Tajemné

11.Masky útočí
Postava s růží v ruce pokračovala chodbou, až došla k železným dveřím. Otevřela
je a vešla. V místnosti byli tři velké kobky zabudované v podlaze, vpravo byli
lidé, kteří vypadali dost hladově, ale jinak jim nic nebylo, uprostřed byli také
lidé, ale ti vypadali jakoby je někdo týral a mučil bez přestávky, a v té vlevo
byli lovci, kteří ještě neprošli zkouškou. Ta postava přešla k tomu levému žaláři
a začala si vybírat ty, kteří by už mohli být hotoví. Ty které ta postava vybrala,

Blonďáček sebou trhl, ale neohlédl se. Věděl, komu ten hlas patří. Místo toho zkřivil obličej, jak to dělávají malé děti, když očekávají, že dostanou výprask. Prtě stále držel přitisknutou k sobě. Teď holčičku jemně odstrčil a vyhrkl: „Moje ne! Hidanovo!“
Na to se loutkář musel posadit, jak ho ta odpověď zarazila. „A kde k němu přišel?“ zeptal se po chvíli.
„Našel ho. V křoví,“ ušklíbl se Deidara.
„Na ty tvý fórky zrovna teď náladu nemám!“ čertil se Sasori. „Tak jak to bylo? Vyklop to!“

Díl-7

Lúka zaliata nevýrazným svitom zubatého slnka? Rúčky nevidiaceho ju na ňu ťahajú. Priečiť sa? Nie je blázon. Blázon, ktorý príde o život pri zľaknutí sa nepoznaného. No čo s plotom, krížiacim cestu? Nie je jej predurčené vdychovať vôňu kvetov. A čo iná perspektíva? Veď svet nie je dvojrozmerný. Čo ak nie je predurčené plotu stáť a kaziť šťastie ostatným?

Klidně a tiše leželi na jeho posteli. Polonahý mladík měl jednu ruku za hlavou a druhou objímal drobnou šedovlásku, oči za kulatými brýlemi zavřené. Na rtech mu hrál spokojený úsměv, prsty se občas schválně zamotával do jejích dlouhých lesklých vlasů, jež slabě odrážely světlo z louče hořící nad nočním stolkem. Nevědomky ho lechtala, ale nevydal ze sebe ani hlásku. Bylo mu to naopak velice příjemné.

Keď prvé lúče slnka presvietili nebo, dali sme sa na cestu do Listovej. Hoci to nebol môj domov,
zdieľal som entuziazmus mojich spolubojovníkov a tešil som sa spolu s nimi. Prišli sme asi okolo poludnia, nakoľko bolo slnko pomerne vysoko. Prekročili sme bránu Listovej a moje prvé kroky viedli do kancelárie Hokage, aby som podal hlásenie. Slová Hokage ma ale prekvapili.
„Čo ste tam robili tak dlho?“
„Dlho? Veď sme boli preč len dva dni.“
„Žartujete? Nedostala som o vás správu najmenej vyše týždňa.“, týmito slovami ma Hokage takmer ochromila.

Yoshie se zaskočeně rozhlédla. Arawa ten zvuk taky zachytila a Naru nebyl se svou bystrostí nijak pozadu. On i hnědovláska se okamžitě chopili zbraní, blonďák ještě zkoncentroval chakru do očí, aby zesílil Hirekigan.
„Hlavně zachovejte klid,“ zašeptala Yoshie. Sotva ji bylo slyšet, v podstatě jen němě pohybovala rty.

„Tak s tím už na mě nechoď.“ řekl Orochimaru a uhnul mu. Zezadu se vynořil druhý Shikamaru a znovu vypustil svůj stín. Orochimaru byl v pasti a Shikamaru ho chytil do svého stínu.
„Tak a teď jak se tě zbavit.... Mám snad stoky nápadů, ale který vybrat??“ pomyslel se Shikamaru.
Mezitím Sasuke bojoval s Kabutem.
„Nechceš semnou bojovat nebo snad jo??“ zeptal se Kabuto a uhýbal Sasukeho útokům.

