Teenager z klanu Karashi 6. Všechno je špatně? Oprava! Horší už to být nemůže!

„Dobře. Potřebuji, aby jedna rozemlela Mesíční kámen na prach a ta druhá tady vyluxovala.“ rozdělil brácha práce a začal něco psát na svitek.
„Proč nemůžu já psát a ty luxovat?“ zeptala se naštvaně Konan.
„Můžeš, jestli umíš psát démonickým písmem,“ odpověděl ironicky brácha. Konan zmlkla a šla pro lux. Já jsem vzala mlýnek a poprosila bráchu o ten šutrák.
„Tady.“ podal mi ho. Byl to modrý a průsvitný kámen, ale struktuou se podobal měsíci.
„Jaktože je tak modrej?“ zeptala jsem se. „Měsíc je přece šedej.“
„Tohle je kámen z odvrácené strany Měsíce, tak modrý je protože na něj nedopadlo moc světla.“ vysvětlil mi. Jasně, to zní logicky, ale chtěla jsem toho vědět víc.
„Pověz mi o tom.“ poprosila jsem.
„Jasně! Měsíční kameny jsou hrozně důležité, protože všechno světlo, co na ně dopadne, okamžitě přemění na takzanou Mostní sílu.“ Jen jsem zvedla obočí na důkaz toho, že vůbec nevím, o čem to tady kecá. Pokračoval: „Mostní síla má úžasné schopnosti přizpůsobit duše cizímu tělu nebo třeba přeměnit vodní chakru přesně na míru uživatele větrné chakry a tak dál.“ To už mi připadalo jednoduší.
„A k čemu píšeš ten svitek?“ přišla jsem s novou otázkou.
„To je dobrá otázka. Pojď se podívat!“ vyval mě, tak jsem šla. Na papíře bylo plno klikyháků.
„Co je tam napsáno?“ zeptala jsem se.
„Jsi chytrá,“ uznale mě poplácal po zádech. „Stojí zde:
Z moci mně svěřené, já, člen klanu Karashi ze Země démonů, pán noci a netopýřích zrůd, měním těla a duše těchto smrtelníků. Nechť se duše přetvoří a dostanou do těl druhých!“ přeložil. Začal klidně, ale nakonec skoro řval.
„To je zajímavé. A umíš mluvit démonicky?“ zeptala jsem se ještě jednou.
„Jistě: Arx uf meredes rasqa ko wai!“ řekl s podivným šepotem.
„Hmm... to je teda hustý!“ řekla jsem a seskočila ze stolku na zem. Vzala jsem šutr a šla ho rozemlýt.

Uf! šlo to ztuha, ale mám to! A je i vyluxováno.
„Zbývá ještě dvacet minut.“ řekl brácha. „Jestli chcete, budu vám vyprávět o klanu Karashi.“
„Jo to bychom rády.“ přitakaly jsme.
„Dobře:
Tehdy byla válka a já, bratr Nahok, sestry Nia a Ain a máma, co měla v náruči tebe jsme museli emigrovat do jiné, lepší země. Ale pohádali jsme se, kam půjdeme. A tak se všichni rozutekli tam, kam chtěli. Já šel do Kamenné, matka s tebou do Konohy a nejstarší bratr se sestrami odletěl kamsi do neznáma. Nahok pokračoval cestou zla, já, matka a ty jsme se vydali cestou míru a pohody. Bratr začal budovat své vlastní sídlo, kam později nosil lidi a dělal na nich pokusy hodné zvířete bez citů: Počítal, jak dlouho přežijí bez některých orgánů, a tak dál. Nakonec vynalezl jutsu, které ho udělá tak silným, že ovládne svět, ale dodnes nemá dost chakry aby ho uskutečnil,“ ukončil své vyprávění.
„To je teda dost hustý,“ ozvala se Konan.
„Mno, asi jo,“ uznal. Pak se podíval na holé zápěstí. „Hele! Už jen patnáct minut! Rychle na místa!“
Rychle jsme si sedly na místa, kam nám řekl a čekaly co bude. On se nejdřív chvíli hrabal v nějaké krabici a potom z ní vytáhl klacek. Přivázal na něj trychtýř a udělal si jednoduchou odsypku, kterou potom namaloval na zem spoustu čar okolo nás. Nakonec doprostřed pokoje nasypal všechen zbytek a rychle přeběhl na druhou stranu pokoje a stoupnul si za kecapult. Venku se začalo stmívat. Brácha zatáhl za šňůru a otevřel tím malý vikýř, před kterým byla lupa zaosřující přesně na střed pokoje. Jakmile světlo dopadlo na křídu smíšenou s prachem z Měsíčního šutru, začal svítil a čára se pomalu vykreslovala k nám. Začal foukat vítr a brácha najednou vypadal asi jako Gandalf z Pána prstenů, když řve na Bilba. Oči měl úplně bílé a zářivé, úplný opak Karakuganu, a křičel zhruba tohle:
„Sek narosurta wa skuri, wai Kohan, hortax kas kaver Karashi vosta kros kas darkon, tora har si hertexa mas, volnax doka si folin ta furestali. Qerta da folin koxad si hopran xa doka flei!“ řval dramatickým, démonickým hlasem. Čára se ke mně blížila stejně jako ke Konan a nakonec se nás dotkla. V setině vteřiny jsem omdlela...

