Ve jménu oddanosti 15

Odkaz tvého rodu

Stály proti sobě po dlouhých šesti letech a okolo nich zuřila divoká bitva. Vypadali jako malý ostrov uprostřed divoké bouře, svým způsobem klidný a nedobytný zároveň. Přesto se uvnitř nich odehrával daleko zuřivější a vášnivější boj než válka okolo. Souboj emocí a pocitů tak dávno zapovězených a přitom i po těch let tak stále silný a nekompromisní. Kiře po tváři sjela první slza a nechala na její zašpiněné tváří vlhkou bílou stopu. Vyděšený výraz ale opět vystřídal pohled plný vzteku.
„Kdo jsi?“ zavrčela a obezřetně vytáhla zpoza opasku další kunai.
„Ty víš, kdo jsem,“ odpověděl zdánlivě klidně, ale jeho srdce a rozum ho dávno přestali poslouchat. „Poznala jsi mne. Slyšel jsem tě říct své jméno.“
„Ty nejsi Itachi!“ zasyčela a postavila se do bojové pozice. „Itachi je mrtvý!“
„Víš to tak jistě?“ udělal k ní první krok, ale ona jen prohloubila své vrčení.
„Jistě, že to vím! Itachi by se nikdy nepřidal na stranu vesnice, která ho zradila. Jsi cizí nepřítel, který si myslí, že svojí iluzí mne zmate, ale to se ti nepovede!“
„Mnoho věcí ještě nevíš a proto chápu, že mi nerozumíš,“ blížil se k ní čím dál víc. „Ale věř mi, že konečně jsem na straně dobra a musím být ten, který ti vrátí zpátky rozum než zničíš všechno, o co jsi tak dlouho usilovala!“
„Jak se opovažuješ!“ vykřikla v nenávistném šklebu a sekla po něm kunaiem. Itachi se vyhnul ráně, chytnul ji ruku se zbraní ještě ve vzduchu a přitáhl si ji k sobě. Nečekala to a skončila mu v náručí. Než stačila zareagovat, Itachi jí políbil. Jejich rty se setkali a ona vytřeštila oči. Ta chuť, ten polibek, ten pocit. Ten pocit, který jí ve vzpomínkách trhal srdce na kusy byl zpátky a byl reálný. Poddala se tomu a pokorně zavřela oči. Když se jejich ústa opět oddělila, jeho ruka stále spočívala na její tváři.
„Znovu ti opakuji,“ zašeptal jí do vlasů. „Naše děti jsou v pořádku a naživu, Hachi! Hledal jsem tě tak dlouho až jsem našel víc než jsem si kdy mohl přát. Prosím, najdi v sobě sílu znovu bojovat za naši lásku!“
Rozechvěla se mu v objetí a podívala se mu do očí. Poprvé k němu vztáhla ruku a dotkla se jeho tváře. Její dotyk byl tak nejistý a opatrný, že se jí snažil pomoci a šel jí naproti. Když uviděla jeho reakci konečně jí došlo, že to není sen ani přelud. Slyšet jeho hlas a cítit jeho přítomnost bylo opojnější než tisíce vzpomínek na něj uchovaných.
„Itachi,“ rozbrečela se doopravdy a přitiskla se k němu. Objal jí a držel jí štkající tak těsně jak jen mohl. Po chvíli se ale přemohl a skoro se sebezapřením ji od sebe odtáhl.
„Teď mě ale poslouchej,“ díval se jí zpříma do očí. „Musíš skončit tuhle nesmyslnou válku než bude pozdě.“
Než mu stačila odpovědět, nad nimi se rozezněl zvuk rohu a oba vzhlédli.
„Sakra,“ sykla Kira a sledovala jejich další voj připravující se k útoku.
„Co mají v plánu?“ napjatě se zeptal Itachi.
„To je poslední útok. Ryuuzakové mají ještě jednu zvláštní schopnost a to chrlit oheň. Každý jím zasažený bude spálený na popel. Je to naše ultimátní zbraň,“ vysvětlila potichu.