„Dobře. Potřebuji, aby jedna rozemlela Mesíční kámen na prach a ta druhá tady vyluxovala.“ rozdělil brácha práce a začal něco psát na svitek.
„Proč nemůžu já psát a ty luxovat?“ zeptala se naštvaně Konan.
„Můžeš, jestli umíš psát démonickým písmem,“ odpověděl ironicky brácha. Konan zmlkla a šla pro lux. Já jsem vzala mlýnek a poprosila bráchu o ten šutrák.
„Tady.“ podal mi ho. Byl to modrý a průsvitný kámen, ale struktuou se podobal měsíci.
„Jaktože je tak modrej?“ zeptala jsem se. „Měsíc je přece šedej.“

Den patnáctý:
Dneska byl super den! Mioko mě ráno probudila už oblečená a nalíčená, ale nešli jsme ven spolu. Řekla, že musí zařídit pohřeb té Bábě a já zůstal s tou krvelačnou bestií ''Micí'' sám. Nejdřív jsem se bavil tím že jsem jí házel tablety projímadla, které jsem našel v koupelně, do misky. Pak jsem s radostí zjistil, že kočičí záchod má na balkóně a když šla na velkou, nastrkal jsem před její dvířka spoustu věcí (které jsem unesl) a o zábavu jsem měl postaráno! Chachá, na mě nevyzraješ, Jare!

Čtveřice se nachystala na cestu, chtěli vyrazit co nejdříve. První pokus o odchod jim překazil Naruto, když se rozvzpomněl na to, že nechal v rezidenci plán cesty. Zakopl, batůžek s věcmi mu sklouzl ze zad. Nechal ho ležet na zemi a hopkaje se dostal až do „svého“ pokoje, kde popadl mapu Země blesku. Než konečně vylezl ven, byli na něj ostatní už tak naštvaní, že vážně uvažovali o tom, odejít bez něj. Až na Hinatu, samozřejmě.

Rina šla za oběma ninji mlčky, ale neustále se ohlížela. Pomocí tetování na paži zjistili Hidan s Kakuzou, že dívka pochází z Vesnice ukryté ve vodopádu a náhle začala Kakuzovi připadat mnohem sympatičtější. Co jim ovšem stále nešlo do hlavy, byla její bledost.
„Možná je albínka,“ mínil Kakuzu. „Třeba už jí to fakt zůstane.“
„Tak toho bych se nebál,“ ušklíbl se Hidan. „Dřív nebo pozdějš zrůžoví každá.“

Se svým plánem seznámil Vůdce, spoléhal na jeho bezcitnost. Svolil. Teď jen přimět Moriko, aby se podrobila.

Sasori se prohraboval lahvičkami s jedy a omamnými látkami. Věděl, že některé pomalu působící esence mohou způsobit halucinace, někdy i agresivitu. Přesně to potřeboval. Aby si jejich služtička vzpomněla, kde leží to pohádkové jmění.

Přišel za ní večer a překvapivě se rozpovídal. Měla tušit, že je to past, další z jeho hnusných léček. Znenadání změnil téma hovoru. „Je ti dobře?“
„Ano, cítím se šťastná.“

S tímhle to zní líp... Edvin Marton - The Godfather

Krajinou se nesla těžká vůně rozkvetlých květin. Vábila a přitahovala, odpuzovala a křičela. Křičela... Aby se už nikdo nepřibližoval. Aby už nikdo neviděl...

Husté keře se pyšně nadýmaly, mávaly větvemi a šustily listím. Pyšně? Ne. To ony jen tak. Aby na sebe přivábily pozornost. Nemohly dovolit lidem vidět tu zkázu za nimi. Nedaleko skotačily děti. Ty by to neměly vidět...

