Od konce na začátek 06

6. kapitola – Informace
Trvalo to ještě notnou chvíli dohadů, co a jak. Kdy a proč. Přesto, ale brzy vyrazili vstříc novému dobrodružstvím, které by někdo mohl nazvat, jako osudovou chvílí. Mohli to, ale nazvat jen obyčejnou misí. Takové to totiž i bylo pro černovlasého ženu. Její společník ji byl nesympatický. Nechápala svůj důvod k těmto myšlenkám, ale připadal ji nespolehliví. Nejspíše ani neuměl dodržet své slovo, či se k něčemu přiznat.
„Mayoko-chan?“
Toto náhlé oslovení ji probralo z jejích myšlenek. Zvedla hlavu, aby si mohla prohlédnout osobu, kráčejíc těsně za ní. Zamyslela se. Úplně zapomněla, na to oslovení, které zračilo, že bude následovat otázka. Přestala vnímat okolí. Roztěkaně se však po chvíli rozhlédla, hledajíc jakési znamení. Znamení říkajíc, co se děje.

Znamení tu totiž bylo nepočítaje, přesto ji chybělo několik věcí, k tomu aby konečně mohla brát tuto misi vážně. Připadala ji jako jakýsi hloupí vtip. Lehce zamračeně pohlédla do země, sotva vnímajíc, že ten druhý mluví.
„Před chvilkou jsme přešli hranice Ohnivé země, ta Vaše zkratka je opravdu účinná. Ze začátku jsem o ní sice pochyboval, ale jak to vypadá, bylo to zbyte-…“
„Ticho.“ Hlesla.
„Cože?“
„Neřekl jste, jaké je konkrétní zadání mise.“
„Jo, máš pravdu.“
„Vykejte mi, prosím.“
„Dobře, dobře.“
„Chci ho slyšet.“
„Tady? Teď?“
„Tady a teď.“
„Zadáním je má ochrana, to nestačí?“
„Ale předčím?“
„Před vším.“

„To je ale dost … Nekonkrétní.“ Zamračila se.
„Bohužel, ano je.“
Tyhle odpovědi byli skutečně iritující, ale co mohla dělat? Zadání mise měla, musela ho splnit v takovémhle stavu ať chtěla, nebo ne. Potřebné informace přece jenom měla. Zdálo se, že onen muž se nechtěl bavit o ničem, co nějak souviselo s misí. Před vším, však mohlo znamenat, i před hejnem komárů a toho se nejvíce obávala. Mohla to být jakákoli hloupost.
„Yahiko-san, tykáte často neznámým … Ženám?“
„Ne.“
„Skutečně?“
„Ano.“
Změna. Teď přišli na řadu jednoslovné odpovědi jako je například ano, ne, nebo možná. Ať už se bavili o čemkoli. Ten chlapík prostě nechtěl spolupracovat, či o čemkoli mluvit. Nechápala, proč najednou začal být takový. Před tím byl takový … Ukecaný. Teď se však stal náhle strohým. Pohodila hlavou. Zvláštní to člověk.
Rozehnala tímto gestem své myšlenky, a přelétla pohledem na toho vedle sebe. Zkoumavě si ho prohlížela, od nohou výš a výš. Díky tomu si nakonec i všimla pátravého pohledu jeho zelených očí. Jejich pohledy se na krátký okamžik střetli.
Jako by se domluvili, oba rychle odvrátili pohled. Mayoko se lehce pobaveně zaculila. On však trhl svým pohledem do země. Hleděl do trávy s kterou si pohrával vítr a pomalu přestával vnímat okolí. Vybavovali se mu v mysli vzpomínky.

