Dcera Jashinova - 8. kapitola - Práskač

Blonďáček sebou trhl, ale neohlédl se. Věděl, komu ten hlas patří. Místo toho zkřivil obličej, jak to dělávají malé děti, když očekávají, že dostanou výprask. Prtě stále držel přitisknutou k sobě. Teď holčičku jemně odstrčil a vyhrkl: „Moje ne! Hidanovo!“
Na to se loutkář musel posadit, jak ho ta odpověď zarazila. „A kde k němu přišel?“ zeptal se po chvíli.
„Našel ho. V křoví,“ ušklíbl se Deidara.
„Na ty tvý fórky zrovna teď náladu nemám!“ čertil se Sasori. „Tak jak to bylo? Vyklop to!“
Ninja se k němu otočil čelem. „Chceš počkat na Hidana, aby ti to potvrdil? Tohle mrně prostě někdo pohodil venku a ty dva ho našli.“
Sasori si prohrábl vlasy. „Hm, tak to je tedy… opravdu k neuvěření.“ Na malou chvíli se ponořil do vlastních myšlenek, než opět promluvil. „Ví o tomhle Šéf?“ Deidara zavrtěl hlavou. „A někdo další?“
„Jenom Kakuzu.“
Sasori si sedl k holčičce, která na něho upřela pohled vyděšeného zvířátka. „Hm, takže tohle stojí za tím tvým záhadným onemocněním. Nehodlám to řešit, ale štve mě, že mi ani za mák nevěříš, Deidaro!“
„No… znám váš názor na děti, Mistře Sasori,“ zamlouval to blonďáček.
„A toho mistra si nech od cesty!“ vyštěkl loutkář a vzal za kliku. „Čert vem tebe i toho prcka,“ zavrčel, než prásknul dveřmi a zmizel v chodbě.

Blonďatý ninja už věděl, že s náladami červenovlasého Shinobiho nelze dělat nic jiného, než počkat, až dodoutná. Večer se svěřil nesmrtelnému, když houpal Prtě na koleně.
„Nepráskne to?“ Hidan se z neznámého důvodu dusil smíchy, ale i přesto ze sebe dokázal vymáčknout ustaraný tón.
Deidarovi to bylo kapánek divné. „Pro něj je to nevýznamný, nechá to plavat. Ale čemu se to ty tak děsně tlemíš?“
Bělovlasý se znovu zakuckal. „Ty to nevíš? Zetsu má monokla.“
„Kde k němu přišel?“ podivil se blonďáček.
„Dostal pěstí od Kakuzy,“ vysvětloval Hidan. „Jenže ještě nebyl pořádně namíchnutej, tak to náš kanibal přežil ve zdraví. Podle všeho si do něho kous.“
„No… to teda… radši nic.“ Blonďák přestal hladit holčičku ve vlasech. Že by měl Zetsu nějaké rebelské období?

Vůdce si zavolal blonďáčka k sobě do pracovny. Rozhodl se opět pozměnit týmy, vzhledem k oné včerejší „nehodě“. „Deidaro… na pár dní budeš pracovat se Zetsuem.“
Ninja po vyslechnutí ortelu zbledl a musel se rychle něčeho chytit. „Ale, Šéfe… co když ho to zase chytne?“
„Musíš doufat, že se to nestane,“ odpověděl mu Pein klidně.
„A co když jo?“
„Ven, Deidaro!“ zahřměl Vůdce a blonďatý ninja mu raději šel z cesty.

