DeiDei-chan 2

Den patnáctý:
Dneska byl super den! Mioko mě ráno probudila už oblečená a nalíčená, ale nešli jsme ven spolu. Řekla, že musí zařídit pohřeb té Bábě a já zůstal s tou krvelačnou bestií ''Micí'' sám. Nejdřív jsem se bavil tím že jsem jí házel tablety projímadla, které jsem našel v koupelně, do misky. Pak jsem s radostí zjistil, že kočičí záchod má na balkóně a když šla na velkou, nastrkal jsem před její dvířka spoustu věcí (které jsem unesl) a o zábavu jsem měl postaráno! Chachá, na mě nevyzraješ, Jare!
Chápeš můj vtip, Deníčku? Jar jí říkám protože je Micí – dobrý, ne?! *debilní chichotání*
Zrovna se vrátila Mioko. Měli jsme dlouhou promluvu. Ptala se na můj původ. Řekl jsem jí, že jsem Ninja a jeden můj kamarád mě omylem zmenšil. Užasle opakovala slova Ninja a Justu, prý zná skryté vesnice, ale nikdy tam nebyla a ani žádného Ninju nikdy neviděla. Zeptal jsem se jí, kde se nacházíme, a musím bohužel napsat, že jsem až ve Vlnové zemi. Řekl jsem jí, že jsem přicestoval s tou Bábou, použil jsem slovo babička, a dozvěděl se, že si myslí, že jsem její reinkarnace! Tak proto se o mě stará! Zjevně netuší, že jsem příčina smrti její babičky, myslí, že jsem spíš její nový život. Radši o tom pomlčím. Nic jsem nenamítal, jen kýval. Napadá mě, že je divné, když si něco, o čem smýšlí jako o své babičce strká mezi prsa. Chtěla se ptát dál, ale v tom začala ta blbá Kočka mňoukat, takže Mioko si všimla i té hromady věcí před balkonem. Dostal jsem zase bombu a Kočku přinesla dovnitř, což bolelo daleko víc, než moje fyzická zranění, dobře jsem si všiml jejího vítězoslavného šklebu. Však jí to ještě vrátím. Potom si Mioko lehla na gauč a mě si dala na břicho. Řekla, že jsem velký jako její palec, ale když jsem protestoval a žádal, aby to přeměřila, bylo jasné, že jsem skoro o půl hlavy větší. Vysvětlila mi, že to je z jedné pohádky o Palečkovi, což mě rozesmutnilo, jedinou pohádku co znám mi vyprávěla máma a bylo to o tom jak Gulliver přemohl Liliputány. Chěla mě utěšit tím, že je to milá pohádka, ale hrozně jsem plakal – poslední dobou brečím častěji než Kisame, když mu pošla závojnatka. Donesla mi roličku toaleťáku, abych se mohl vysmrkat, ale styděl jsem se, za svoje slzy, tak jsem se do ní schoval. Mezitím něco štrachala u televize. Potom ruličku odklopila a usmívala se. Měl jsem chuť plakat ještě víc, ale pochlapil jsem se a zůstal cool. Vzala mě do výstřihu a pustila mi nějákou VHS kazetu, ukázalo se, že je to Pohádka o Malence, prý nenašla Palečka, ale tohle je podobné.
Bylo to smutnější než Báječná Angelika. Dali jsme si k tomu popcorn a i pár Chipsů, upozornil jsem jí na ty, co má pod gaučem, ale vymlouvala se, že není žádná Kosmetička podlahových krytin – tím myslí uklízečka. Smál jsem se, až jsem se málem napíchl na čouhající kostici její podprsenky. Je fakt dobrá, jedna z nejlepších holek, jakou jsem kdy potkal a to jsem jich měl mraky! Dobře, deníčku, nebudu ti lhát, vlastně jsem moc holek za svůj život nepoznal.
Ani za život té Báby, když jsem ta reinkarnace, haha.

