Tenkrát poprvé a teď podruhé
Po Konohagakure No Sato se procházela dívka s mahagonovými polodlouhými vlasy, nevidomýma očima a letními šaty. Byla slepá, ale Konohu znala tak dobře, že jí mohla chodit a věděla její cesty tak dobře, jako kdyby měla mapu v hlavě. Občas se zeptala na cestu, to ano, ale jinak ji znala úplně dokonale.
Ale pletete se, pokud si myslíte, že šla ulicemi jen tak, bez cíle. Když došla ke dveřím, které už týdny, měsíce předtím ohmatávala, zaklepala na ně.
Skoro okamžitě se ozvalo zavrzání dveří a hned poté laskavý hlas:
„Á, Moseto!“ pozdravil ji hlas. „Jdeš za Itachim, nemám pravdu?“
„Ano.“ odpověděla Moseta netrpělivě. „Horká novinka, ještě je teplá.“ Hebký hlas jako sametové pohlazení se zasmál.
„Itachi!“ ozvalo se trochu tlumeně, jak žena otočila hlavu.„Je tu Moseta!“ Ozvaly se rychlé kroky a pak další hlas, tentokrát takový, při kterém se Mosetě podlamovaly kolena.
„Moseto!“ vykřikl radostně hlas. Chlapci nebylo méně než sedmnáct.„Rád tě zase vidím.“
„Kdybych mohla říct to samé, řekla bych to,“ zasmála se Moseta a po chvíli se k ní přidal i Itachi. Moseta už si na svou slepotu zvykla a dokonce i za ni občas byla ráda.
„Co jsi mi to chtěla říct?“ zeptal se Itachi, když šli ulicí k jejich oblíbené tajné uličce.
„Itachi, já....zase budu vidět!“ řekla nadšeně a sevřela jeho ruku trochu víc. Podle ozvěny jejich hlasů poznala, že jsou na místě.
„To je bezvadný!“ vykřikl a objal ji. Moseta opětovala jeho objetí ještě vášnivěji. Položil jí na lavičku a začal ji hladit nohy. Nejdřív na stechnech, pak postupoval výš.. Moseta zachytila jeho ruku.
„Jsi si jistý?“ zašeptala.
„Věř mi, všechno bude v pořádku. Nech to na mně.“ řekl jemně a pokračoval...
O pár týdnů později
Moseta šla známou cestou k Itachiho domu. Byla dlouho pryč, na vyšetření očí. Netrpělivě zaklepala na dveře. Tentokrát trvalo trochu déle, než někdo otevřel. Neozval se sametový hlas jako vždy, ale jiný, trochu hrubší.
„Moseto...“ řekl hrubý hlas a ta žena s hrubým hlasem ji pohladila.
„Co se děje?“ zeptala se Moseta s ještě stále dobrou náladou.
„On...Itachi...“ Žena si povzdechla. Po chvíli již byla schopna slova.„...utekl z vesnice.“ Moseta se zapotácela. Tak teď je Itachi nukenin. Proč utekl? A kam? Moseta se rozběhla pryč, nedbaje na tu ženu. Doběhla do jejich tajné uličky. Nebyl tam. Moseta se schoulila na lavičku, kde seděli(a leželi)pár týdů předtím. Ale ona neplakala. Nevěděla proč, ale nějak ji to nepřimělo k slzám.
O pár let později
„Itachi je v Akatsuki.“ oznámil jí černovlasý, asi dvacetiletý muž s sharinganem v očích. Ačkoliv byli uprostřed souboje, Moseta padla na kolena.
„Co..cože?“
„Už to tak bude.“ Tentokrát ji přece jen přemohly slzy. Z vyléčených černých očí se řinuly slzy.
„Vezmi mě s sebou.“ řekla, když si otřela oči.
„Jak to myslíš?“ zarazil se muž.
„Normálně. Nejsem schopna boje, tak mě přiveď do sídla Akatsuki jako poraženou.“ Moseta postoupila o pár kroků dopředu tak, že teď vzdálenost od muže byla jen pár centimetrů.
„To nemůžu. Leda že by jsi v sobě měla zapečetěného démona,“ pokrčil rameny a měl se k odchodu.
„Počkej,“ Moseta zachytila muže za rukáv. Pak v jeho ruce ucítila zachvění.„Proč se chvěješ?“
„N-Nech mě.“ Trochu hrubě se jí vyškubl a pokračoval v cestě.
„Ty...“ začala a lehce do doběhla. Postavila se před něj a tím mu zatarasila cestu.„..povíš mi, co se ti děje? Proč mě prostě nezabiješ?“
„Neměl..neměl jsem to v úmyslu.“ vykoktal ze sebe a chtěl ji obejít. Moseta o krok ustoupila a popadla ho za pas.
„Teď vážně. Co ti je?“ zeptala se ho, když začal v obličeji nabírat podivné barvy.
„Proč bych ti to měl říkat?“ Chytil její ruku a Moseta pocítila, jak se trochu potí a chvěje. Než se ale stačila ujistit, ležela na zemi.
„Krucifix!“ procedila mezi zuby a chytila ho za nohu. On strnul.„Ha! Už vím. Kdybych byla tvůj nepřítel, tak by jsi mě kopnul do obličeje. Ale to neuděláš, nemám pravdu?“
„Jo...asi jo.“ zachroptěl. Pomohl jí na nohy.„Neřeknu ti slovy, co mi je..“
„A jak te -“ Nestačila dopovědět a muž ji poíbil. Když skončil, chtěl odejít.
„Ne!“ vykřikla Moseta a chytila ho za rameno a otočila si ho k sobě. Přivinula se k němu a zavřela oči.
„Co to děláš?“
„Co by.... Objímám toho, koho miluju.“ Ten mladík opětoval její stisk. Po chvíli ji vyzdvihl do vzduchu a někam ji nesl. Mosetě to připomělo doby s Itachim.. Položil jí do trávy. Otevřela oči a podívala se do jeho, do tmavších než měla ona sama. Rozepla mu plášť a on ji začal hladit na noze..
„Jsi si jistý?“ zašeptala.
„Věř mi, všechno bude v pořádku. Nech to na mně.“ řekl jemně a pokračoval...
Táák ... další hatlapatla by Mashinka
DOufám, že jste to pochopili což asi jo
No, co bych ještě napsala....asi už nic. Tak ohayo!
Zajímavý nápad, hezky zpracován
Alea iacta est – Kostky jsou vrženy (Caesar)
náááhodou,je to mocinky pěkný
Hatlacotlatlapatla?
Jaká platlahatla? Ani náhodu (lesk v očiach- žiadne slzy, pouze úchylnost)
Veľmi pekné, originálne
Paper is dead without words
Ink idle without a poem
All the world dead without stories
Without love and disarming beauty
Careless realism costs souls
- Nightwish (Imaginaerum), Song of Myself
SPOLEK ŽROUTŮ KNIH!!!
Pekná poviedka, veľmi sa mi páčila .