Nara Kameko 007: Zamknout a zahodit klíč.

Kráčeli vesnicí, oba mlčeli. Mezi nimi bylo cítit napětí a obavy z nadcházejícím opětovného setkání s rodinou.
„Kde jsi byla?“ odvážil se jí po chvíli zeptat Shikamaru.
„To je složité…“ šeptla tiše. „Nepochopil bys to…“ Když se snažil něco říct, zavrtěla hlavou. „Ani já to nechápu.“
„Matka se na tebe pokusila zapomenout, ale nešlo to…“ začal rozhovor na jiné téma.
„Na vás jsem taky nemohla zapomenout, Shikamaru.“ Usmála se Kameko. „Jsi můj brácha, ne?“ Krátce přikývl, ale stejně mu to nedalo.
„Proč jsi odešla?“ zkusil jinou otázku, která ho tížila. „Proč?“
„Nedokážu to říct, ne teď a ne tady.“ Zavrtěla hlavou. „Ale jednou ti to řeknu,“ slíbila.
„Proč máš tajemství?“ zastavil se. „Vždy jsi mi říkala všechno.“
„Shiki-chan, já vím, ale teď to prostě nejde, někdy ti to řeknu…“
„Někdy? Pořád jen někdy,“ zavrčel rozmrzele.
„Jak bys ses cítila na mém místě?“ zarazila se. „No jak?“
„A ty na mém?“ musela mu dát za pravdu. Vážně by chtěla vědět, co dělal a kde byl.
„Má to něco s Uchihou?“ vybalil na ní. Kameko se rozkašlala. „Tak má nebo ne?“
„Jak jsi na to přišel?“ vyděsila se.
„Takže je to pravda?“ zamračil se. „Proč si myslíš, že bych to nepochopil?“
„Nepochopila jsem to ani já,“ pousmála se. „Musím si to urovnat v hlavě… Potřebuji čas,“
„Takže teď jsi byla s ním?“ neurčitě přikývla. „Celou tu dobu, a ani jsi mi nenapsala, že jsi v pořádku…Nic o sobě jen si se ptala na mě.“
„Jenže ty jsi mi nikdy stejně neodepsal.“ Pokrčila rameny. „Nebo nemám pravdu?“
„Měl jsem důvod,“ namítl. „Nechtěl jsem ti odepsat, odešla jsi a nic jsi mi neřekla.“
„Já tě chápu a neříkám, že bych neudělala to stejné, ale mohl jsi aspoň jednou odpovědět.“
„Dobře, mohl, ale nechtěl jsem…Nebudeme se o tom už bavit, ano?“ přikývla.
„Už jsme tady,“ zašeptala a zhluboka se nadechla.

Znovu se vrátila do dětských let. Viděla sama sebe, jak běhá kolem domu, jak si jen tak pro radost trénuje a ne z donucení, jak tomu bylo potom, co se stala shinobi. Viděla celý svůj život, který prožila v tomto domě, téhle vesnici. Měla to tu ráda, hodně ráda, ale nechtěla se sem vracet.
„To bude v pořádku,“ chlácholil ji Shikamaru a ona jen přikývla. „Vážně ti je dobře?“
„Ano,“ usmála se. „Jen se bojím, to přejde.“ Zavrtěla hlavou.
„Nemusíš mít strach, budu tam přeci s tebou, a tak se nemusíš bát!“ smál se Shikamaru.
„Já tě nemít, ty malý skřete, tak jsem ztracená, viď?“
„Neříkej mi skřete,“ urazil se naoko. „Skřete!“
„Fajn, končíme,“ usmála se. „Zaklepu... Doufám, že mě nevyhodí,“ zamyslela se. Zaklepala, ozval se klapot podpatků a dveře se rázně otevřely.
„Kde jsi byl tak dlouho?“ vyjela žena na Shikamara, nevšímaje si své dcery. „A ty? Co tu děláš?“
„Já...“ hlas se jí zadrhl, nevěděla, co by měla říct. „Vrátila jsem se,“ odtušila po chvíli.