Den šestnáctý:
Včera jsme šli spát hrozně pozdě. Hned jak skončil film a najedli jsme se (i Kočka dostala najíst, ale podlě mě by bylo fér nechat jí chcípnout hlady) zazvonil zase ten chlap! Mioko zhasla a vypla rádio, já jsem se schoval pod sáček od Chipsů. Prý ji pronásleduje, je to magor, co je do ní zamilovaný. Ani se nedivím, je hrozně milá a hezká, za to on je hnusný, smadlavý a těžce dementní, alespoň podle toho, co celý večer vyváděl. Bydlí v patře pod ní, takže celou noc stál na svém balkoně, a recitoval básničky tomu našemu. Byly to samé přihlouplé slaďárny, asi nepochopil, že i když Miluji tě se rýmuje s Piluji tě, neznamená, že to dává básni romantický význam, takže ty jeho zvláštní opilecké verše se nesly celým sídlištěm skoro do půlnoci. Musel přestat, protože Mioko vylítla ven a začala řvát, že na něj něco hodí, jestli konečně nebude držet hubu. Chtěl jsem jí v rámci pomoci nabídnout k odhození Kočku, ale plně se věnovala nadávání. Když za ní zaklaply dveře a on dotčeně poznamenal: „Pro dnešek to vzdávám,“ ozval se z několika oken vděčný potlesk. Vyprávěla mi o něm ještě skoro hodinu. Bába (to asi já XD) jí ho dohodila, tak s ním randila, ale po dvou měsících šíleně nudného vztahu mu dala kopačky. A on jí stíhá už skoro rok! Kdybych byl o něco málo větší, tak bych ho rozmáznul o zeď!
Bába Mioko odkázala svůj dům někde ve Vidlákově, takže se tam dneska pojedeme podívat. To je sice fajn, ale znamená to, že se budu muset obléci do těch pitomých hadrů Shelly. Doteď jsem nosil většinou jen věci spíchnuté z kapesníků, ale když pojedem tak dalekou cestu, musím být v teple a taky nemůžu riskovat, že se mi můj oblek v rozpadne. Nesnáším ty bezduché plastové nány, zkoušel jsem se houpat na té jejich houpačce, ale nešlo to a když jsem si sednul na jejich čokla (byl k němu přibalený i fén!), převrátil se a spadl za postel i se mnou. Zabalil jsem si sebou trochu jídla a svůj Akatsuki plášť, kdyby něco, do balení od papírových kapesníčků a zapnul si telku. Bude ještě trvat, než se Mioko oblékne a připraví, je to přeci holka. Napíšu potom.

Později téhož dne:
Cesta byla hrozná! Když se konečně Mioko vypotácela z koupelny, oznámila mi, že pojedeme s tím trotlem - tím co včera recitoval svoje šílenosti zřejmě Koččinýmu záchodu, protože nikdo jinej na balkoně nebyl – a to jen proto, že má auto! Musel jsem zakročit. Seběhla dolů a mile se na něj usmívala. On se frajersky opíral o svojí předpotopní škodovku a házel na ní koketné pohledy. Ona na něj házela pohledy, které mu dávaly naději a donutily ho k tomu, jí sloužit, i když bylo nad sluce jasné, že by po něm nejraději mrskla plesnivým slanečkem. Nastoupili jsme, ona mě nesla v rukávu, a rozjeli se pryč.
Ten dement celou cestu mlel jen o tom, jak je to skvělý, jak ona je skvělá, jak se k sobě skvěle hodí a jak ho mrzí, že jí umřela její skvělá Bába. Lhal teda fakt skvěle... Potom jí začal vmlouvat lichotky a pohladil jí po tváři. Nervózně se usmála a nenápadně mě vysypala z rukávu na sedačku, hned vedle svého stehna. Přemýšlel jsem, jak jí můžu pomoct. Chtěl jsem mu dát na brzdu žvýkažku, ale žádnou jsem u sebe neměl, tak jsem musel vymyslet něco jiného, ne tak náročného na materiál. Vlezl jsem si na dveře, a zachycený o kliku na něj zíral. Konečně jsem si ho mohl prohlédnout zblízka a za dobrého světla, takže jsem si všimnul, že je ještě daleko ošklivějíší, než jsem si myslel. Měl přitroublý výraz ve tváři, špatně namelírované vlasy, velké zuby (o dírach mezi nimy a v nich ani nemluvím) a sluneční brýle, které si ale po chvíli sundal, aby se mohl Mioko dívat zdlouhavě do očí, místo toho, aby dával pozor na silniční provoz. Usoudil jsem, že je to vyšamponovaný idiot a zaslouží si to. Jashinžel, nenávistné pohledy, které jsem na něj vrhal ani nezaregistoval, natož aby mu ublížily. Potom najednou Mioko vyhrkla: „Pozor, cyklista!“ a břinkla do mě prstem. Hned jsem to pochopil. Uviděl jsem svou šanci. Vlezl jsem za kliku a zapřel se do ní. Výsledek byl úžasný – cyklistu jsem zasáhnul přímo, a Mioko mě nenápadně dala do kabelky na svém klíně, takže jsem byl v pořádku. Myslím že i kdyby mě vyděl tak by mu to nedocvaklo. On se vyděsil, dveře zabouchnul a jel rychle pryč. To ho naučí!
Dojeli jsme na místo asi po dvou hodinách jízdy. Mioko vystoupila a začala hledat klíče od toho domu a ten drzoun si hned stoupnul ke dveřím, že chce taky dovnitř! I když jsem ven viděl jen velmi málo, dokázal jsem si představit ten jeho retardovaný úsměv, kterým se na ní culí.
„Ne, ty zůstaň venku. Jen postavím na kafe a pak tě zavolám, abych ti mohla dát dárek. Počkej v autě,“ řekla Mioko laškovně. Docela mě to vyděsilo, ale nechal jsem to na ní, přece ví, co dělá. Taky že věděla – hned jak jsme si ten krásný velký dům v klidu prohlédli, zavolala mu, aby se přišel podívat do ložnice. Potom jsme odešli zadním vchodem, zamkli a jelo se domů! Celou cestu domů (jeho autem) jsme se smáli tomu, jaký je to ubožák. Rozhodli jsme se do toho domu přestěhovat, překvapilo mě, že už Mioko a sebe beru jako nás, je to moje nejlepší kamarádka. Teď se vrátíme domů a sbalíme se, což nebude těžké, protože nábytek je součástí bytu a zbytek v poho naházíme do kufrů, potom pojedem jsem, on dostane sprda, že Mioko mu jasně řekla, že čeká na zahradě a on nepřišel a budeme mít od něj (snad navždy) pokoj.

