Mikazuki: Nový příběh (12.) - Nelidský protivník

Yoshie se zaskočeně rozhlédla. Arawa ten zvuk taky zachytila a Naru nebyl se svou bystrostí nijak pozadu. On i hnědovláska se okamžitě chopili zbraní, blonďák ještě zkoncentroval chakru do očí, aby zesílil Hirekigan.
„Hlavně zachovejte klid,“ zašeptala Yoshie. Sotva ji bylo slyšet, v podstatě jen němě pohybovala rty.
Ti dva přesto uposlechli. Všichni tři se postavili zády k sobě do bojových pozic. Nepřítel se totiž blížil, ale ani jeden z nich ho nedokázal spatřit. Vzápětí celý les ztichl, ponořil se do hrobového ticha. Samozřejmě si té náhlé změny všimli. Arawa napínala uši a usilovně větřila, Naru pročesával okolí Hirekiganem.
Vtom Yoshie uvolnila svůj bojový postoj, zavřela oči. Její týmoví partneři nepolevili na ostražitosti, věděli totiž, co právě dělala. Červenovlasá soustředila třetinu své chakry do uší a pozorně se zaposlouchala do ticha. Vzápětí zaslechla rámus v mrtvolně klidném lese. Vnímala sebemenší poryv větru, jenž otřásal listy mohutných stromů a keřů. Slyšela brouky lezoucí všude možně, ptáky a jinou drobnou zvěř ukrytou v podzemních norách a v dřevěných dutinách. Slyšela i přerývaný dech svých ztuhlých společníků, kteří se usilovně snažili být potichu. Soustředila se ještě víc… a vtom ji do uší udeřilo silné, avšak vzdálené bubnování něčího srdce.
Otevřela oči, odněkud vytáhla tři jehlice a s bleskovou otočkou je vrhla někam do houští. Vzápětí zaznělo šustnutí a okamžik nato všichni tři zahlédli vzdalující se černý stín.
„Za ním!“ křikla Yoshie a vrhla se do křovisek, následována blonďákem a hnědovláskou.
Řítili se porostem jako o život. Nehleděli na divoce šlehající větvičky, na šlahouny s trny a jiné nepříjemnosti. Hlavně nesmí ztratit stopu!
„Krucinál, uniká nám!“ zařvala červenovlasá zuřivě.
„Proč se k němu nepřeneseš?!“ zeptala se mezi prudkým oddechováním Arawa.
„Protože to tu neznám! Navíc musím sledovat ten pach!“ křikla červenovlasá zpět.
„Už zmizel z dosahu Hirekiganu. Asi nám utekl…“
Dívka v čele zaúpěla. „Tohle mi neříkej, Naru! Ne teď, když už jsme tak blízko!“
Mladíkovi se provinile stáhl obličej.
„Do háje!“ zaklela Yoshie. „Musíme ho chytit! Prostě musíme!“ zašeptala skoro neslyšně a přidala. Zanedlouho uřícené Arawě i Naruovi zmizela z dohledu.
Nesmím ho ztratit! Nesmím ho za žádnou cenu ztratit! Říkala si v duchu červenovlasá. Ani si nevšimla, že zanechala své společníky daleko za sebou. Jen se dál jako šílená řítila hlubokým lesem. Najednou se prudce zastavila a začala oddechovat. Zatočila se jí hlava, jak použila příliš mnoho chakry. Přesto však otevřela své taštičky s pískem a natáhla ruce lehce do stran. Její protivník se konečně zastavil.
„Konečně tě mám, ty šmejde!“ zavrčela červenovlasá.
Z místa, kam upřeně zírala - vzdáleného zhruba dvanáct metrů od ní -, se dlouhou chvíli nic neozývalo, ovšem pak se odtamtud ozvalo slabé zašelestění. V temném porostu se něco mihlo, načež dívka po pár vteřinách spatřila pár jasných žlutých očí s protáhlými zorničkami.
Zamračila se. „Tak vylez!“
Dotyčný dlouhou chvíli nereagoval. Poté se však odhodlal, načež velmi pomalu a opatrně vyšel zpoza hustých křovisek. Zastavil se deset metrů před Yoshií. I na tomto místě bylo slabé přítmí, ale pro červenovlasou to nebyl žádný problém. Pohled měla víc než jasný. A z toho, co před sebou spatřila, se jí šokem roztřásla kolena.