„Prosím,‘‘ dál jsem plakala, ale v hloubi duše jsem věděla, že mi slzy jeho život nevrátí. Že tohle už je doopravdy konec, ale přiznat jsem si to stále nedokázala. Dokonce i na Naruta toho bylo moc. Sotva se setkal se svým otcem a teď mu umře v náruči. I po tom všem, co jsme mu provedli se teď na nás nedokázal zlobit. V tuhle chvíli truchlil s námi. Ucítila jsem, jak jeho dech slábne, celé jeho tělo sláblo. Pevně jsem sevřela jeho dlaň, stiskl ji. To bylo pro mě útěchou.

6. kapitola – Informace
Trvalo to ještě notnou chvíli dohadů, co a jak. Kdy a proč. Přesto, ale brzy vyrazili vstříc novému dobrodružstvím, které by někdo mohl nazvat, jako osudovou chvílí. Mohli to, ale nazvat jen obyčejnou misí. Takové to totiž i bylo pro černovlasého ženu. Její společník ji byl nesympatický. Nechápala svůj důvod k těmto myšlenkám, ale připadal ji nespolehliví. Nejspíše ani neuměl dodržet své slovo, či se k něčemu přiznat.
„Mayoko-chan?“

Šťouchla jsem do něj, abych se opravdu přesvědčila, že je skutečný, a teprve potom jsem mu začala pokládat otázky, které mě tak dlouho sužovaly.
,,Kde jste se tu vzali? Co tu děláte? Proč jste včera bojovali s těmi zvučnými shinobi a co to má všechno společného se mnou?" Chrlila jsem ze sebe a nedala mu žádný prostor k tomu, aby mi na moje otázky mohl odpovědět.
Povzdechl si a zavřel oči. Když je po chvíli zase otevřel, uviděla jsem v nich paniku. Snad z toho, že mi bude muset odpovědět na všechny moje otázky?

[i]Kráčeli vesnicí, oba mlčeli. Mezi nimi bylo cítit napětí a obavy z nadcházejícím opětovného setkání s rodinou.
„Kde jsi byla?“ odvážil se jí po chvíli zeptat Shikamaru.
„To je složité…“ šeptla tiše. „Nepochopil bys to…“ Když se snažil něco říct, zavrtěla hlavou. „Ani já to nechápu.“
„Matka se na tebe pokusila zapomenout, ale nešlo to…“ začal rozhovor na jiné téma.
„Na vás jsem taky nemohla zapomenout, Shikamaru.“ Usmála se Kameko. „Jsi můj brácha, ne?“ Krátce přikývl, ale stejně mu to nedalo.

Seděla jsem u těch dveří… ani nevím jak dlouho. Pár hodin určitě. Mezitím se všechna moje povrchová zranění zahojila, zbyla už jenom zaschlá krev. Ani jsem z ní necítila nevolnost… kupodivu.
Nebyla jsem schopná se jakkoliv pohnout, ačkoli mě nic nebolelo. Cítila jsem, jak mi tělo pomalu tuhlo z nedostatku pohybu. Bylo to nepříjemné, chtěla jsem si alespoň na chvíli odpočinout, ale kdybych si lehla na postel, zaručeně bych ji celou pošpinila.

Po Konohagakure No Sato se procházela dívka s mahagonovými polodlouhými vlasy, nevidomýma očima a letními šaty. Byla slepá, ale Konohu znala tak dobře, že jí mohla chodit a věděla její cesty tak dobře, jako kdyby měla mapu v hlavě. Občas se zeptala na cestu, to ano, ale jinak ji znala úplně dokonale.
Ale pletete se, pokud si myslíte, že šla ulicemi jen tak, bez cíle. Když došla ke dveřím, které už týdny, měsíce předtím ohmatávala, zaklepala na ně.
Skoro okamžitě se ozvalo zavrzání dveří a hned poté laskavý hlas: