Dívka ze záhrobí - 6. kapitola - Vesnička v mlze

Rina šla za oběma ninji mlčky, ale neustále se ohlížela. Pomocí tetování na paži zjistili Hidan s Kakuzou, že dívka pochází z Vesnice ukryté ve vodopádu a náhle začala Kakuzovi připadat mnohem sympatičtější. Co jim ovšem stále nešlo do hlavy, byla její bledost.
„Možná je albínka,“ mínil Kakuzu. „Třeba už jí to fakt zůstane.“
„Tak toho bych se nebál,“ ušklíbl se Hidan. „Dřív nebo pozdějš zrůžoví každá.“
Kakuzu ho setřel větou, že si nemyslí, že by cizinku sexuální dovednosti nesmrtelného ninji zajímaly. Bělovlasý se na něho zaškaredil a prohlásil, že se mu zdá, že toho nějak moc ví.

Rina si vybavovala jen střípky z minulosti, která byla téměř celá zakrytá krvavě rudou oponou. Vzpomínala si na zbraně, drsné chlápky, pocity ohrožení a beznaděje, sklepy s tajemstvím a… růže. Ano, milovala je pro jejich přirozenou krásu.

Když trochu procitla z transu, do kterého ji někdo neznámý uvedl, začala poslouchat, o čem se ti dva spolu baví. Stále s nimi držela krok. Všimla si, že kdykoli byl ninja s bílými vlasy naštvaný, sekl po svém parťákovi kosou se třemi hroty. Ten obratně uskočil a udělal na něho dlouhý nos, k tomu ještě obvykle připojil nějakou rádoby vtipnou poznámku. Jednou mu zcela nečekaně vylil vodu za krk, poblíž byla louže. Rině došlo, že bude nejspíš opravdu rychlý.

Opustili vesnici s nepořízenou, zato se zmateným děvčetem, které v kapse nemělo nic kromě jednoho shurikenu a jednoho kunaie. Hidan si neodpustil připomínku, že by s tímhle chabým vybavením dlouho přežívat nevydržela.
Vraceli se zpět stejnou cestou, kterou se sem Hidan s Kakuzou vydali, ale pak odbočili a přešli přes neznámé údolí.
„Co tě zas bere?“
„Hlavní cesty jsou v noci hlídaný,“ zabručel maskovaný. „Sasori s Itachim to říkali.“
„A to nemůžem prostě počkat na ráno?“ Hidan zkrátka nechápal podstatu jeho sdělení.
„Našli by nás.“
„Tak bysme je oddělali. V čem je problém?“
„Že tímhle prozrazením se zdrží všechny Šéfovy plány,“ argumentoval trpělivě Kakuzu.
„No tak ať! Čert ho vem! Stejně nás zase seřve, jako by to někdy bylo jinak.“

Údolím se táhla stezka, která je dovedla až do míst, která byla úplně zakrytá hustou mlhou. Hidan se zarazil a pak si upevnil kosu na záda. Kakuzu se zachumlal do pláště a Rina se zastavila. Nikdo z těch tří nevěděl, co na ně čeká za tou neprostupnou clonou. Nesmrtelný si namasíroval pěsti a vykročil. Maskovaný byl něco jako jeho šedá eminence. Rina osaměla. Váhala, zda je následovat, ale stejně dobře si uvědomovala, že tady zůstat nemůže. Rozmáchla se rukama a začala si razit cestu skrz zašedlé obláčky. Dokud nevstoupí doprostřed mlhy, nedozví se, co je za ní. Věděla, že se sama od sebe nerozplyne.

Oba muži už se jí dávno ztratili z dohledu. Ani je nechtěla sledovat, jen se dostat na druhou stranu a překonat překážky, které na ni s vekou pravděpodobností čekají.
Ukázalo se, že za mlhou se skrývá vesnice, opuštěná, pustá. Nikdy předtím zde nebyla, ona ani její společníci. Náhodně zvolená cesta odhalila tajemství. Vesničané museli své domovy opustit nedávno, v některých domech ještě zůstaly zbytky zásob. Proč odešli? Něco je vyděsilo? A… kam se uchýlili?

Rinu trápilo mnoho otázek. Měla možnost prohlédnout si celou vesnici a teprve až na samém jejím konci nalezla své dva „ochránce“, kteří už si stačili nakrást jídlo do zásoby. Celou vesnicí se navíc táhnul podivný zápach. A netrvalo jim dlouho objevit příčinu toho puchu.
„Co to je?“ zeptala se Rina a naklonila se nad velkou hnědošedou hromádkou.
„Vážně to chceš vědět?“ ujišťoval se Kakuzu a pak se ušklíbl: „Démoní bobky.“
Toho se chytil už i Hidan. „Jen nežvaň blbiny. Kolik ocasejch už jsi v životě viděl?“
„Viděl.“ Nic dalšího už z maskovaného ninji nedostali. Bělovlasý se nakonec spokojil s tím, že řeknou Sasorimu a Itachimu, aby se sem zašli podívat, protože jsou koneckonců „odborníci na věc“.

Noc strávili v jednom z opuštěných domů, na tvrdých postelích, v místnosti s otevřenými okny. Stále bylo třeba mít se na pozoru, i když vesničané se už zpátky nevrátí.