Tajemné

Po rozhovoru uprostřed bojiště nastal všude všeobecný ruch. Všichni chtěli vidět dívku, která téměř zabila nejsilnějšího ANBU. Aki se Sanou brzy poté opustili bojiště, bylo jasné, že jsou obě přijaty. Procházeli davem přihlížejících, Sana slyšela jednoho muže zašeptat:
„Teda, taková kočka, ale nechtěl bych s ní bojovat.“
Obvykle by vyletěla vzteky dva metry vysoko, ale teď to nechala být. Za chvilku je dohonil Minato.

Nastalo hrobové ticho. Zatímco jsme se s Peinem stále vítězoslavně šklebili nad svým ziskem, nikdo z ostatních ani necekl. Zřejmě tu novinu ještě zpracovávali.
„Nuže dobrá, od nynějška se stáváš oficiální členkou Akatsuki,“ pronesl Pein téměř slavnostně, chyběly už jen fanfáry a ohňostroj.
„Cože?!“ spustilo se v tu chvíli ze všech stran.
Beru zpět, ohňostroj dorazil, akorát že nadávek.
„To je jenom ňákej blbej vtip, ne?! Takovou č**ku tu ani za nic nestrpim!“ řval Ulízanec a výhružně pozvedl kosu.

„Říkáš, že je to žena?“ Vůdce malinko nakrčil nos.
„Neřikám!“ ohradil se Hidan. „Ale opak jsem nezjišťoval.“
„Na vaše vtípky nemám náladu!“ zarámusil Velký šéf. „K čemu je mi mít podřízené, když neposlouchají rozkazy? Děláte mi z organizace holubník! Víte vy vůbec, co jste to zas způsobili?“
„Někdo nás prostě předběh, no. Za to nemůžem, ta šifra byla na blbý datum.“

„Aaa...tu si Ino-san...“, odrazu sa ozval hlas copatého chlapíka menom Shikamaru.
„Už idem...“, odpovedala mu a bez jediného slova odo mňa odišla. Vtedy som netušil, že ju dlhý čas neuvidím.
„Čo sa deje?“, spýtal som sa, pretože som vonkoncom netušil, čo sa odrazu stalo.
„Volali ju do nemocnice. Majú vraj nejaký naliehavý prípad. A mimochodom, čo ste tu vy dvaja vlastne robili?“
„Ale nič.“, odvrkol som so snahou zatajiť svoj zámer. Ino medzi tým už odišla.

Shenai se v sídle už skutečně cítila jako doma. Navíc… Itachi se choval jako opravdu vzorný manžel. Kdykoli mohl, trávil s Keiko čas, jinak trénoval s Kisamem, nebo plnil mise. Hnědovláska se stala neoficiální členkou organizace, nosila z vesnice zprávy a své vyzvědačské výpravy kamuflovala procházkami s dcerou. Čerstvý vzduch oběma prospíval. Žena v černém, tak jí říkali, protože nikomu neprozradila své jméno a kdykoli šla ven, měla tvář zahalenou závojem.

Moričino tělo bylo v jednom ohni. Ležela na posteli přikrytá spoustu dek a přikrývek, protože s ní lomcovala horečka, i pod sebou měla řádně vystláno. Orochimaru se čertil, když ukládali nemocnou, tedy přesněji řečeno přiotrávenou, na lůžku, ale jeho hněv musel ustoupit vyšším zájmům. Aby nikomu neublížila, přivázali ninjové dívčiny ruce k opěradlům. Všichni v sídle věděli, že má černovláska halucinace a mohla by ublížit nejen jim, ale především sobě.

Velký šéf se konečně přinutil k nutné kontrole důležitých lejster. Právě skončil s prací a hodlal si jít lehnout, jenže to nesměl ve dveřích natrefit na mladého Uchihu, který se tam doslova vřítil. „Co má tohle znamenat, Itachi?“ zabručel Vůdce.
„Myslím, že to, co vám teďka řeknu, si velmi rád poslechnete,“ vypravil ze sebe černovlasý Shinobi a pak spustil, řekl mu všechno, co se před chvílí přihodilo.
Pein z toho měl oči navrch hlavy, ale vzmohl se jen na: „Veď mě!“

Bolo chladné daždivé ráno. Nebo bolo zatiahnuté. Po ceste pár míľ pred Konohov išiel mladý muž. Mohol mať najviac dvadsaťdva. Ale nešiel sám, ako sa to na prvý pohľad zdalo. Mal na sebe čierne tri štvrťové nohavice, červene tričko bez rukávov, na rukách mal čierne rukavice bez prstov dlhé asi po lakte a cez seba znovu čierny priliehavý plášť s kapucňou . Dážď mu nevadil ale netúžil priťahovať pozornosť. Obzvlášť nie tu . Mal na sebe farby smútku. Na chrbte niesol dve katany.

Konoha

Nad Konohou už se začíná stmívat a všude se postupně začínají rozsvěcovat světla, v domech, podnicích, obchodech...
Už jen letmo se dají zahlédnout postavy, které se pomalu vydávají do svých domovů...
"Tak zas zítra," řekne Naruto který se loučí se svými přáteli, Saiem a Sakurou a kapitánem Yamatem.
Yamato jen mávne a už kamsi zmizí v obláčku dýmu, Sai se jen usměje a taky zmizí směrem ke svému domku.