Den sedmnáctý:
Ráno jsem se probudil až ve Vydlákově a bohužel jsem propásl jeho pitomý ksicht, když na něj Mioko řvala. Vím, že je to holka od rány, už dvakrát jsem to zažil na vlastní kůži. Už oficiálně bydlíme tady, dneska odeslala dopis o změně bydliště úřadům. Tenhle dům má dvě patra a je hrozně prostorný. Lehko bych se v něm mohl ztratit, takže musím dávat extra-pozor kam jdu. Taky jsem dostal pár dárků: Rolničku pro kočky, lepší oblečení na Shelly (mimochodem, ty tři kreatury sou tu s námi!) a dokonce i nábytek! Sice jen jednu skříň, ale cítím se o moc lidštěji. Postel jsem odmítl, líbí se mi spát s ní. Vůbec nemám strach, že by mě zalehla, i tak by to byla krásná smrt.
Celý den jsme strávili zařizováním pokojů a ukízením bordelu po Bábě. Jmenovala se Managa a porodila Mioko tátu. Našli jsme dost stará fotoalba a ukazovali si fotky její rodiny. Bylo to dost nudné, ale předstíral jsem zájem, abych jí udělal radost, (pozadí fotek mi přišlo až děsivě povědomé, jsem snad vážně reinkarnace té staré panny?). Seděl jsem jí na klíně a po pár fotkách jejích rodičů na mě začaly padat veliké, slané slzy. Myslel jsem si, že už taky prdí do hlíny, ale prý jen odjeli velice daleko na sever a zkoumají tam pohlavní život mrožů. Prý se přes dva roky neozvali a ona neví, kde přesně jsou. Zavtipkoval jsem, že to trvá dost dlouho, než se mrožíci rozhoupou k něčemu závažnějíšímu, abych jí rozveselil. Jen se usmála a pohladila mě po hlavě.
Musím teď nosit vlasy v drdolu, protože nemáme nic, co by mě mohlo učesat, ale slíbila mi, že něco najde, a potom mi bude plést copánky a tak. Moc tomu nevěřím.

Den osmnáctý:
Dneska jsem zjistil že Kočka je tu taky! Ale jen roztrhala Shelly-brunetu. Konečně jsem jsem na ní nemusel nic házet. Ale měla rozervat spíš toho jejich blbýho čokla...
Wow! Ten barák je fakt velkej! Je v něm: kuchyň, tři ložnice, obývák, dvě koupelny se záchodem, čtyři chodby, předsíň, jídenla, dvoje schody, sklep, kotelna, místnost na dřevo, garáž a skleník.
Takže osmnáct místností, tři vchody, velká zahrada s kurníkem a skleník. Tomu říkám Dům s velkým D. Ale ten kurník mě štve.

Den devatenáctý:
Ráno mě probudila Mioko, že se půjdem podívat na zahradu. Co vám budu o kytkách. Kdo viděl jednu, viděl všechny. Připomělo mi to Zetsu-sama a ten jeho velkej žaludek...
Kurník mě pořád štve.

