The Writer 9

Šťouchla jsem do něj, abych se opravdu přesvědčila, že je skutečný, a teprve potom jsem mu začala pokládat otázky, které mě tak dlouho sužovaly.
,,Kde jste se tu vzali? Co tu děláte? Proč jste včera bojovali s těmi zvučnými shinobi a co to má všechno společného se mnou?" Chrlila jsem ze sebe a nedala mu žádný prostor k tomu, aby mi na moje otázky mohl odpovědět.
Povzdechl si a zavřel oči. Když je po chvíli zase otevřel, uviděla jsem v nich paniku. Snad z toho, že mi bude muset odpovědět na všechny moje otázky?
,,Pomalu mladá dámo. Je toho hodně, co byste měla vědět, ale nejsem si zrovna jistý, jestli je tohle to ideální místo, kde bychom to měli řešit." Zašeptal a nějak podivně se na mě podíval.
Zvedla jsem jedno obočí a podezíravě se na něj zahleděla. Všech těch tajností a tajemství týkajících se věcí kolem mě už mi vážně lezly na nervy. Nejraději bych je zakopala někde hluboko pod zemí a dělala, že se to nikdy nestalo, i když jsem měla pro toho muže před sebou nevídanou slabost.
Nikito, vzpamatuj se! Vždyť tohle taky může být jen hodně živý sen a on vůbec neexistuje, okřikla jsem se v duchu a doufala, že neumí číst myšlenky. Nějak mu ale asi došlo, na co jsem myslela a koutky se mu zvedly do širokého úsměvu.
,,Myslím, že bys teď měla jít se mnou. Já a všichni ostatní ti potom vše vysvětlíme a odpovíme ti na otázky." Nabídl a čekal, co na to řeknu. Chvíli jsem se zamyslela nad tím, co povím mamce a taťkovi, až mě budou hledat, ale nakonec jsem se rozhodla jít s ním. Vždyť taky, co bych tím mohla zkazit? Nic. Teda... skoro nic.
Kývla jsem na souhlas a pomalým krokem jsme se oba sunuli k východu z uličky, abychom se dostali na stanoviště Yamatova týmu, jak jsem prvně předpokládala. Chybělo jen nějakých padesát metrů a jeden záhyb uličky, když v tom se nám nad hlavou mihl stín a před námi se objevila věrohodná kopie toho shinobiho, který stál vedle mě. Vyvalila jsem oči a těkala pohledem z jednoho na druhého.
No skvělé, pomyslela jsem si, který je ten pravý? Nevěděla jsem, co si o tom mám myslet, i když moje mozkové buňky byly právě zaneprázdněné sledováním situace kolem mě.
Jak mám poznat, který z nich je ten pravý? Děsila jsem se svého následujícího úkolu a mírně poodstoupila od Yamata vedle mě.
,,Nech ji jít!" Vykřikl ten před námi a z pouzdra na noze vytasil kunai. Nebyl to zrovna nejlepší způsob, jak mi dokázat, že on je opravdový, ale něco na jeho postoji, stylu konverzace i pohledu mi říkalo, že je to vážně on. Ale co ten druhý? Byla jsem zmatená.
,,Ne, ty odsud vypadni!" Zakřičel tentokrát ten vedle mě a zopakoval reakci svého protivníka. Teď tam stáli dva moji vysnění shinobi, byli naprosto stejní, až na rozdíl, že jeden z nich vlastně nebyl tím, za koho jsem ho pokládala. Ale který?

,,Konečně." Ulevil si Naruto a zabodl rýč do země. I když se to nezdálo, vykopat hrob, hodit do něj mrtvou holku a potom ho zase zakopat tak, aby nebylo poznat, že to hrob je, bylo celkem těžké a na v těchhle situacích nehyperaktivního Naruta to bylo trochu moc.
,,Nech toho! Vždyť si pořád jenom stěžuješ!" Nabančila mu Sakura a potěšeně sledovala, jak její týmový kolega proráží jeden strom za druhým.
,,Kdyby to tak viděl Yamato..." Povzdech si Kakashi nad tou spoustou zubožených stromů. Sai se na svého senseie napřed otočil, a potom odvrátil pohled směrem, kde před dvěma hodinami zmizel jeho další učitel.
,,Kakashi-sensei, není už tam Yamato-sensei nějak dlouho?" Zeptal se podezíravě. Jeho do štěrbinek přivřené oči na dálku rentgenovali tu část města, kde se včera odehrál ten osudný zápas.
Kakashi se na chvíli zamyslel, a potom jen zakroutil hlavou.
,,Jsem si jistý, že to Yamato zvládne. Ale jestli si tím nejsi jistý Sai, můžeš tam poslat jeden ze svých výtvorů, aby ověřil situaci." Usmál se Kopírovací ninja a Saiovi vždy bledé tváře najednou poněkud zrudly. Nechtěl se vzpírat názorům svého senseie, takže radši byl zticha a mlčky pozoroval nastalou situaci.

