......ALIVE?! II-fight to death 011-Jen on bude jediný...(END)

„Prosím,‘‘ dál jsem plakala, ale v hloubi duše jsem věděla, že mi slzy jeho život nevrátí. Že tohle už je doopravdy konec, ale přiznat jsem si to stále nedokázala. Dokonce i na Naruta toho bylo moc. Sotva se setkal se svým otcem a teď mu umře v náruči. I po tom všem, co jsme mu provedli se teď na nás nedokázal zlobit. V tuhle chvíli truchlil s námi. Ucítila jsem, jak jeho dech slábne, celé jeho tělo sláblo. Pevně jsem sevřela jeho dlaň, stiskl ji. To bylo pro mě útěchou.
„Už tu dlouho...nebudu, takže bych chtěl… ještě něco říct, ano?‘‘ vydal ze sebe těžce a pevněji stiskl mou dlaň. V tuhle chvíli se mi slzy koulely po tváři a padaly na něj. Bylo vidět, že i Sasuke má co dělat, aby se tu nerozbrečel jako já. Chápala jsem ho, i Narutovi nebylo zrovna hej.
„Sakuro…?‘‘ zavolal tiše do prázdna, jako by ani nevěděl, že sedím vedle něj. Chvíli přejížděl pohledem po celé místnosti, pokud se naše oči nestřetly. Teprve teď se uklidnil a dál povídal.
„Je mi to strašně líto, zničil jsem ti život…vím to a ty taky,‘‘ vydechl, ale já zakroutila hlavou na protest.
„To není pravda!‘‘ protestovala jsem, ale nechtěla jsem se s ním hádat. Možná mi celý život zamotal, ale ukázal mi, jak je krásně někoho milovat, a za to jsem mu vděčná.
„Promiň mi to, prosím….‘‘ pokračoval. Já jsem zakývala na souhlas, nic jsem mu nezazlívala, ukázal mi jiný život, život plný lásky. I když jsem byla na dně, slabě jsem se na něj usmála. Slabý úsměv mi oplatil a druhou rukou mě pohladil po tváři. Znovu ten hřejivý pocit... na malinký okamžik jsem zapomněla na všechny starosti.
„Naruto?‘‘ zavolala tentokrát na něj, jako předtím mu trochu déle trvalo, než ho našel. Naruto stiskl jeho druhou ruku a marně zadržoval všechny slzy.
„Víš, tobě bych se měl omluvit ze všeho nejvíc…nechal jsem tě samotného…využil jsem tě…,‘‘ řekl a zhluboka si odkašlal. Tentokrát už se Naruto vykašlal na všechno a rozbrečel se možná víc než já.
„Ale mám jednu jedinou prosbu…prosím postarej se o mého syna…,‘‘ řekl a ve mně trochu hrklo. Nevěděla jsme jestli tohle dokáže po tom vše splnit. Mýlila jsem se, když Naruto kývl na souhlas. Stejně jako já měl i Sasuke udivený výraz.
„Postarám se o něj,‘‘ řekl Naruto a stiskl pevněji jeho ruku. Minato se jako předtím slabě pousmál.
„Sasuke,‘‘ pohlédl na poslední osobu, co tu s ním byla. Sasuke stál nejdál, protože v tuhle chvíli mu nebyl tak blízký jako já a Naruto.
„Musíš mi slíbit, že se na ně dáš pozor,‘‘ řekl a Sasuke kývl. V tento okamžik nedokázal Sasuke potlačovat emoce. V tuhle chvíli nikdo nezmohl na nic jiného, než na slzy. Začala jsem se třepat, když přestal dýchat. Jeho sevření povolilo jeho ruka dopadla na zem. Oči se mu zavřely a už neotevřely…