,,Yamato... proč jsi tomu nezabránil?" Zaúpěl Kakashi a rukou si pro zklidnění přejel po zpoceném čele.
,,Nešlo to senpai, tenhle kluk tam byl dřív jak já a ukázal se jí v mé podobě. To ona sama zjistila, který z nás je ten pravý. Bez ní bych tohohle nechytil." Vysvětloval Yamato. ,,A navíc... vrátila se tam pravděpodobně kvůli včerejšku, takže si nemyslí, že to byl jen sen. Byla přesvědčená o realitě. Avšak je z toho všeho trošku zmatená. Myslím, že jí dlužíme vysvětlení."

„Eh? Kde to jsem?“ zeptám se sama sebe. Ze tmy na mě zírají dvě rudé oči.
„Vítej... jsi v mé... MOCI!“ ozvalo se ze tmy a zvíře s rudýma očima vytasilo drápy, rozevřelo křídla a otevřelo tlamu plnou žlutých a ostrých zubů. Trhnutím se probudím. Ležím na posteli a vedle mě spí Ino.
„Uf... byl to jen sen,“ řekla jsem si a zase si lehla. Pak jsem se zase posadila.
„Ty oči... to byl aktivovaný Karakugan!“

[color=grey]Byl jsem stvořen, abych žil život, který nemá smysl. Když jsem myslel, že jsem svůj smysl života našel, tak mi zmizel před očima jako přelud. Život nemá smysl a já byl vyvolen, abych lidstvo osvobodil od břemene nesmyslného života.

Poslední věc co jsem slyšel byl křik a pláč anděl. Mého anděla. Místo abych dopadl na mech, propadal jsem se do neznáma. Kolem mě jen černo a tma. Tak takhle vypadá smrt. Vlastně to není tak hrozné. Pak se mi ale vybavil obličej. Bledý, orámovaný loknami stejné barvy, jako měly oči-tmavě hnědou. V té chvíli jsem věděl že smrt je strašná. Cokoliv, co by mě od ní mohlo oddělit by bylo strašné. V tu chvíli mě napadlo co jsem jednou četl...
[i]Děvče se zeptalo chlapce,jestli si myslí že je hezká a on odpověděl ne.

Jeho slova mě donutila přemýšlet. To jsem opravdu jako oni, to jsem opravdu jen pouhá mrcha? Zkroušeně jsem se posadila na zem a kolena jsem si přisunula k tělu. Všechna moje hrdost se rázem zmenšila na obyčejný pláč. Jsem slabá, jsem možná i slabší než on. Obličej jsem schovala do dlaní, jsem slabá, jsem jen obyčejná uplakaná holka. Najednou se mi začala motat hlava, cvičiště mi před očima zmizelo.

Mezitím se v Konoze taky rozpršelo, ale na jedno jediné místo svítilo slunce. Na nejoblíbenější místo Shikamara, kde s Temari strávil hrozně šťastných chvilek a kam mohl klidně odejít a zmizet od každodenních problémů. Chouji šel zrovna od Shikamarovi rodiny, kdy se dozvěděl, že Shikamaru šel hledat Temari. Podíval se na nebe a pomyslel si:
„Snad se Shikamarovi něco nestalo.... Kdyby jo, tak..... Radši doufám, že se mu nic nestalo...“

,,Mně možná nic neřekneš, ale znám někoho, komu ano." Yamato se zatvářil potěšeně nad myšlenkou, která mu zřejmě vskočila do hlavy, a spoutal Ritekovi ruce za zády chakrovými pouty. Bylo to fascinující sledovat jeho počínání, zvláště, když jsem vždycky toužila vidět to na vlastní oči. Dva jemné modré provázky se obtočily kolem jeho zápěstí a znemožnily mu jakýkoli pohyb rukama.
,,Úžasné." Prohodila jsem a stále se pohledem vpíjela do oněch pout. Yamato se jen jemně usmál a položil mi ruku na rameno.

Černovlasý si velice rychle zvykl na to, že vřískající děvčátko je nositelem jeho jména a nehodlal připustit, aby kdokoli v sídle narušoval jeho přísnou výchovu. On je přece otec a svá práva si také hodlá náležitě bránit.

„Do háje! Kde jsme je viděli naposled?“
„Někde vzadu.“ Kakuzu se Hidanovi poškleboval a tentokrát ani nepředstíral, že s ním soucítí.
„Co zase vy dva postrádáte?“ optal se Itachi znuděně.
„Kakuzu pomohl Shenai uplést pleny a zrovna teďka je potřebujem.“

Neodvážila jsme se vylézt ven, měla jsem teď z něj strach. Možná se ke mně tu dobu jen choval hezky, abych pak neměla strach. Tohle se mu fakt povedlo. Když už jsem na vaně seděla další půl hodiny, ozvali se kroky. Pootočila jsem hlavu a čekala jsem, kdo se nakonec objeví. Byl to zas on, ale stále na sobě měl jen ten ručník. A já jsem se znovu začala červenat.

Suna

Takže jsem se rozhodl že tam půjdu. Půjdu se podívat co tak zvláštního a tajného musely skrývat, myslím Ino, Karin a Maiyu. Šel jsem tedy odpoledne do lesa. Měl jsem takový zvláštní pocit, jako bych tušil, že se něco stane.