Přistoupila jsem blíž ke zdi a sunula se podél ní tak daleko, aby oba dva Yamatové byli ve stejné vzdálenosti. Nehodlala jsem riskovat, že mě ten nepravý vezme jako rukojmí.
,,Tvůj plán se zhroutil. Možná by vyšel, kdybych se tady neobjevil, ale teď je v háji." Začal novou konverzaci ten, který nás překvapil svým příchodem.
,,Vůbec nevím, o čem to mluvíš." Ušklíbl se ten, který mě našel jako první a udělal nepatrný krok směrem ke mě. Já bych si toho nevšimla, ale jeho soupeř ano. Zopakoval totiž jeho pohyb, abych byla od nich pořád ve stejné vzdálenosti.
Přitiskla jsem se ke zdi ještě pevněji a na chvíli zavřela oči. Je to jen noční můra a já se za chvíli probudím. Zazvoní budík, bude sobota, pustím si počítač a budu psát a psát a psát...., pomyslela jsem si. Snažila jsem se o tom přesvědčit, ale jestli tomu nějaká moje část věřila, tak jen ta nejmenší z celého mého těla.Věděla jsem, že je to realita, která by se neděla, kdybych tady nebyla. Jenže já jsem tady byla, byla jsem příčinou všech těch problémů, které pravý Yamato v tuhle chvíli měl. A já rychle musela přijít na to, jak zjistit, který je ten pravý, a pomoci mu ve svržení jeho důvěryhodné kopie.
Přemýšlela jsem nad něčím, co by mi pomohlo odhalit pravou identitu těchhle ninjů, ale nic mě ne a ne napadnout. Z ničeho nic jsem ale uslyšela divné šramocení a dřív, než jsem se mohla nějak klidit z místa, mi na hlavu dopadl kámen. Dost velký na to, aby mi způsobil bolest, ale malý na to, aby mě zabil. Jenže tahle malá věc pomohla mé hlavičce rozsvítit se a popohánět líně přemýšlející mozkové buňky. No tak Nikito, přemýšlej, přemýšlej, povzbuzovala jsem se a snažila si vybavit všechny chvilky, kdy se mi třebaže jen zdálo, že jsem Yamata viděla. Snažila jsem si vybavit jeho oči, úsměv, řeč, postoj...?
,,No jasně!" Vykřikla jsem najednou a obličej se mi rozzářil radostí. Oba dva ninjové se na mě udiveně podívali a čekali, co ze mě vypadne. Nechala jsem je chvíli napnuté, ale potom jsem se jich zeptala na svůj vlastní objev. Díky ti drahý šutre, díky.
,,Fajn, všechno lze vyřešit i jednoduše, ne? Vy chcete mě a já zase chci vědět, který je ten pravý. Tak uděláme dohodu. Vy mi odpovíte na otázku a já půjdu s ním, kdo mi na ni odpoví správně." Ušklíbla jsem se a sledovala jejich překvapené obličeje. Ten Yamato, který mě našel jako první, se tvářil jako nakládané okurky, kysele, skoro žalostně, zatímco ten druhý se teď asi v hlavě rozhodoval jestli jsem blázen, nebo mi ten kámen udělal moc velkou bouli na hlavě.
,,Tak sem s tím." Zavrčeli oba překvapivě najednou. Hodili po sobě vražedné pohledy a pevněji sevřely kunaie. Já jsem se hluboce nadechla a s výdechem řekla svoji otázku.
,,Kde jsme se setkali poprvé?"
Prvně bylo ticho, oba dva byli zřejmě překvapeni touhle otázkou, ale když si plně uvědomili, že na jejich odpovědi záleží úspěch úkolu, bleskově odpověděli.
,,Bylo to včera, tady při tom boji." Odpověděl ten první s nadějí v očích. Otočila jsem se na toho druhého a věděla, že je to ten pravý. Na jeho odpovědi nezáleželo. On ale i přes to chtěl svého soupeře položit na lopatky a odpověděl s úsměvem na tváři.
,,Bylo to v hájence, čekala jsi na kamarádku, která ti potom nechtěla věřit, že jsi mě viděla."
Usmála jsem se stejně jako on a chtěla se k němu rozběhnout, ale ten falešný Yamato se hbitě pohnul, a dřív, než jsem to stačila zaregistrovat, se objevil přímo přede mnou. Chtěla jsem něco udělat, křičet, utéct, bránit se, ale nic z toho jsem nedokázala. Byla ze mě živoucí socha. Už jsem si představovala, že mě zabije, rozčtvrtí, sežere, nebo něco takového, ale můj pravý vysněný idol se mihl přede mnou a odrazil svého nepřítele do protější stěny. Byla to celkem rána a mě překvapilo, že se ještě nikdo nešel podívat, co se tady děje.
Yamatův protivník při nárazu do stěny ztratil kontrolu nad Henge a proměnil se zpět do své pravé podoby.
,,Cože? No to snad ne!" Vykřikla jsem udiveně. Byl to ten kluk ze včerejška, jeden z těch, kteří se mě chystali zabít... Riteku? Ano, tak se jmenoval.
Yamato můj křik uklidnil ukazováčkem položeným na rtech. Němě jsem na něj kývla, jako že rozumím. Byla jsem si vědoma toho, že dopadení toho kluka bude další důležitý faktor pro to, aby celá tahle noční můra skončila. Když jsem se na to ale dívala z toho druhého úhlu pohledu, nebylo to nakonec tak špatné. Kdybych se totiž neoctla v tomhle kolotoči událostí, nikdy bych se nesetkala s Yamatem, což byl jeden z těch velkých snů, o kterých jsem si myslela, že se nikdy nemají šanci splnit.