„Nech mě na pokoji!“ křičela žena.
„Uklidni se, prosím.“
„Uklidni se?! To je to, co mi řekneš? Po tom všem … Baka!“
Muži, který stal před ní přiletěla z jedné strany facky. Ona však pouze sklopila pohled, zkousla dolní ret. Do očí se jí vehnaly slzy, nechápala jej. Nechápala, proč tohle všechno udělal. Proč ty zvěsti ve vesnici. Však ji taky chápal. Chápal její city, nejspíše cítila zradu. Nevěděl však, jak ty pocity rozehnat … Jak ji utišit.
„Prosím …“ hlesl.
Jeho hlas se zlomil, skutečně nevěděl, co říci. Všechno co udělal, byla pravda. Ten čin … Vyčítal si to, ale spravilo to něco? Výčitky nikomu nevrátili život, ani jedné osobě. A to, co se jindy dalo napravit, se stalo nemožným.
„Nechtěl jsem …“
Hlas klesl. Začínal skutečně správně? Snad právě kvůli této otázce, jež se vynořila a vykřikla ze stovek dalších v jeho mysli, se zarazil. Ona čekala, čekala jeho přiznání … Omluvy … Či cokoli jiného.
„Nechtěl jsi … To je všechno co řekneš?“
Touto otázkou přerušila náhlé ticho, bylo to tak nečekané. Její hlas se lehce třásl, snad od pláče. Jindy by určitě neváhal a objal by ji, či jinak utišil. Nyní však pouze sklopil pohled, vyčkával, co dále řekne.
„Já … Ze začátku jsem si myslela … Že je to vtip, ale … Udělal jsi to?“
Mohl tehdy zalhat, ale jeho to ani nenapadlo. Pouze přikývl jako malé dítě při kárání. Třeba jakoby právě rozbil okno, ale zde to bylo něco daleko horšího. Možná právě proto to udělala. Nerad se obracel do minulosti.
„A … Proč?“
Zarazil se, na tuhle otázku nedokázal odpovědět. Neznal správnou reakci, měl snad padnout na kolena a prosit o smilování? Odmítal. Odmítal něco takového udělat, přestože něco takového tak hluboce zasahovalo do jeho srdce. Bylo to jako ostří nože, které náhle vniklo do těla a každou chvílí se zabořovalo hlouběji … A hlouběji.
„Ty se takoví … Jaks …“

„Hej. Jak jste nás mohl jít touhle cestou?! Vždyť tu nic není!“ rozčilovala se Mayoko.
Yahiko se rozhlédl, byli uprostřed jakéhosi lesíku. Přesněji stáli na nějakém útesu. Nevěděl kde jsou. Vnímal čerství vzduch, ale také zpěv ptáčků. Šumot stromů a pohyby trávy. Pohlédl dolů, obvykle by se mu zamotala hlava z té výšky, ale nyní se soustředil pouze na šum vln jezera.
„No tak, neignorujte mě zase!“
„Omlouvám se.“
„Jasně, tak kudy?!“
„Eh? Jo, to je vlastně jedno. Hledáme Akatsuki.“

„Co tady hledáš?“
„Chtěla bych, najít Akatsuki.“ Pokývla žena hlavou.
„Cože? A proč?“
„Protože jsem vymyslela jednu techniku, díky níž, to všechno změním!“
„A … Jakou techniku?“
„Tajemství, Yahiko-kun.“
Dívka si lehce poskočila, zachichotala se a předběhla jej. Těsně před ním se však zastavila, otočila se. Chytila jeho ruce. Zahleděla se do jeho očí, do těch krásných zelených očí. Milovala jeho oči, on to taky věděl.
„Pomůžeš mi?“
„Co bych pro Tebe neudělal.“ Usmál se lehce pobaveně.
„To je dobře, protože tu techniku sama nezvládnu.“

V ženě hrklo, v duchu si přehrávala co její společník řekl. Proč hledali Akatsuki? Byla první otázka, která dávala smysl a napadla ji. Jak to bylo možné? Něco takového, přece musel říct už Hokagemu, nebo ne? Dříve než se stihla zeptat na jakoukoli otázku, on se již otočil a vyrazil. Zpátky, odtamtud kudy přišly k jezeru.
Zkousla dolní ret, v mysli se jí opět objevil onen sen. Přece jenom v něm zemřela, a byl o té skupince lidí v černých pláštích. Bylo to snad už tehdy jakési znamení, které ona jen přehlédla?
„Kami-sama…“ uniklo ji zoufale.
Yahiko se zastavil, natočil lehce hlavu, aby pohlédl na onu ženu, lehce provinile se pousmál. Vypadala více než šokovaně, a on se jí vlastně ani nedivil. Jeho oči byli až podezřele smutné, s jeho hnědými vlasy si pohrával vítr. Ani jeden z nich snad už neviděl to světlo, za kterým tak bláhově šli. Uvědomoval si co, dělá. Až příliš dobře. Musela změnit, co se kdysi stalo a tohle byla jediná možnost. Musel uskutečnit svůj plán.
„Jdete, Mayoko-chan?“