Ještě nezmizela ze světa láska - 12. kapitola - Bloudění

Čtveřice se nachystala na cestu, chtěli vyrazit co nejdříve. První pokus o odchod jim překazil Naruto, když se rozvzpomněl na to, že nechal v rezidenci plán cesty. Zakopl, batůžek s věcmi mu sklouzl ze zad. Nechal ho ležet na zemi a hopkaje se dostal až do „svého“ pokoje, kde popadl mapu Země blesku. Než konečně vylezl ven, byli na něj ostatní už tak naštvaní, že vážně uvažovali o tom, odejít bez něj. Až na Hinatu, samozřejmě.
„Byl už někdy na nějaké pořádné misi?“ zeptal se loutkář broučího mistra šeptem. Nešlo mu do hlavy, jak mohl tenhle potížista porazit jejich nepřemožitelného Gaaru.
„Slyšel jsem, že má podobné maléry neustále,“ utrousil Shino a Kankurou malinko zbledl v obličeji.

Na večer se utábořili v jednom dobře chráněném údolíčku. Hinata si lehla stranou od ostatních, Shinovi to ale neuniklo. Přisedl si k ní. „Jak se cítíš?“ zeptal se bez okolků.
„Já? Do… dobře.“
„Zdáš se mi nějaká moc bledá,“ pokračoval.
„O… opravdu?“ pípla a poplašeně se rozhlédla.
„A teď pro změnu začínáš rudnout,“ upozornil ji šeptem.
„Ale mně nic n… není,“ zamumlala nepřesvědčivě.
„Kdyby se něco dělo, víš, kde mě hledat,“ prohlásil a nechal ji samotnou.

Kankurou znovu procházel plány cesty. „Najdeme tě, Gaaro! To ti slibuju,“ zamumlal polohlasně a pak si otřel zpocené čelo.

Hinatě připadl nejdůležitější úkol – ohlídat zásoby potravin, Shino Aburame se stal přenašečem zbraní. Naruto otravoval tak dlouho, až ho loutkář nechal hlídat dva ze svých větších svitků, ale vzápětí už toho litoval, protože mu je Uzumaki opatlal mastnýma rukama. „Odpusť mi, Karasu!“ Kankurou v duchu zaúpěl. Narutovi nechali i mapu, protože měl nejlehčí batůžek a nedalo se tedy předpokládat, že by bylo nutné plán cesty nějak zdlouhavě hledat.

Ten den měla Temari přeci jen poněkud volnější. Zastavila se u hlídek v západní části Suny a dlouze hovořila s Matsuri. Nezabývaly se ničím zvlášť důležitým, zkrátka si jen potřebovala s někým popovídat. Její o dost mladší společnice se náhle rozpovídala: „Všimla jste si toho ninji v zelené bundě, slečno Temari? Působil tak tajemně a zároveň nebezpečně.“
Postřehla, že hnědovlasé dívence zasvítily oči. Rozhodla se zakročit. „Hele, klídek, jo? Máš na chlapy ještě strašnou spoustu času! Ty obzvlášť!“
Mladá kunoichi posmutněla, ale v duchu nic nevzdávala, měla přece svou hlavu. „A vám se nikdo nelíbí?“ dorážela.
„Až mně se někdo bude líbit, nastane konec světa,“ uchechtla se, zadívala se do krajiny a slastně přivřela oči.