„Kankuro... Kankuro vzbuť se... si v pohodě?“ probudilo mě.
„Jo,“ protáhla jsem ospale. Uh-oh, bolí mě hlava. Vstanu a uvidím tři postavy: Konan, Gaaru a Temari. První se ozvala Konan:
„Jsem stará modrovlasá panna!“
Potom Gaara:
„Jsem červenovlasej spratek!“
A nakonec Temari:
„Jsem svoje vlastní sestra! Hmm... i když to není zas tak špatný,“ řekla a koukla se do svojí podprdy. Co se tady děje? Potom mi to došlo... vrhla jsem se na bráchu a zařvala:
„Kdo jsem?!“ On se rozpačitě podrbal na hlavě. „Ehh... mno...“ vypravil ze sebe. Rychle jsem ho vzala za límec a vyhrožovala, že jestli mi nedá zrcátko, rozflákám mu jeho sadu na meltu. Ale řekl mi, že ho nemá. Potom mi řekl, kdo všechno se do toho zapletl. Dobře, takže:
Temari, Konan, já, Gaara... to ne... NE NE NE NE NÉ!

Takže:
Moje tělo je Gaara, Gaara je Konan, Konan je Temari, Temari je Kankuro a Kankuro... jsem Já.
A za všechno může paintball! Kankuro totiž všechny prudil s tima jeho blbejma lístkama a potom šel na půdu, kde jsme byli my. Otevřel dveře, uklouzl po křídě a zpadl na Gaaru a Temari. (Duši totiž vede i tělo.) A tohle je výsledek! Jsem Idiot v dupačkách!

Brácha nás dokázal dostat dolů (za což by si jistě zasloužil Nobelovku).
„Proč jsem svoje sestra?“ křičel Kankuro v Temari těle.
„Protože nějakej idiot se rozhodl obdařit všechny lístkama!“ řvala Konan v Gaarově těle.
„Proč máš špinavé tričko?“
„Protože máme doma tvrdou vodu,“ řvala zase televize, kterou ale za míň jak pět vteřin osudně zasáhla bota.
„Argh! Kdo to byl?!“ vykřikl brácha.
„Hiromi!“ vykřikl kdosi. Brácha se ke mně nebezpečně přiblížil.
„Třeba myslely moje tělo,“ řekla jsem nevinně.
„Hej! Myslel jsem, že mě máš ráda!“ vykřikl Gaara v mém těle.
„Juj! Promiň mi, miláčku,“ omluvila jsem se mu a obejmula ho. Potom ale přišla do pokoje Ino, tak jsme od sebeb rychle odskočili.
„Tak, Ino, přiveď senseie a všichni mě poslouchejte,“ řekl brácha hromovým hlasem. S bázní jsem se po něm otočila. I když se občas chová jako trouba a má rád Meltu, pořád je to vážně hrůzyplný člověk – ty jeho oči a křídla, když se změní v Bestii... Teď měl navíc ohromné kruhy pod očima a kůži bílou jako mléko – neměl na sobě totiž pudr, který nosí, protože se celkem stydí nosit na veřejnosti bílou kůži. Což se nedá říct o mě – vlastně se celkem vyžívám v tom, že vypadám jako exot. I kdžy teď vypadám spíš jako zmalovanej idiot...
Ino se vrátila s Asumou a senseiem Písečňáků a podezíravě se vyplížila ven.
„Děkuji. Takže: Konan je Temari, Temari je Kankuro, Kankuro je Hiromi, Hiromi je Gaara a Gaara je Konan. Chápete to?“
„Ne,“ odpověděli Baki, Asuma a Kankuro-Temari.
„Achjo, tak znova: V Konan je duše Temari, v Temari je Kankurova duše , v Kankurovi je Hiromina duše, v Hiromi je Gaarova duše a v Gaarovi je Konanina duše. Už to chápete?“
„Ne,“ řekli znovu.
„Argh! Omylem jsme si vyměnili těla!“ řekl Gaara.
„Jo, ták!“ řekl Kankura-Temari vesele si zavýsknul. Brácha se praštil do čela. Asuma se nejistě usmál.
„Hele, nechci Vám do toho kecat, ale to je blbost. Navíc – tahle ženská je zločinec třídy S! Měli byste přestat kecat kraviny a předat jí ANBU!“
Brácha zvedl do vzduchu ruku a naznačil stříhající nůžky – u telefonu se přetnuly dráty. Asuma jen polknul.
„Nikdo, opakuju, nikdo z tohoto pokoje nikomu eřekne, o se tady dozvěděl. Jeslti ano, tak bude mít co dočinění se mnou a mojí sadou na meltu,“ varoval nás brácha vážně. Netušila jsme, co ymslel to sadou na meltu,a le ais to bude mimo nadobí i hrozivá zbraň. Všem nám udělal přednášku o tom, jak se máme kdo chovat.
„Takže, teď Vám řeknu, kde spíte. Takže – tahle oliva je Temari,“ ukázal na olivu a přesunul jí an plánu domu do jejího a Shikamarova pokoje. „Tahle rozinka je Kankura-“
„Proč jsme zrovna já rozinka?!“ skočil mu Kankura do řeči, ale všichni ho zpražili pohledem tak ztichnul. Brácha znovu zabořil ruku do misky s oříškovou směsí.
„Tenhle paraořech jsi ty, Hiromi. Budeš v pokoji s klukama, takže se od tebe očekává, že se přestaneš chovat jako pubertální hlupka a nebudeš na ně furt zírat,“ řekl vážným hlasem. Trochu jsem se zakabonila, ale poslouchala jsme dál.
„A tahle- Kdo snědl všechny ty ořechy?!“ zařval brácha psychoticky. Kankura se tak lekl, že si poslední mandli málem strčil do nosu, místo aby jí snědl jako zbytek. Bráchovi začalo cukat oko a zrudly mu vlasy. Temari v Konanině těle ho začala uklidňovat, ale nemělo to valný účinek. Všechny nás vyhodil a bez řečí posla spát.