„Tak to zastav!“ chytnul ji za rameno, ale ona svěsila hlavu.
„Nemohu,“ zavrtěla poraženě hlavou. „Teď už tomu velí Dazou a nedostanu se k němu včas.“
„Musíme to zkusit!“ odhodlaně přivřel oči Itachi a začal přemýšlet. „Když tě dostanu nahoru, překazíš to?“
„Jistě,“ kývla, ale pořád nechápala, jak by se mu to mohlo podařit.
„Tak to nech na mě!“ řekl, chytnul ji za ruku a rozeběhli se bojištěm. Vyhýbali se ranám přicházejícím ze všech stran od obou znepřátelených táborů a postupovali stále vpřed.
„Kam jdeme?“ křikla na něj, když se jí zrovna podařilo odrazit zavalitého ninju s dvojsečnou sekerou.
„Pamatuješ si na toho bledého kluka, cos ho chtěla nechat sežrat? Dokáže vyvolat inkoustového dravce, který tě dokáže vynést nahoru!“ přišla jí odpověď a následně oba přidali do kroku. Stačila ještě zahlédnout jak její bratr bojuje na život a na smrt s Hokagem z Listové. Stál proti němu ve své černé vlčí podobě a právě čelil žabímu útoku, kterému se sotva vyhnul. Zdálo se, že Kibovi docházejí síly, ale to jí v této chvíli bylo jedno. Cítit znovu Itachiho dotek bylo jako elektrický šok, který ji znovu donutil racionálně myslet a náhle viděla, co všechno se mohlo stát, kdyby všechno nechala dojít ještě dál. V obrovské vřavě okolo nich ale nemohli Saie najít.
„Kde jen může být?!“ syknul Itachi a namáhal oči jak jen mohl.
„Nevím, možná je...“ začala Kira, ale nedokončila myšlenku.
„Maminko!“ dolehl k ní slabý hlásek a oba sebou poděšeně trhli. Otočili se za tím zvukem a uviděli malou hnědovlasou holčičku, jak se snaží proplést bojištěm s vyděšenou tvářičkou ušmudlanou od slz a prachu.
„Hachi!“ vykřikla bolestně Kira a vrhla se za ní s Itachim v patách. „Zůstaň, kde jsi!“
Než jí ale stačila říct víc, mocný a velký Ryuu zařval až přehlušil veškerý křik pod ním. Kira se zastavila na místě a stočila pohled nad sebe.
„Je pozdě!“ dostala ze sebe a mohla jen sledovat jak se nestvůry řadí vedle sebe a pomalu začínají zářit v nastávajícím šeru. Věděla, co to znamená. Znamenalo to zkázu pro všechny pod nimi. Tak to přece plánovala.
„Maminko! Strýček Dazou má dráčka!“ zabodla malá Hachi prstík k nebi nad sebe a to Kiru vytrhlo z transu.
„Hachi! Běž odtamtud!“ vykřikla a rozeběhla se co nejrychleji mohla. Byla ale příliš daleko. Ryuu se nadechnul a vypustil spolu s ostatními smrtící vlnu plnou žáru a spalujícího ohně přímo pod sebe.
Hachi překvapeně otevřela pusinku a její oči nabyli žlutého lesku z přibližujícího se ohně.
Itachi v běhu už skládal pečetě, které by dokázali odvrátit katastrofu, ale zoufale se uvědomoval, že ani jeho rychlost není dostatečná.
„Hachi!“ zařvala Kira když místo, kde předtím stála její dcerka zahalil oslňující záblesk a neuvěřitelné peklo. Tlaková vlna se šířila okolo a Itachi tak tak stačil alespoň ji strhnout k zemi. Když nastalo ticho, vydrápala se Kira zpoza něj a dala se do běhu zase k místu, kde byla maličká.
„To nemůže být pravda, prosím!“ znělo ji v hlavě a konečně se podívala tam, kde tušila nejhorší. Překvapením se zastavila a to i Itachiho donutilo se zvednout a čelit tomu, co pokládal za konečné.
Naskytnul se jim neuvěřitelný pohled.