„A má být?“ zamračila se. „Nedala jsi nám vědět, kde jsi. Neřekla jsi, že vůbec někam jdeš,“
„Já vím, že jsem vám to neřekla, ale jsem zpátky,“ zašeptala. „Prosím,“
„Kameko, není to tak lehké, jak si myslíš,“ pokrčila rameny její matka. „Nevím, co na to řekne tvůj otec... Nevím, co řeknou ostatní z klanu,“
„Já vím,“ zašeptala. „Tak já půjdu pryč,“ Otočila se k odchodu ale zastavil ji Shikamaru, když se jí postavil do cesty. „Nech mě jít,“
„Kdo řekl, že máš odejít?“ Zastavila se tedy. „Pojď dovnitř,“ Přesto zavrtěla hlavou.
„Je čas si přiznat, že sem nepatřím, Shikamaru,“ Mávla rukou, prošla kolem něj. „Nashledanou, bráško,“

V ten den odešla z vesnice, nikdo ji neviděl dlouhé čtyři roky. Do té doby, dokud se neobjevila ve vesnici s pláštěm, který naháněl strach. Shikamaru se ten den vracel z mise... Setkal se s ní u brány, nepoznával v ní svou sestru, která odešla. Pokud ho to udivilo, tak byl příliš dobrý herec a nic nedal najevo.
„Co ty tady děláš?“ Zastavil se naproti ní, ruce v kapsách a nepřítomný výraz ve tváři. Stála tam, stejný nepřítomný výraz ve tváři, v jedné ruce držela kunai. „Chceš se nechat zabít?“ Nepostřehl, že by pohnula rukou a kunai se zarazil do země těsně před ním.
„Nemáš šanci mi něco udělat,“ Její oči nebyly takové jako dřív, byly černé. Zračila se v nich nenávist a touha, která byla pevně uzavřena v jejím srdci, a přesto ty oči, které se soustředily, viděly touhu moc dobře.
„Nejsem to já, Shikamaru,“ Rozešel se směrem k ní. Ino a Chouji, kteří stáli u něj se ho pokusili zastavit.
„Proč jsi to udělala?“ Nechala uzamknout city za tlusté dveře, které byly vytvořené v jejím srdci. Pamatovala si všechno, ale nedokázala říct, co pro ni dotyčný člověk znamenal... Dokázala by ho bez problémů zabít. Četl o tom v jedné staré knížce v knihovně, kdysi dávno. Stál přímo před ní. „Proč?“
„Víš, ono to není jednoduché,“ Lehký úsměv se jí usadil na tváři, přec jen nebyl pravý. Pokoušela se mu ukázat, že je to stále ona, že se nezměnila. „Když se rozhodneš pro tohle rozhodnutí, jako já, tak nejde vrátit zpět... Žiješ, přežíváš jen jako schránka bez duše,“ Ino, která pomalými kroky došla k nim, zalapala po dechu. Kameko udělala krok dozadu, oddalovala se od nich. Shikamaru ji chytil za ruku. Teplo jeho ruky jí spalovalo kůži. Ucukla.
„Co se...?“ Zavrtěla hlavou. Držela si ruku, krev jí stékala mezi prsty. Usykla. „Co se tady zatraceně děje?“
„Osoby, které dovolí, aby jim byly zmraženy pocity mají velice citlivou kůži na dotek,“ Zahuhlala po chvíli Kameko. „Nikdo se mě nesmí dotknout,“
„Hlupačko,“ zasyčela na ní Ino. „Neměla jsi žádný důvod opustit Konohu, nechat tady Shikamara...“
„Sklapni, Ino,“ zavrčel na ni Shikamaru, poté se otočil zpátky na svou sestru. „Je nějaká šance... Ti pomoct?“ Váhavě přikývla. Jedna možnost tu byla, ale... Musel ji vykonat někdo úplně jiný. Někdo, koho milovala... Jenže on to neudělá, myslí, že bez něj jí bude líp. „No?“
„Ne,“ zašeptala. Uskočila od nich. Zavýřil se prach a ona byla pryč, nadobro pryč... Konohou se linul jediný výkřik... Byl plný bolesti a utrpení. Ten hlas křičel: „Kameko!“

Stála uprostřed tmavé místnosti. Muž, který seděl naproti ní se mračil. Měl v plánu dívce promluvit do duše. „Posaď se,“ přikývla. Posadila se naproti němu. „Víš, že jsem Ti zakázal odejít odsud, že ano?“
„Já se omlouvám, můj pane,“ Madara se zarazil. „Ale měla jsem důvod jít tam, rozloučit se s rodinou,“ Její oči nedávaly znát, co cítí. Vypadaly slepé.
