Proud osudu 7

Díl-7

Thampir se probudila do krásného slunečného dne. Po ranní hygieně a snídani se šla projít do lesa. Před tréninkem měla ještě trochu času tak proč se neprojít? Procházela lesem, když tu uslyšela šumění vody. Šla ke zdroji zvuku a došla k potůčku s průzračnou vodou. Nabrala vodu do dlaní a zase ji pustila zpět. Posadila se na kraji potoku a zula si boty. Na to je ponořila do ledově chladné vody. Hověla si klidu, když v tom za ní zapraskala větvička. Usmyslela si, že to bylo nějaké zvíře a dál machála nohy ve vodě. Na jednou ji na zádech přistály nečí ruce a strčily do vody. Ledová voda se jí okamžitě nasákla do všeho oblečení.
„Jakej debil?“ rozčílila se.
„Už si měla bejt dávno na tréninku, tak sem tu voji neposlušnost trochu schladil.“ uchechtl se nesmrtelný s kosou opřenou o rameno.
„Jednou tě zabiju!“ vyhrožovalala.
„Jo zkus to.“ posměšně řekl. Na to ji podal ruku a vytáhl ji z vody a společně se vydali na cvičiště.

Skákali ze stromu na strom směrem, který Itachi určil, že je neznámý tábor. Když byli dostatečně blízko zpomalili a šli tišeji, aby je nezaregostrovali. Po důkladnějším prozkoumáním zistili, že jsou to genini a jeden Jounin z Písečné vesnice. Děti se prali o kus pečeně a jejich sensei kroutil hlavou s nechápavým úsměvem. Tihle je nezajímali. Itachi se už otočil, že půjdou, ale Orino zůstavala nehnutě pozovat štastný tým. Itachi ji položil ruku na rameno. Orino se na něj otočila. Hleděli si do očí. Itachi tázavě kývnul. Po chvíli i Orino a společně vyrazili dál na cestu.

Hidan zavelel přestávku a k smrti unavená Thampir se sesula na zem. Dalo by se říct, že jí tím tréninkem mučil. Byla tak strašně unavená, že byla přesvědcena, že právě prožívá své poslední chvilky života. Napila se. Cítila se po chladné vodě lépe, ale ne o moc.
„Tak vstávat... Pokračujem.“ zavelel Hidan a pohlédl na unavenou Thampir.
„Jak můžeš... Jak můžeš bejt tak tvrdej?“ skuhrala vyřízená Thampir.
„Já jsem tvrdej? Ts tenhle trénink ti připravila tvoje sestřička, tak si to s ní potom vyřid. Bejt to na mně tak je to stokrát tvrdší! Tohle oproti mému tréninku pohlazení dopr----!“ začal vyřvávat s histerickým pohledem v očích. Thampir ho nechápavě pozorovala, potom se zvedla a pokračovali v tréninku.

„Co ti vrtá hlavou?“ zeptal se Itachi Orino, která celou cestu zaujatě hleděla do země.
„Hmm... Jen... Co tady dělali genini z písečné vesnice?“ odpověděla beze změny výrazu. Věděla sice, že to není nijak neobvyklé. Vždyť přibližně v tuhle dobu začínají v Konoze chunninské zkoušky.
„Lžeš!“ obvinil ji. Orino mlčela.

Thampir tvrdě dopadla na zem. Stupnice vyčerpání dosáhla vrcholu. Už se na nic nezmůže. Nedokáže to. I když zem byla studená a tvrdá, leželo se jí pohodlně.
„Vstávej pokračujem!“ popoháněl ji Hidan.
„Hmm...“ zabručela.
„Hej! Seš tu abys makala... Tak makej!“ začal se pomalu rozčilovat.
„Hmm..“ nevnímala.
„Hned vstaň a pokračuj nebo tě vezmu a hodim z nejbližšího útésu! Ať si tě sestřička potom seškrábne.“ zuřil.
„ZzzzzZZZzzz zZZzzzZZZzz.“ To už ale Thampir neslyšela, protože byla na výletě v zemi snů.
„Jashine-sama doufám, že ji za tohle dáš značnou 'odměnu'.“ prohodil ironicky a odešel.
Thampir si spokojeně chrupala na zemi ničím nerušena.