Hachi ležela nad zemi a strachy valila velká kukadla na postavu nad ní. Tam stál celý udýchaný malý Sasuke s jednou rukou nataženou proti nebi.
„Sasuke!“ hlesla do ticha Kira a on se na ní podíval. Itachiho zamrazilo. Jeho vlastní syn se na ně díval Mangekyou Sharinganem. Rudé oči zářily ve tmě a přímo kontrastovaly s jeho vyděšenou tváří.
Itachimu došlo, co se stalo. Dokázal hlavní detonaci absorbovat do jiného světa než stačila ublížit jeho sestřičce. Ale jak to zvládnul v jeho necelých šesti letech? Jeho vlčí síla musela nějak uspíšit rozvoj toho, co zdědil po Uchiha klanu.
„Bráško! Ty máš stejné oči jako strýček!“ obdivně si stoupla vedle něj Hachi a Sasukemu konečně došlo, co to znamená. Odpoutal pohled od matky a zastavil se na vážné Itachiho tváři.
„Tuhle schopnost měl jenom náš rod a ten už skoro vymřel. Zbývám už jenom já,“ problesklo mu hlavou jeho slova a definitivně pochopil, co se stalo.
To není pravda, on je přece Valcan! ON nemůže být přece jeho...!
Kira už dál na nic nečekala a rozeběhla se k dětem. Doběhla k nim a konečně je objala. V slzách je k sobě tiskla jak šťastnou Hachi tak i zkoprnělého Sasukeho.
„Sasuke! Jsem na tebe hrdá!“ hladila ho po vláskách, ale jakoby ji neslyšel. Stále zdrceně sledoval toho černovlasého muže teď pomalu se přibližujícího se k nim. Z myšlenek ho vytrhl až další nově příchozí.
„Kiro? O co tady jde?“ zamračený a krvácející Kiba se před ně postavil a Itachi se znovu zastavil.
„Kibo!“ postavila se Kira a děti schovala za sebe. „tahle válka končí. Nemá to smysl, aby dál trpěli nevinní!“
„O čem to, sakra, mluvíš?! Začínáme vyhrávat a ty to chceš skončit?!“ začal být opravdu nepříčetný. „A co je tohle za bastardy?!“
„To jsou mé děti a tví pokrevní příbuzní! Tahle válka prostě končí a znovu nastolíme mír ať se ti to líbí nebo ne. Nikdy nedopustím, aby byli vychovávaní v nenávisti vůči lidem, i když patří do obou druhů rovným dílem. Jejich otec je člověk a pravdu nezměníš! “ tvrdě se na něj zahleděla a rozhodla se je bránit vším, co má.
Kiba zůstal mlčet a jen si ji vztekle měřil, pak se ale potichu začal smát až propukl v hlasitý řehot. Vyvedlo ji to z míry, ale o to víc byla obezřetnější. V tom smíchu bylo něco zlověstného. Než ale stačila domyslet, co všechno to znamená, schytala bolestnou ránu a odletěla dva metry daleko, kde dopadla na doběhnuvšího Itachiho.
Zděšeně se podívala zpět na bratra.
„Ty si myslíš, že jsem idiot, viď?!“ přestal se smát a začal temně vrčet. „Vím o všem, co se stalo. Tvoje kurvení se s lidskou verbeží i zplození těchto parchantů. Tvoje vlastní arogance tě obalila slepotou a já si pak mohl dělat, co jsem chtěl. Čí myslíš, že byla práce jejich únos? A fáma o tom, že jsou mrtví? Dokonce jsem věděl i o tom, že ten tvůj hrdina stále žije. Dělalo mi radost ti ubližovat a tak docílit toho, po čem jsem vždy toužil. Věděl jsem, že jenom opravdová ztráta tě dokáže přinutit začít válčit a tím získat celý svět. Bohužel jsem ale neměl v plánu je všechny opět znovu potkat na tomto místě.“
Kira na něj nevěřícně zírala a začal jí také cloumat vztek. Tolik let zbytečného utrpení jen kvůli jeho touze po moci.