„Tvůj výcvik není u konce, zůstaneš tu dokonce, rozumíš? Do Konohy se už nikdy nevrátíš živá,“ Otřásla se, možná ze strachu z toho slova, možná ze zimy, která se objevila v místnosti, když se otevřelo okno, možná to byla jen naučená reakce na to slovo.
„J-já rozumím, můj pane,“ zašeptala pokorně.
„Běž,“ pobídl ji. Krátce přikývla a urychleně vyběhla ven na čerstvý vzduch. Plíce jí spaloval žár plápolajícího ohně, který byl v její hrudi. Třásla se, ale neplakala. Možná instinktivně si otřela suché oči.
„Co se stalo?“ zeptal se jí malý chlapec, který se vracel domů z malého parčíku, který v té vesnici byl. Měla nutkání mu něco odseknout, ale něco jí řeklo, že to on jí může aspoň trochu pochopit. „Udělala jsem jednu hrozně špatnou věc,“ Posadila se na zem, přitáhla si kolena k bradě a přivřela oči.
„Nic není tak špatné, jak se zdá,“ Už pochopila, proč jí může pomoci, proč to může udělat jen on. Hned v prvním okamžiku jí připoměl Shikamara, když byl malý. „Vypadáš smutně, ale nepláčeš, jak to?“
„To je dlouhý, smutný příběh, jak se jmenuješ?“ usmála se, opět falešně, ale jinak to ani nešlo.
„Jmenuju se Taichi, Hachiko Taichi a ty?“ Posadil se vedle ní a úsměv měl od ucha k uchu. „Jak se jmenuješ ty?“
„Jsem, Kameko...“ zamumlala rozladěně. Odtrhla se od klanu už dávno.
„Můžu Ti říkat Kame-chan?“ zeptal se jí tím dětským hláskem. Bolestně jí bodlo u srdce, ona nikdy nebude mít vlastní dítě. A ta zkrácenina jejího jména jí někoho připoměla, jeho...
„Dobře,“ přikývla. „Kde bydlíš, Taichi? Já tě tam dovedu,“ Na ruce měla natažené rukavice, uchopila chlapce za ruku. Chlapec rukou ukázal k velkému domu na konci ulice. „Zůstaneš tu dlouho, Kame-chan?“
„Co nejdéle to půjde, Taichi,“ ujistila ho okamžitě. „Budu tu pro tebe, kdybys potřeboval pomoc...“ Chlapec přikývl. Došla před dům, chlapec ji pevně objal, rozloučil se s ní a vběhl do domu, kde už na něj čekala jeho matka. Kameko byla zase sama.
„Myslel jsem, že si se vrátila domů?“ Ten hlas, jak moc ho nenáviděla. Otočila se k němu čelem. Seděl na větvi a šklebil se. Černé oči mu pobaveně jiskřily.
„A já, že jsi mrtvý, škoda, že?“ Ironie z jejího tónu přímo kapala.
„Neměla bys se mnou takhle mluvit, Kame-chan, to se přece nedělá,“ Ruce měla zatnuté v pěst, nenávistně se na něj dívala. „Přecí víš, kdo jsem,“
„Idiot, no ne?“ pokrčila rameny. „Víš, Sasuke, myslela jsem, že si dáš pokoj, když jsem Ti tamto řekla, ne?“ Nebezpečně přivřel oči.
„Mě nikdo, neopouští,“ zasyčel na ni.
„Nebuď hlupák, Sasuke-kun,“ pokývala hlavou. „Na tohle už je stejně pozdě,“ Seskočil před ni, položil ji ruku na rameno a díval se, jak se svíjí v bolestech.
„Tohle myslíš?“ Přikývla. „Jenže je jediná možnost, jak ty dveře odemknout...“ Natočil hlavu na stranu. „Jedna jediná, musí Tě políbit člověk, kterého miluješ... Dovedu sem mého bratra a potom ho zabiju,“ zavrčel. Udělal by to pro ni, ale ona pro něj ne. Zmizel v lese, před kterým stála. A ona se zmohla jen na tiché zašeptání jeho jména: „Sasuke,“