„Jsme tu.“ oznámila Orino a opřela se o strom.
„Hm... Za jak dlouho se tu má objevit ten chlápek?“ zeptal se Itachi a jeho pohled rengenoval okolí.
„Já nevim už tu měl bejt. Stejně si myslim, že nepřijde sám.“
„To myslíš jako zrada?“ Na tuhle otázku se Orino povzbudivě usmalá a kývla. Za několik mállo minut se k nim došoural stařík s hustým plnovousem.
„Ah. Konečně jsem tady.“ pověděl a prohlídl si oba Akatsuki.
„Máte to?“ zeptala se Orino a očima ho pobízela. Cítila, že je někso sleduje. Cítila přítomnost tří neznámých chaker (nepočítala staříkovu). Spěšně se podívala na Itachiho a pohledem mu naznačila, že nejsou sami.
„No jistě, že mám.“ ujistil je stařík.
„Tak honem.“ pobídla ho a pozorovala jak se schválně dlouho přehrabuje v tašce. Myslí byla, ale jinde. Našpicovala uši, aby slyšela i to nejtišší zasuštění listí. Najednou uslišela slaboučké šustění vpravo, vlevo a nakonec za ní. Kde kdo by si určitě pomysle, že to je jen veverka a nebo jí podobný lesí tvoreček, ale ona věděla, že se chystají zaútočit.
„Teď!“ vykřikla a uskočila jednomu anbu, který se jí seskočil - s kunaiem v ruce – z koruny stromu.
Itachi na tom by podobně. Až na to, že se neobtěžoval uskakovat, ale jednoduše vykrýval protivníkovy útoky. Takže jeden zůstal schovanej. Nejspíš jako záloha. A nebo... Svitlo jí a ihned uskočila směrem ke staříkovi a z kapsy mu vytáhla svitek, který jim měl předat. Začala si nadávat proč to jen neudělala dřív? Ale to už se musela zase věnovat svému protivníkovi. Bylo ji jasné, že ten třetí má za úkol nepozorovaně odvést staříka do bezpečí, přesněji svitek, ale jeho úkol byl zmařen a jejich mise se už nemůže povést leda by jí a Itachiho zabili.

Thampir se probudila zimou. Byl velice studený večer. S námahou se zvedla na nohy. Všechny svaly ji bolely. Tou nejpomalejší chůzí se začala šourat k sídlu Akatsuki. Po několika minutách (hodinách?) se opravdu dopravila až k cíli. Když ale zatlačila na správném místě pro otevření, nic se nestalo. Zkusila to tedy znovu. Nic. Nemohla se smířit s tím, že bude celou noc v zimě a hlavně bez jídla. Tuto myšlenku potvrdilo hlasité zakručení. Po několika 'málo' marných pokusech se svezla na kolena a hlavu opřela o skálu. Proč já? Sakra! To tady mám jako zmrznout zimou. Ne dřív umřu hlady. Rozčilovala se vduchu. Byla tak naštvaná, že jí z toho bylo do breku. Ne! Nebude brečet! Ne kvůli takový blbině. Holt stráví noc venku. Po chvilce představování si nocování venku v ní zase začal burcovat vztek. Musela ho vypustit ven.
„Sakraaa!!!“ zařvala z plných plic Po malé chvilce se 'dveře otevřeli' a z nich vykoukla bílá hlava.
„Co tady řveš? Ááá princezna už se nám vyspinkala.“ posměšně se ušklíbl nesmrtelný na Thampir.
„Hidane s kym se to tam vybavuješ? To se Itachi s Orino už vrátili?“ ozvalo se odněkud za Hidanem.
„Ne to jenom Růženka si neumí otevřít.“ odpověděl jakoby nic. Thampir začala dostávat odstíny červeně.
„Cože?“ ozvalo se. To už se ve 'dveřích' objevil žraločí muž (rybiška!! xD).
„Jo tak ty myslíš tohle.“ uchechtl se a podal Thampir ruku, že jí pomůže na nohy. Ta ji ostýchavě přijala a společně zašli dovnitř.
„Hele nic si z toho nedělej ty dveře někdy trochu blbnou. Na ně musíš silně.“ vysvětloval Thampir cestou Kisame.
„To chceš jako říct, že jsem slabá?“ začala se už poněkolikátý zlobit.
„To sem neřek.“ uchechtl se Kisame.
„Anis nemusel.“ zabrumlala pro sebe Thampir a odešla do svého pokoje. Tam se umyla, převlíkla, před spaním ještě něco ukradla z ledničky a ulehla na noc.