„Nicméně, změnil jsem teď názor,“ pokračoval, „tvůj syn a nejspíš i tvá dcera má daleko lepší schopnosti než jsem doufal a tak jsem se rozhodl je nezabít a dát jim na výběr!“
„Cože?“ vydechla nechápavě Kira.
„Sasuke!“ oslovil Kiba malého chlapce, aniž by ji bral na vědomí. „Teď víš, kdo je tvůj otec, ale také víš, jak moc ti lhal, když s vámi byl. Jsi z větší části Valcan a navíc z královského rodu a tak je na čase se rozhodnout. Chceš jít se mnou a společně dokázat, že náš rod je nejsilnější na zemi nebo se stát stejným lidským patolízalem jako tvá matka?!“
„Kibo!“ křikla Kira, ale ten jí vůbec nevnímal.
„Se mnou můžeš dokázat víc než by sis kdy přál. Máš sílu a se mnou získáš i moc. Jak to zní?“
Sasuke tam stál a díval se jak na strýce tak i na své rodiče. Hachi vedle něj tiše vykukovala a sotva dýchala.
„Já...já...“ začal koktat a situace hluboko převyšovala jeho chápání. Čím více si ale připadal bezradnější, tím víc mu nitro začala spalovat čím dál větší nenávist.
„Sasuke,“ napřáhla k němu Kira prosebně ruku, ale jeho zlostný výraz ji zastavil.
„Já...jediné, co vím,“ začal Sasuke a podíval se za ní na černovlasého, do té doby mlčícího muže. Před očima mu proběhla celá jejich společná cesta i debaty, které spolu vedli. Cítil se zrazený a podvedený. Ale stačilo! Už nikdy víc!
„Jediné co vím je, že nenávidím svého otce a udělám cokoliv, abych se mu pomstil!“ vzplál naplno jeho hněv v očích a Itachi zavřel oči.
Cítil kudlu hluboko v srdci. Situace se znovu opakuje a opět tomu nemůže zabránit.
„Jaká je tedy tvá odpověď?“ pousmál se křivě Kiba a bylo na něm vidět, že ví, že vyhrál.
„Má odpověď je, že jdu s tebou a budu trénovat tak dlouho, dokud se mi nepodaří zabít všechny jemu podobné!“ pronesl odhodlaně a temnota kolem něj se prohloubila.
„Slyšíš mě, Itachi?!“ vykřikl a on se donutil znovu otevřít oči, aby přijal jeho výzvu. „Já tě nenávi...“
Nedomluvil, protože zničehonic nic z boku dostal ránu, která ho překvapila. Otočil se a podíval se na svou malou sestřičku, která před ním stála s napřaženou pěstičkou a opravdu rozzlobeným výrazem.
„Hachi?“ dostal ze sebe překvapeně.
„To stačí, bráško!“ práskla hlasem a nikdy ji neviděl tak vážnou. „To opravdu tolik nenávidíš člověka, který nás oba zachránil a který se o nás celou dobu staral? Vzpomeň si na tu pohádku, kterou nám oba říkali. On nás hledal a nikdy nás nezradil. Řekni mi pravdu, bráško. Nenávidíš jeho nebo sebe, že jsi si nedokázal připustit, že bys chtěl, aby byl tvůj otec?“
„Dost!“ přerušil ji Kiba. „Je rozhodnuto, Sasuke odchází se mnou!“
„Bráška nikam nepůjde!“ stoupla si před něj Hachi se založenýma ručičkama v bok.
„Tvůj názor mě nezajímá!“ zavrčel hnědovlasý a rozpřáhl se, že ji za tu opovážlivost ztrestá. Sasukeho ruka ho ale zastavila.
„Nikdo nebude ubližovat mé sestře!“ zasyčel vztekle a obrátil zlost na něj. „Pokud si vyberu jít s tebou, musela by jít se mnou, ale ona nepůjde, takže i já zůstávám!“
Kiba přimhouřil oči a znovu se narovnal.