Ráno jsem se probudila v pokoji s ostatníma klukama. Nejdřív se hrozně leknu, ale potom si vzpomenu, že jsem Kanky a tak zase usnu.

Za chvíli mě probudilo lechtání na nose a tak jsem se automaticky ohnala. Argh! Starý vtip, dali mi na xicht pěnu na holení a ta je teď všude, ostatní se můžou potrhat smíchy. Chtěla jsem na ně začít nadávat, ale potom jsem si řekla: „Co by teď udělal Kankura?“
„Jste hloupí!“ řekla jsem s co největší snahou vypadat jako idiot. Trefa! Dál se mi smáli. Naštvaně jsem oddusala do koupelny, otevřela dveře a... rychle je zase zavřela a zrudnla jako K.U.T.. OMJ OMJ OMJ! Byl nahej! Úplně! Ahh... Ne! Je to Konan! Je to Konan! Žádnej Gaara, ale Konan! Jashin! To je strašný!

Celej den jsem běhala po baráku a všem nabízela lístky na paintball. Zabírá to! Jenže Kankura-Temari mě pronásleduje a chce mi ty lístky ukrást – herectví není asi jeho silnou stránkou.

Právě jsem zjistila výhody mojí malé přeměny... kluci chtěj hrát flašku! Na svlíkání! Jdu do koupelny se trochu upravit, ale přijdu k zrcadlu a uvidím se. Ano, jsem Kankura, ale kromě toho vidím, jak se Kanky ničí. Je namalovanej fialovou barvou atd. atd. Ale proč to dělá? Mno, co. Odlíčím se a trochu učešu pak se převleču do džínů a trika. Mno, už to nevypadá tak hrozně, náhodou by byl celkem pěknej, kdyby o sebe trochu pečoval. (PS: Při převlékání jsem si všimla jeho... ehh... mužství a musim říct, že jsem to nečekala – do bráchovo těsných džínu jsme se rvala skoro hodinu. Je můj bratr vůbec muž, že to může nosit?!)

Přišla za mnou Konan.
„Chjo... je to hrozný bejt Gaara,“ postěžuje si.
„Ani ne!“ řeknu s úsměvěm, „víš co bude dneska večer?“
„Mno... ne, co?“ zeptá se.
„Kluci budou hrát svlíkací flašku!“ vykřikla jsem. Konan se jemně usmála. „Super, ne? A bude tam Gaara! Uh? Jo vlastě ty seš Gaara,“ řekla jsem smutně. Konan na mě mrkla.
„Hele, nemusíš hrát flašku, abych se před tebou svlíkla,“ řekla a zasmála se. Zavrtěla jsme hlavou.
„Kazíš mi iluze o mužíš,“ pronesu vážným hlasem, ale ona se dál smála. Naštvaně jsem si založila ruce na prsou a odešla. Konan úplně postrádá moje nadšení z toho, že můžu být na pár dní mužem! Jo, sice už ve svým životě pár chlapů dopodrobna prozkoumala – husa jedna! - ale mohla by alepsoŇ předstírat, že se mnou soucítí.