„Vidím ji, už je v dosahu Hirekiganu!“ vykřikl Naru nadšeně.
Arawa úlevně vydechla. „Tak honem, ať jí můžeme pomoct.“
„Moment… něco tu nesedí,“ pronesl blonďák a zamračil se.
Hnědovláska na něj nechápavě pohlédla. „Co tím jako myslíš?“
Zavrtěl hlavou. „Já nevím. Prostě tam jen stojí… a ten týpek je přitom přímo před ní a… a zatraceně… Vždyť je aspoň dvakrát větší než ona!“
„Sakra! Snad nepřijdeme pozdě!“ zašeptala Arawa zhrozeně.

Červenovlasá zděšeně zírala na tvora před sebou. Vzhledově to byl vlk, bezpochyby, ale stál na zadních. Jeho srst byla černější než noc a oči mu jasně svítily. Musel měřit bezmála přes dva a půl metru. Civěl na dívku zkoumavým pohledem, který však byl na zvíře možná až příliš inteligentní.
„Prosim vás, řekněte mi někdo, že se mi tohle jenom zdá!“ zašeptala Yoshie roztřeseným hlasem.
Tvor na ni dál zvědavě pohlížel. Naklonil hlavu ke straně.
Najednou se dívka probrala z počátečního šoku. Divoce zatřepala hlavou, načež pohlédla na to černé zjevení vražedným pohledem. Natáhla ruce před sebe. „Sabaku kyuu!*“ vykřikla a seslala na něj vlnu pohyblivého písku.
Tvor však jen nehnutě stál, jako by o nic nešlo. Když byla smrtící masa už těsně u něj, pouze rozevřel své mohutné čelisti a pak je zase silně zaklapl. Doslova kousl do té vlny, jež se ihned nato rozpadla na drobná zrnka písku.
Červenovlasá šokovaně vytřeštila oči. „To snad… Ah!“ Prudce zavrtěla hlavou a rychle si shrnula návleky až k zápěstím. Okamžitě začala skládat nějaké pečetě, po čemž se jedno z mnoha znamení červeně rozzářilo.
Obrovský vlk slabě zavrčel.
„Katon: Housenka no Jutsu!**“ Přestala skládat pečetě, když najednou se jí v dlaních objevily ohnivé koule o velikosti grepu. Napřáhla se, načež hodila první a hned po ní druhou. Tím to však nekončilo. V rukou se jí objevovaly pořád další a další a Yoshie je neustále vrhala jako o život.
Na černého tvora se řítil nespočet ohnivých útoků. Ten si však všiml jehel skrytých uvnitř plamenů. Opět zavrčel, pozvedl obrovskou pracku, načež párkrát sekl předlouhými drápy. Oheň byl rozmetán jako nic a odražené jehly se zasekly do stromů všude kolem.
Dívka na něj nevěřícně zírala. Po spáncích jí tekl pot, ale zadýchaná nebyla. Pak se však zhluboka nadechla, rozkročila se a zaryla paty do země. „Jak chceš,“ zamumlala, po čemž se dala do tvoření dalších pečetí. Teď to však bylo jiné. Ruce jí jen kmitaly, pouhým okem nebylo možné postřehnout, jakou pečeť právě skládala nebo ne. Po pár vteřinách se všechny znaky na jejích pažích jasně rozzářily a zahrály všemi barvami.
Jestli ho neporazím ani s tímhle, tak to bude můj konec, protože mi to vysaje všechnu chakru, pomyslela si. Její ruce se pak zastavily, prsty složené v pečeti tygra.