„Jak chceš, milý Sasuke! Doufej, že tvé přesvědčení vydrží dlouho,“ zkřivil ústa Kiba a schoval ruku za sebe. „Přesněji řečeno do tvé smrti!“
Vykřiknul a bodl proti němu kunai. Sasuke se stihnul jenom skrčit a zavřít oči, ale rána nepřišla. Když znovu otevřel oči, zjistil, že se dívá na záda člověka, kterého před chvíli zavrhnul. Itachi stál před ním a Kibův kunai mu vězel v rameni. Nedbal na to a chytnul Kibu pod krkem.
„Tohle bylo naposledy, co jsi ohrozil moji rodinu,“ promluvil a jeho vražedný hlas nebyl nic oproti smrti, kterou skýtaly jeho rudé oči. „Každá bolest, kterou jsi způsobil ti teď před tvojí vlastní smrtí bude tisícinásobně splacena!“ Po těchto slovech Kibu obestřela tma a poslední jeho nesouvislá myšlenka byla, že smrt je pro něj vykoupením. Do půl minuty bylo po něm a Itachi už jen pustil k zemi bezvládné tělo velkého černého vlka.
Kira zkoprněle vstala a došla vedle Itachiho, kde s výšky sledovala mrtvé torzo jejího bratra.
Itachi se na ní podíval.
„Lituješ toho?“ sledoval jí a na chvíli zapochyboval, jestli udělal dobře.
„Ne,“ odpověděla potichu a do očí se jí vkradl ten známý ledový klid. „Vždy mě učil být hrdým Valcanem neznajícím soucit. Je to trochu ironie osudu, že se toho dočkal až ve chvíli své smrti.“
Věnovala mu poslední pohled a pak se rozhlédla kolem sebe. Bojiště ve tmě ozařovalo jen pár ohňů způsobených bojem a kolem nich leželo spousty mrtvých, zraněných a omráčených bojovníků z obou stran.
„Itachi,“ obrátila na něj smutný obličej. „Je opravdu čas to všechno skončit. Já se vrátím mezi své i s dětmi a ukončím tuhle válku. Ty, prosím, udělej to samé. Řekni svému veliteli, že boj končí sice bez vítěze, ale stejně tak i bez poraženého. Vyřiď mu, že jsem připravená vzít na sebe veškeré následky, ale ať nebere šanci Valcanům žít svobodně a beze strachu.“
„Věřím, že tvé přání bude vyslyšeno,“ kývnul na její slova a vytrhnul si kunai z rány.
„Ta rána vypadá ošklivě,“ dotkla se lehce zakrváceného místa, ale chytil ji za ruku.
„Jenom škrábnutí,“ políbil jí, napůl se usmál a z jejího srdce spadl obrovský balvan. Vrátila mu úsměv a konečně v ní zase viděl tu něhu jako kdysi.
„Teď ale jdi a skonči to!“ vytrhnul sebe i jí ze vzpomínek. „Tohle ochromení nepotrvá věčně a další boj je zbytečný.“
„Vrátím se brzy,“ kývla, vzala obě děti do náruče a rozeběhla se pryč.
Díval se za nimi a hluboko uvnitř cítil dokonalé štěstí. Konečně má rodinu, kterou mu už nikdo nikdy nemůže vzít. Naposledy se za nimi usmál a rozešel se najít Naruta.
„Kiro!“ uslyšela známý hlas a udýchaně se zastavila.
„Strýčku Kaenome!“ vesel napřáhla Hachi ručičky v jejím náručí proti přicházejícímu mužům.
Kaenom vypadal překvapeně, ale zároveň pocítil obrovskou úlevu.
„Přiběhl jsem jak nejrychleji jsem mohl. Zjistil jsem, kdo má všechno tohle na svědomí,“ vyčerpaně oddychoval starý muž.
„Vím,“ odpověděla pochmurně Kira a její výraz mluvil za vše.
„Kaenom mluvil o tom, že tohle všechno zapříčinil Kiba-sama, ale nemohl jsem tomu uvěřit,“ sklopil hlavu Dazou, který přišel v těsném závěsu s Kaenomem.