Nechci na to teď vzpomínat, to už je jen minulost, ale nezapomenu. Nezapomenu na ten den, co naposledy zavřel oči a neotevřel. Ještě ten den jsme mu připravili důstojný pohřeb. Zavedla jsem je na místo, kde to začalo, pod vodopád. Tam jsme jeho tělo položili na dřevěný vor a ten jsme zapálili. Tak jak se to dělalo kdysi, tělo se proměnilo na popel a ten následovně klesl na dno. Naposledy, kdy jsem ho viděla. Chtěla jsem, aby měl pohřeb jako hrdina, nechtěla jsem, aby byl zakopaný pod hlínou, hluboko…
Celý ten obřad jsem brečela, nebyla jsem sama, i Naruto vedle mě utíral slzy a Sasuke vedle mě posmrkával. V posledních chvílích jsem se přitulila k Narutovi a tvář jsme schovala do jeho oblečení. Nechtěla jsem, aby mě slyšeli.
Ještě ten den jsme se vrátili zpátky do Konohy. Minato z toho byl ještě trochu zmatený, ale byl dítě. Stačilo si jen něco vymyslet. I to jsme udělali v Konoze. Naruto si vymyslet, že jdou po něm a proto unesli mě a Minata jako návnadu. Uvěřili tomu a dál už jsme se o tom nebavili.
Jakmile jsme došli domů, uspala jsem Minata a sama jsem šla spát bez ohledu na to, jestli je noc nebo den. Zachumlala jsem se do peřiny a nahlas jsem se rozplakala. Najednou jsem ucítila, jak ze mě někdo odhrnuje peřinu. Pozvedla jsem hlavu a pohlédla jsem na Naruta. Na tváři neměl ten stejný úsměv, tvářil se velice vážně. Lehl si ke mně a pohladil mě po tváři.
„Víš, pamatuješ si náš slib,‘‘ řekl znenadání. Mě to zaujalo, přesně jsem věděla, co tím myslí. Zvědavě jsem se otočila k němu a čekala, co zněj vypadne.
„Víš, už vím od něj všechno a chci ti teď něco říct. Vždycky jsem tě miloval, vždycky jsi byla v mém srdci ta nejlepší a jediná, vždycky,‘‘ řekl a pohladil mě po tváři. Chvíli jsem se ani nehnula, začala jsem se utápět v jeho nádherných očích.
Na nic jsem nečekala, a popadla jsem se ho kolem krku. Přitiskla jsem ho k sobě a políbila jsem. Polibek mi opětoval. V tuhle chvíli jsem úplně zapomněla na všechen ten žal. Existoval pro mě teď jen jediný člověk.

Seděla jsem na parapetu a pozorovala jsem bránu, ne však že by jí mohl projít. Byl už to rok po tom, co jeho popel klesl na dno jezírka. Věděla jsem, že tohle už je jen minulost. Čekala jsem na někoho jiného. Zanedlouho prošla branou postava. Uháněl k mému domu, vystartovala jsem se ke dveřím. Než stačil něco říct, ve dveřích jsem mu skočila do náruče.
„Vrátil ses,‘‘ vykřikla jsme šťastně a zatulila jsem se do jeho pláště. Radostně mě sobě přitiskl a zvedl mě do výše.
„Jak ses tu měla?‘‘ zeptal se a políbil mě na tvář. Usmála jsem se a rukama jsem projela jeho blonďatými vlasy. Tohle se mu vždycky líbilo. Ale vyrušil nás tichý pláč. Odlepili jsme se od sebe. Naruto nasadil tvář malého fracka, kterému vzal někdo hračku. Tou hračkou jsem byla já, ale musela jsem se tomu smát. Připadalo mi to, jako by naší dcerce záviděl, protože teď jsem se věnovala jen jí.
Naklonila jsem se nad postýlku a pohladila jsem ji po tvářičce. Usmála se a začala natahovat ručičky ke mně.
„Copak, miláčku?‘‘ zeptala jsem se jí a vzala do náruče. Byla nádherná, blonďaté vlásky po Narutovi a zelená očka po mě. Dala jsem ji pusu na tvářičku. Začala se smát a mávat ručičkami kolem sebe.
I já jsem dostala pusinku na tvář, ale od někoho jiného.
Teď jsem byla šťastná, i když není Minato naživu. Byla jsem teď šťastná, ale na Minata nezapomenu, nikdy. Navždy zůstane v mém srdci, navždy bude on ten jediný…