Den dvacátý:
Dneska ráno jsme měli k snídani chleba s medem. Tím nemyslím jen tak nějáké vidlácké „Z-úlu-rovnou-na-chlebík“, byla to snídaně ve velkém stylu, hodící se k novému, dřevem provoněnému aristokratickému domu – Chléb na velké míse, med v misce se zlatým okrajem, čaj a curkřenka v sobě ladícím servisu. Užívali jsme si toho, jak vypadáme důležitě a vznešeně a vtipkovali na Anglickou královskou rodinu, když začal zvonit telefon. Byl to ten blb, poznal jsem to podle toho, že Mioko strašně křičela a pak se smála. Podle všeho se jmenuje Jake. Fuj! I Zabuzna Momoči má lepší jméno. Mezitím, co Mioko řvala v druhém pokoji, přišla pod stůl Kočka a začala se otírat o jeho nohy (stolu, ne Jakeovo). Na to jsem čekal. Jemně jsem strčil do sklenice s medem a výsledek se dostavil sám.
Kočka dostala sprda, Mioko na ní celou dobu té nedobrovolné (z koččiny strany), ale zábavné (z mojí strany) koupele křičela: „Varovala jsem tě, že jestli se budeš otírat o nábytek, takhle to jednou dopadne!“ Byl jsem na vrcholu blaha.
Kurník mě pořád ještě štve.

Den dvacátý první:
Dnes byl můj druhý svátek!!!
Ráno nás zbudila Kočka, protože chtěla ven. Mioko mi řekla, že se půjdeme porozhlédnout. Nasnídali jsme se při příjemném poslechu rádia: Sériový vrah na útěku, z blízké Zoo utekl lidožravý krokodýl, ropa dochází a cigarety podraží. Pak jsme si vzali deštník a vydali se ven. Cestou Mioko potkala nějakou svou kámošku a zakecali se spolu. Kočka mi asi chtěla oplatit ten včerejší med a tak mě začala chytat tlapkami. Utíkal jsem trávou a ohlédl se za ní. Byla ode mě dost daleko ale jak jsem se díval zpět, nevšiml jsem si mini-útesu a spadl. Mno, byl to spíš jen takový menší schůdek, ale dokážeš si, Deníčku, představit, jak velký byl pro mě. Pod ním bylo jezero ale trochu vyschlé, takže jsem se naštěstí nenamočil. Ztuhnul jsem...
Přímo přede mnou byl ten krokodýl a divoce na mě zíral! Teď jsem v háji, pomyslel jsem si, nahoru nevylezu a ve vodě by mě určo chytil. Postavil se na přední nohy a napřímil se, jako by mi chtěl naznačit, jak jsem malý a bezbranný, otevřel tlamu a... to by tě zajímalo, co, Deníčku... najednou tam vlítla Kočka!!! To křupnutí kostí, ta slast... Nedokážu to vyjádřit slovy... nakreslil bych ti to ale nemám tolik červené barvy, musím to nechat na tvé představivosti. Myslím že jsme jí včera měli nechat od medu, chachá! Potom přišla Mioko a ta její kámoška a začaly ječet jako Konan, když jí a Peinovy do pokoje vlítl Hidan ve velmi nevhodnou chvíli. (Ještě že je nesmrtelnej. XD)
Mioko mě chytla a ta druhá zavolala policii....
Ne, dobře nebyly vůbec tolik duchapřítomné: Mioko začala křičet a mlátit toho ještěra deštníkem, zatímco její kamarádka se pokusila vyšplhat na blízkou břízu, která měla asi dva metry a průměr asi pět centimetrů. Potom jsem Mioko vyšplhal do nohavic a doufal, že jí ten sviňskej Krokodýl taky nesežere. To by mě mrzelo, vážně, deníčku, docela jsem si jí oblíbil.
Nakonec opravdu Kamarádka zavolala policii (co jsem slyšel ten zmatený hovor, zřejmě se jmenuje Brie) a Mioko mě odnesla do bezpečí pět metrů vzdálené lavičky. Krokouš mezitím spokojeně přežvykoval Kočku na dně toho malého jezírka. Mioko strašně plakala a tiskla si mě na hruď. Kleknul jsem si jí na prsa a objal jí krk jak nejvíce jsem mohl. Hladila mě po hlavě a tiše mi šeptala, že se o mě moc bála. Bylo mi jí líto a taky mě rozhodilo, že jí na mě tak záleží, nevěděl jsem jestli mám plakat štěstím za kočku, lítostí za Mioko nebo rozrušením za Dandeeho. Nakonec jsem se rozhodl zkrotit své city a udržet si mužnou tvář. Teprve doma jsem jí řekl, co se stalo s Kočkou. Její slzy mi nachvíli ten triumf skoro znechutly, ale když můj zrak padnul na ten její přiblblý obojek s rolničkou, který se válí na jejím pelechu, hned mě to přešlo.
Tak dobrou, Deníčku. Půjdu Mioko utěšovat, než usne:-)...
A málem bych zapoměl.
Kurník mě stále jěště štve.