„Je to tak. Jeho jediná vůle vždy byla získat pro sebe co nejvíc a neohlížet se na ztráty. Unesl tyhle děti, protože zjistil, že jsou mé vlastní a tak mne donutí k válce. Jen mi není jasné, jak to zjistil,“ zamyslela se.
„To vím zase já,“ zavrtěl hlavou Kaenom. „Dozvěděl jsem se úplně náhodou a příliš pozdě, že ta žena, co asistovala lékaři při tvém porodu, byla Kibova milenka a byla první, co nás zradila.“
„Tak tedy odtud,“ sevřela rty do jednolité linky. „Teď už je to stejně jedno.“
„Královno,“ hlesl černý válečník a podíval se jí do očí. „Kiba-sama je...?“
„Získal to, co si zasloužil,“ kývla Kira a tvrdý pohled zračil, že tohle bylo jediné řešení.
„Chápu,“ kývnul Dazou a klekl si před ní na kolena. „Proto mi odpuste, že jsem vám přinesl klamné informace a tak pomohl k tomuto krveprolití. Čekám na vaše rozhodnutí a přijmu trest bez jakýchkoliv námitek.“
„Dazou, byl jsi věrný mému přesvědčení až do konce. Nemám tě proč trestat,“ položila mu ruku na rameno. „Já jsem vinná za vše, co se odehrálo a proto já neujdu trestu. Pokud se tak stane, slib mi, že se postaráš o to, že už nikdy k ničemu takovému nedojde.“
Hai, Kiro-sama!“ přitisknul si pěst na srdce a hluboce se poklonil nad moudrými slovy své královny.
„A čas tvého trestu přišel!“ ozvalo se nad nimi a vedle Kaenoma přistál nejhlavnější z Ryuuzaků.
„Ryuu,“ oslovila obrovské zvíře. „Pamatuji si na svá slova a slíbila jsem ti svůj život, pokud zklamu. Potom tedy konej, jak uznáš za vhodné.“
Po těchto slovech odhodlaně před něj předstoupila a smířeně na něj pohlédla.
„Obdivuji tvoji kuráž královno, ale oba víme, že tvoje unáhlenost si vybere určitou daň,“ zaskřípal Ryuu. „Nezabiji tě, ale než se vrátíme zase zpět do lesů, kam patříme, vezmu ti důležitou věc v tvém životě. Tak se připrav!“
„Jakou myslíš?“ vkradla se jí do obličeje nejistota.
„Zanedlouho to poznáš sama!“ a dlouze se za ní zadíval.
Nevydržela to a otočila se.
V dálce uviděla Naruta jak mluví s Itachim a ten zčistajasna padl bezvládně do prachu. Ještě uslyšela Naruta jako volá Sakuřino jméno, ale dál její mysl přestala vnímat.
Vyděšeně otevřela oči dokořán.
„Neeee!!!“

Muž a malý chlapec procházely mezi starými polorozpadlými domy a oba mlčely. Starší z nich hluboce vnímal atmosféru tohoto tichého místa a klučina cítil daleko víc než respekt. Došly až k chrámu na jehož vrcholu se blýskal starý znak.
„Na tomto místě jsou pohřbeni všichni jež patřily do tohoto klanu, kromě dvou lidí,“ promluvil poprvé černovlasý. „Chtěl jsem, abys věděl, kde jsou také tvé kořeny, které jsou stejně silné jako geny tvé matky. Nikdy nezapomeň, že jsi součástí rodu, který byl nesmírně hrdý a neoblomný až do svého konce. Ty jako jediný teď můžeš jejich odkaz nést dál.“
Malý chvíli tiše stál a pak nakonec kývnul.
„Mám otázku,“ dostal pak ze sebe nejistě.
„Poslouchám,“ otočil se na něj starší.
„Proč jsi tenkrát nic neřekl na svoji obhajobu, když jsem se měl rozhodnout, zda půjdu se strýcem nebo ne?“
Čekal tuhle otázku, ale už na bojišti věděl odpověď.