,,Kakashi-sensei, Sai má pravdu, opravdu už je tam Yamato-sensei nějak dlouho." Ozvala se po chvíli Sakura. Kakashi odtrhl oči od své oblíbené knížky a znuděně si svoji žačku přejel očima. Potom s povzdechem zavřel čtivo a postavil se na nohy. Sice by to nahlas nepřiznal, ale i on měl o Yamata strach. Byl tam už nějak podezřele dlouho. Prvně, když na to upozornil Sai, se mu to zdálo ještě normální, ale teď už to rozhodně normální nebylo. Muselo se něco stát a jestli došlo k prozrazení, znamenalo to neúspěšnost mise.
,,No dobře, jděte se tam podívat. Ale opatrně! A Sakuro, tohle si obleč." Zavolal na růžovovlásku a hodil jí mikinu s kapucí. ,,To jen kvůli tvým vlasům." Nevině se usmál a znovu otevřel svoji knížku. Sakura napřed měla v plánu mu jednu vrazit, ale když jí došlo, že její následné počínání bude zřejmě ignorovat, přešla to a oblékla si kus černého šatstva.
,,Jako kdybych to měla zapotřebí." Odfrkla si a následovala Naruta i Saie, kteří už jí o pár set metrů utekli.

,,Heh... ty i ten tvůj tým Yamato, všichni jste stejní slaboši. Proti Orochimaru-sama nemáte ani tu nejmenší šanci." Uchechtl se Riteku, přičemž mu krev z úst skápla na tričko. Obtížně se posadil a opřel si hlavu o tvrdou stěnu za ním.
,,Buď ticho Riteku, to vy budete poraženi. Ani Orochimaru není tak mocný, aby obešel lidský úsudek." Prohodil zase pro změnu Yamato. Vytřeštila jsem na něj oči a snažila se pochopit význam jeho slov. Zřejmě mu nějak došlo, na co jsem myslela, a ihned to vysvětlil.
,,I kdyby Orochimaru chtěl získat tuhle dívku, nikdy by se mu nepodařilo přesvědčit jí o tom, že vy jste ti správní. Ona je chytrá, ví, když něco nehraje, a takovýma, jako jste vy, by se nenechala zmanipulovat."
,,To říká ten pravý, pokusný králíčku." Ušklíbl se Riteku. Zřejmě chtěl Yamata vyprovokovat, abych viděla, jak vraždí člověka, který je bezbranný. A začalo mu to i vycházet. Yamatovy svaly se napnuly, on celý byl najednou nějaký roztěkaný, pravděpodobně měl v úmyslu skoncovat s životem toho ninjího spratka, ale já už toho dnes měla za sebou až moc. Nechtěla jsem vidět nějakou krev, když jsem jí sama měla včera večer v puse až moc.
Položila jsem mu ruku na rameno ve snaze ho trochu uklidnit.
,,Prosím, nechte ho být. On za to nestojí." Snažila jsem se ho přesvědčit. Podíval se na mě smutnýma očima a mě došlo, že ho Ritekova slova musela bolet. To oslovení ,,pokusný králíčku" mu muselo zasadit hodně tvrdou ránu po tom, co všechno prožil, ale to neznamenalo, že by nemohl svůj vztek nějak ovládnout.
,,Yamato, já vás prosím." Podívala jsem se na něj psíma očima, ve kterých se zračila všechna ta bolest, kterou jsem za ten týden stačila pocítit. Vypadalo to, že ho to obměkčilo. Po chvíli se usmál a kývl hlavou na důkaz, že rozuměl.
,,Tak pojď, ty hade." Řekl na adresu toho Orochimarova přisluhovače a hrubě ho popadl za ruku. Potom s ním div netřísknul o zeď, jak ho zvedal.
,,I když mě zajmeš, nikdy ti nic neřeknu. A náš pán stejně získá to, co chce. Ta holka bude jeho. A potom se teprve začnou dít věci." Ušklíbl se a jeho ďábelský smích naplnil moji duši ještě větším strachem, než který se tam skrýval doposud.