Svůj úděl nesl velice nelibě, ale před kanibalem to zkoušel nedávat najevo. Měli za úkol najít stopy mužů, kteří údajně procházeli přes les. Nedaleko tekla říčka, tam hledali nejdřív. Dalo se předpokládat, že se u ní cizinci alespoň na okamžik zastaví. Spletli se, hledaní se totiž natáhli na zem v nedalekém křoví, které poskytovalo dost velký prostor pro relaxaci. Deidara začal zkoumat stopy, ale pak si všiml, že se nad ním kdosi naklání. Na okamžik strnul, poté se však jeho ruka vymrštila a on udeřil kanibala plnou silou do žaludku. Padl na zem, bleskově se překulil a zamotal se do trní. Kanibal, jako kdyby naprosto ignoroval všechny své zásady, se s vyplazeným jazykem pustil za ním.
Deidara se prodral křovím. „Sakra, mám trny v p..eli,“ ulevil si. Moc dlouho se nerozmýšlel, vyskočil a začal šplhat na nejbližší strom, jehličnan. Zetsu zůstal stát pod sosnou a chroptěl. Blonďáčka pomalu opouštěla hrůza a vystřídal ji vztek. Rozkročil se, jednou rukou se přidržoval kmene, druhou trhal šišky. Cípy černého Akatsuki pláště mu vlály kolem kotníků. Rozmáchl se a trefil kanibala do jeho masožravky. Ten jen něco nesouvislého drmolil. Deidara po něm vrhal jednu šišku za druhou a podařilo se mu jednu větší hodit Zetsuovi přímo do chřtánu. Vyplivl ji a rozkašlal se. Ninja s blonďatými vlasy se pochechtával, přitom polevil v soustředění, podklouzla mu noha a už se řítil dolů…

Úúú!“ Deidara zaúpěl, když mu něco mokrého začalo stékat po tváři.
„Hlavně se nezvedej!“ napomenul ho loutkář a vysvětlil mu, že mu na hlavu přiložil teplý obklad a že má s velkou pravděpodobností otřes mozku. „Cos dělal?“ ptal se podezřívavým hlasem.
„Slítnul ze stromu,“ zahučel blonďáček.
„Proč?“
„Zetsu po mně vyjel,“ zněla odpověď.
„A to jste kvůli tomu museli lézt do větví?“ utrousil loutkář.
„Sasori!“ Deidara vylítnul jako čertík z krabičky, ale vzápětí padl zpátky na postel, protože ho příšerně rozbolela hlava. „Si myslíš, že seš vtipnej, co?“ zamumlal ospale.
„Ty uděláš nejlíp, když zalehneš. Hidan se postará o mrně a ty budeš spát, jasný?“ Červenovlasý nechal ninju s bělovlasým a malou v pokoji. Ti tři už si tu poradí.

Hidan opět připravil Prtěti odpornou zelenou břečku, protože se ukázalo, že nic jiného kuchtit neumí. Nakrmil děvčátko, ale neumyl ho, takže páchlo po zelenině. Místo toho si lehl a okamžitě usnul.
Uplynuly bezmála dvě hodiny od doby, kdy si dvojice ninjů šla užívat do krajiny snů. Itachi Uchiha byl probuzen nenadálou touhou po… jídle. Plížil se chodbou, šel za vůní. Ani ho nenapadlo zkoumat, proč se dobývá do něčího pokoje, nicméně tam vešel. Došel až ke dřevěné bedně a začal se v ní prohrabávat. Ticho prořízl nelidský skřek.

Oba ninjové se srazili, když ve stejné chvíli sáhli po vypínači. „Itachi? Zetsu tě nakazil kanibalismem?“ Deidara se zatvářil poněkud přihlouple.
„Co to zas meleš?“ Uchiha se podíval, co drží v rukou a rychle to pustil zpátky do „postýlky“. Vidí dobře? Skutečně je to dítě? Dítě upatlané od zeleninové kaše.
„Co tě to popadlo?“ Hidan našel ztracenou řeč.
„Tak se mi zdá, že kdybys ji umyl, nespletl by si jí se svou oblíbenou baštou,“ hudral Deidara.
„No jó, tak jsem zapomněl.“
Zatímco se dohadovali, Uchiha se pokusil vycouvat z pokoje a pak už jen slyšeli dupot nohou po schodech. Nesmrtelný se vzpamatoval první. „Itachi! Kam to sakra běžíš?!“