Moriko - 9. kapitola - Poklad?

Se svým plánem seznámil Vůdce, spoléhal na jeho bezcitnost. Svolil. Teď jen přimět Moriko, aby se podrobila.

Sasori se prohraboval lahvičkami s jedy a omamnými látkami. Věděl, že některé pomalu působící esence mohou způsobit halucinace, někdy i agresivitu. Přesně to potřeboval. Aby si jejich služtička vzpomněla, kde leží to pohádkové jmění.

Přišel za ní večer a překvapivě se rozpovídal. Měla tušit, že je to past, další z jeho hnusných léček. Znenadání změnil téma hovoru. „Je ti dobře?“
„Ano, cítím se šťastná.“
„Opravdu?“ Sáhl jí na čelo a zadíval zpříma do očí. „Ale já mám dojem, že ti hoří čelo.“
Dotkla se prsty stejného místa, kde měl předtím ruku. Ano, začínala mít pocit, že její tělo zachvacuje oheň. Zakuckala se.
„Chceš se napít?“ Vytáhl schovaný hrneček. „Tohle ti uleví.“ Lačně pila a skutečně se cítila lépe. Sasori věděl, co bude následovat. Mdloby, otupělost a pak bolest pomalu prostupující celým tělem. A po třech dnech… agónie a smrt.

Počkal, než její tělo zůstalo bezvládně ležet na posteli a pak ji vzal do náručí a nesl ztichlou chodbou do podzemí. Položil ji do jedné kobky bez oken. O svém plánu neřekl krom Vůdce nikomu.

Dívku probudil zvuk dešťových kapek padajících ze stropu. Všude byla tma, nic neviděla a neodvážila se ničeho dotknout. Seděla na zemi a zaposlouchala se do okolních zvuků. Poslední, co si pamatovala, byl rozhovor s červenovlasým mladíkem. Nemyslela si vůbec nic zlého. Třeba ještě sní.
Když se trochu osmělila, začala ohmatávat zdi. Když dosáhla kliky, prudká bolest ji strhla zpátky. Svíjela se na podlaze a měla pocit, že celé její tělo hoří.

Orochimaru a Sasori opět trénovali před sídlem. Loutkářovy rány byly přesné a bolestivé, hadí ninja zas co nejvíce taktizoval, ale dnes už potřetí prohrál.
„Řekni mi upřímně… může za to ono mladé děvče?“ tázal se Orochimaru.
„Ne, mé štěstí pramení z toho, že mise je téměř splněna,“ vysvětloval loutkář.
„Tak tomu tedy nerozumím! To mi musíš drobátko osvětlit!“
„Co bych ti měl asi tak vysvětlovat? Že jsem otrávil holku, co mi důvěřovala a že až promluví, Akatsuki nehorázně zbohatnou?“
Hadí ninja byl tak překvapen, že polevil v soustředění, ale jeho soupeř si toho všiml a přestal bojovat. „To myslíš vážně?“
„Naprosto,“ přikývl Sasori.
„A kde je teď?“

Dva ninjové scházeli po schodech do sklepení. Jeden tušil, co může následovat, druhý nikoli. Ze dveří naproti nim se ozývalo sténání. Moriko bylo opravdu špatně, ale nemohla se dostat z toho bludného kruhu.
„Ty jsi stokrát horší než já, Sasori.“ Kdyby Orochimaru mohl, jistě by obdivně hvízdl.
„Můžeš jít první,“ nabídl mu loutkář. Černovlasý vzal za kliku…

Na zemi před ním ležela dívka, která vůbec nevypadala zdravě. Kolem ní mohl spatřit tmavé chuchvalce a celá podzemní kobka neskutečně páchla. Obrátila k němu uslzené oči, zračilo se v nich zděšení. V jejích představách k ní přicházel démon s holí. Jeho tvář se podivně šklebila, měl rudou šupinatou kůži a oblizoval se. Měla strach, celá se třásla. Pak u ní však převládl pud sebezáchovy. Věděla, že tuhle bitvu musí vybojovat sama. Vrhla se na Orochimara a zahryzla se mu do ruky. Ten měl co dělat, aby ji ze sebe setřásl. Řval a pokoušel se vypomoci si druhou rukou. Nakonec je od sebe musel odtrhnout Saosri, přičemž od drobné černovlásky dostal také pár dobře mířených ran.
„Co to s ní je?“ nechápal Orochimaru.
„Má halucinace, nepoznává nás! Myslí si, že jsme zlí duchové nebo tak něco,“ vysvětloval červenovlasý loutkář.
„A co budeme dělat?“
„Začíná být až moc agresivní. Tohle jsem tak trochu nedomyslel.“
„Tak trochu?“ prskl hadí ninja zlostně.
„Přestávám ji zvládat! Budeme ji muset přivázat!“

Sasori nehodlal ustoupit od svého plánu, ale zároveň nechtěl ohrozit nikoho z organizace. Řekl všem, že dívka onemocněla něčím, co nedokáže léčit, a nezbývá tedy nic jiného, než počkat, až se z toho sama dostane. Nikdo kromě Velkého šéfa a poněkud zmateného pána hadů neznal celou pravdu. A ti samozřejmě ve vlastním zájmu mlčeli.