„Pamatuj si, že historie se bude opakovat stále dokola, ale jen na lidech je, jestli si pokaždé zvolí správnou cestu. Věděl jsem, že kdybych ti bránil, stejně bys mne neposlechl. Máš jméno po člověku, který si vybral tu špatnou cestu a nikdy nedokázal prozřít přes temnou clonu své nenávisti. Kdybych tě nenechal udělat své vlastní rozhodnutí, nikdy by sis plně nevážil sám sebe,“ odpověděl hlubokým hlasem muž a věděl, že ho ten malý konečně pochopil.
„Ještě něco ti chci ale říct,“ řekl a hoch se mu podíval do jeho černých očí. „Ve chvíli kdy sis vybral svou cestu jsem cítil, že tvá budoucnost bude naprosto odlišná od té mé a od tragédie, která postihla celý tento klan. Byl jsem v tu chvíli opravdu hrdý na to, že jsi můj syn, Sasuke!“
Po těchto slovech se muž otočil a vydal se na cestu zpátky k bráně. Černovlasý šestiletý kluk tam zůstal ohromeně stát a oči se mu zalily slzami. Byl uznán za právoplatného potomka rodu Uchihů u Valcanů zároveň. Přemohl tu náhlou slabost a doběhl pomalu se vzdalujícího člověka.
„Jsem rád, že jsi neumřel, tati!“ hlesl potichu do nastávajícího šera a tak konečně ztvrdil jejich vzájemné pouto nepotřebující dalšího vyjadřování. Vzpomenul si na strach, který měl, když ho viděl v bezvědomí ležet na zemi stejně jako na úlevu, když mu řekli, že jenom zkolaboval vysílením spojeným se velkou ztrátou krve.
„Měli bychom si pospíšit nebo bude mít tvá matka strach,“ odpověděl na to Itachi a přidali do kroku.
„To si pište, že už jsem začínala mít obavy!“ přišla jim z dálky odpověď od krásné ženy v dlouhých hedvábných šatech s hnědými vlasy krátce ostříhanými do roztomilého mikáda. Za ní cupitala její přesná kopie akorát s vlásky dlouhými a ještě většíma modrýma očima. „Teď, když jsem bez svých vlčích vlastností, nenašla bych vás ani v jednom pokoji!“ nakvašeně dala ruce v bok.
„Ale já jsem tě po čichu našla hned, Otou-san!“ vítězně prohlásila Hachi a skočila Itachimu do náruče. Chytnul jí a přešel ke starší z žen.
„Vážně si myslíš, že to nebylo od Ryuua podlé vzít si od tebe tvou vlčí polovinu a vlasy?“ prohrábnul jí volnou rukou krátký sestřih.
„Myslím, že to bylo to nejlepší řešení, jaké mohl učinit,“ zavrtěla hlavou. „Přeci jenom je pravda, že bývám trochu zbrklejší a teď k tomu nebudu mít takovou moc,“ trochu se zastyděla a málem v ní nepoznal tu mocnou královnu, kterou bývala. „Nebo si myslíš, že mi to teď nesluší?“
Usmál se na jejím nejistým výrazem a políbil jí. „Nikdy ti to neslušelo víc!“ šeptnul jí do vlasů a ona mu vrátila zářící úsměv.
„Zvládneš to žít jako normální lidská žena a neplést se do věcí, které si přenechala Dazouovi s Kaenomem?“ trochu jí poškádlil její vrozenou hrdost, ale ustála to.
„Samozřejmě, že ano,“ pohodila vzpurně hlavou, ale zasekla se. „Tedy pokud se jim podaří udržet mír do doby, než tihle dva převezmou odpovědnost za svůj národ,“ sledovala Hachi uvelebenou v jeho náručí a Sasukeho, který se právě snažil přesvědčit okolo procházející kočku, že ho nevyslovitelně štve. Stále to přece jenom byly malé děti teprve poznávající velký svět okolo nich.
Ty, Itachi,“ řekla ještě, když odcházeli společně domů. „Myslíš, že budeme spolu konečně....
Přerušil jí, když jí náhle položil ruku před ústa.
„Nepokračuj! Víš, že některé věci se říkat nemají?“
„Proč?“
„Protože se pak nesplní....“

KONEC