdo nám pročistí cestu?! Myslím si, že tvoje jednání při týmových bojích jsou mnohem horší a sobečtější, než to, když nám chci pomoct.“
„Pak tedy budu já, kdo objeví svitek!“ vytrhl Yuske mapu z rukou Tatsu a vyskočil vysoko nad údolí, odkud už jen padal a padal vstříc dalšímu lesu uvnitř rokle.
„Nic nepochopil!“ povzdechla si Tatsu.

„Nebylo to moc jednoduchý?“
Yuske držel v rukou onen svitek. Isa a Tatsu ho sice doběhli, ale najednou začali rychle prchat. Yuske se podíval za sebe a tu to spatřil: celé údolí se začalo vtahovat do svého nitra. Stromy se řítily do díry, jenž se začala ve středu tvořit a pomalu se zvětšovala.
Polil ho studený pot. Tam odkud přišel byla stezka příliš strmá, a když se pokusil skákat po stromech, které se začaly do prohlubně pomalu naklánět, zjistil, že tudy cesta taky nevede. Podíval se na druhou stranu-kde se tam vzali schody, se raději ani netázal- byly tam a to je hlavní. Ale na to, aby se tam dostal, by musel překonat i tu zvětšující se díru. Rozhodl se jí přeskočit ať to stojí co to stojí.
Připravil se, musel vystartovat co nejdříve, dříve, než by se díra dostala až k němu a rozběhl se.
Každý vteřina ho dělila od skoku, běžel tak pomalu, nebo se mu to jen zdálo? Jako by byl odtahován jiným pólem magnetu na okolní stěny. Než si to však uvědomil, skočil.
Už mohl vnímat jen ticho a tmu.