Pokud by nose-bleed nebyl jen manganoidní představa úchylačení, asi bych vykrvácela během pěti vteřin. Naštěstí nebyli kluci jen nazí, ale taky totálně namydlení. Slovem „kluci“ myslím: Shikamara, Choujiho, mě jako Kankyho a Konan jako Gaaru (OMJ! Ona postrádá stud!). Potom někdo přines čokoládovej likér a gumový medvídky, čímž se okamžitě zaplnil záchod. Kluci se tak namazali, že nakonec vzbudili tu babu se psem naproti svým zpěvem písně „Deset malých černoušků“. Že jí neznáte? Tak to buďte rádi...

Ráno mě probudil zvuk zvonku u kola a zapínání kamery. Bylo mi hrozně blbě. Nechápu, proč se klucimusí při každé sebemenší zábavě namazat. Nám ohlkám stačí romatickej film, pyžama, laky na nehty a mísa popcornu – oni prostě miusí mít flašku!!! Nechutné...

Když jsem se konečně oblékla, dobelhala jsme se do koupelny a začala zvracet do umyvadla. Potom zvedla hlavu, koukla se do zrcadla a spatřila, že za mnou někdo stojí. Bleskově jsem se otočila s kunaiem v ruce.
„Blh... kdo kurňa si?“ zeptala jsme se malátně.
„Já? Ty mě neznáš? Ah! Já jsem idol ženských srdcí!“ řekl a samolibě pohodil černými vlasy.
„To vidím,“ řekla jsem ironicky.
„Pff!“ odfrk si a odešel. Co to bylo za idiota?!

Tak už vím, co to bylo za idiota. Holky si včera udělali stejnej mejdan a v zápalu obvolali plno lidí, co jsou tu taky an zkouškách, aby jsem přišli. A oni jsem přišli, naštěstí jen polovina, ale i to je dost. Přibil tu: Sai, takovej ingousťák v extrateplym bolerku, Sasuke, namyšlenej hezoun (idol ženských srdcí XD), Naruto, co zaplnil další řádek v seznamu idiotů, Sakura, které říkají masák (Muchomůrka Růžovka je přece masák, ne?), Lee, co taky dopomohl připlnit seznam, Tenten, celkem fajnová holka a Neji, krásno- hřívák od pohledu.
To je mi ale dost jedno, hlavní je, že brácha je poslední dobou nějakej smutnej a nervózní. Doopravdy nevím, co se mu stalo, ale asi to bude vážný.

Argh, Jashin! Za co mě trestáš?! Už jsem si toho prožila dost, ne?! Proč musíme mít blbej Chuninskej večírek?!
Tsushikage na omluvu připravil další sběh čuňáků, ale tentokrát to nebude párty, ale kravata, motýlek, košile a sako. Prostě nebude rock, ale klavír a tak dál...
Brácha mi hned nabýdl svou skříň takže už mám vybráno...

Přijdu do „svého“ pokoje a kluci sedí uprostřed a říkaj, kdo koho pozval. No jo! Musim pozvat holku! Ale koho?
„Kankuro, máš smůlu! Zbyla ti Ino!“ posmívá se mi Naruto. To je super!
„Vážně? Hmm...“ řeknu neurčitě a odejdu. Aspoň si nemusím vybírat! I když Ino moc ráda nemám.

Takže stojím na ulici, za ruku mě drží největší kráva všech dob a strašně mě tlačí kravata. Ale žiju, mám celkem pěknej ohoz, jsem učesaná a nemám na ksichtu barvu. Ino je na mě naštvaná a nemluví se mnou...

To snad ne! Jashinžel, Ino si mě začíná oblibovat! Mno jo, znám finty na který by mě určitě dostal téměř kdokoli, ale tak rychle? Můj smysl říká: „Ona ho miluje! Už předtím tomu tak bylo...“ a já na ní koukám a ona mě zve na ploužák a já se potím a bojím se...
Naštěstí mě brzo zachránil Gaara v mém těle.
„Eh, smím prosit?“ zeptal se mě nesměle. Ino se zašklebila, ale radši mě jen políbila na tvář a přenechala mojí pravé lásce.
„Gaaro... Ona je tak otravná! Pořád se na mě lepí jak moucha na lízátko! Nevím co mám dělat, nemůžu se pořád přetvařovat,“ postěžovala jsem si mu. Gaara se mi opřel o hruď (je divné že je menší než já... Tedy předtím byl taky, ale teď je to ještě horší!) a řekl, že Konan je taky hrozně nudná...