Tajemné

Měl to pro ni být ten nejšťastnější večer. Jenže nebyl její zásnuby se proměnily v tragédii. Její snoubenec se změnil na tyrana a despotu! V sále kde se musela před rodiči, snoubencem a hosty tvářit šťastně, ale uvnitř ní to vřelo a křičelo. Chci volnost!
To nešlo. Byla z lepší společnosti. Proto také měla na sobě luxusní kimono až ze Země hedvábí.
Nenáviděla tuhle úzkoprsou společnost. Jejich řeči a chování toužila na jeden večer zapomenout na etiketu a být jako obyčejná žena.

O několik dní později

„Proč nás Vůdce volá k sobě?“ zeptal se jeden ze Zetsuových hlasů. Zelený ninja kráčel nervózně vedle Konan, a co chvíli se ohlížel. Rostlina, ze které vyrůstalo jeho tělo, byla téměř zavřená a pod dlouhými rukávy si popotahoval prsty.

Je hluboká noc. Spící Konohou se ozývají loudavé kroky. Ozvěnou těmto krokům je pouze slaboučký vánek prohánějící se ospalými uličkami. Na liduprázdnou postraní cestu lehce dopadají jemné malé kapičky deště. Jen tak mrholí, žádný monzun.
Tajemná osoba, celá zahalená do černo-červeného pláště vzhlédne k jasné uslzené obloze.
„Měsíc pláče. Stejně jako tenkrát…“
Najednou něco zpoza rohu zašustí. Zahalená osoba se ohlédne.
Za rohem se krčí a amatérsky sleduje blonďatá modrooká bytost.
Tajemná osoba se usměje.

Pár chvilek potom, co se Hotaru probudila, vlezl do vozu Kakashi. Nejdříve si ji tiše prohlížel, pak si přisedl k ní na postel a promluvil: „Víš, že Naruto nemohl po tvé ráně skoro půl minuty dýchat?“
„Po mých ranách se to většinou stává, na to si budete muset zvyknout.“ Odpověděla nezaujatě Hotaru, i když uvnitř si nadávala, že vůbec přistoupila na Narutovu nabídku.
Kakashi si povzdechl a pokračoval: „No jo, ale uvědomuješ si doufám, že jsi ho mohla možná i zabít, že jo?“

Chladné a zamračené ráno jakoby přímo odráželo náladu trojice lidí, kteří v rychlosti uklízeli po svém včerejším odpočinku. Vládlo podivné a nepříjemné ticho a ani jeden z nich neměl příliš chutě ho vyrušovat. I na cestu se vydali bez jediného slova. Působilo to, jako nějaká neviditelná bariéra. Neviditelná, ale dost dobře postřehnutelná. Kazekage se držel ve předu a naprosto nedbal na to, jestli jeho dva společníci stačí jeho rychlosti nebo ne. Vlastně mu to bylo úplně jedno.

Itachi jí držel ruce, ale nic neříkal, nic nedělal a nijak se netvářil, jen se usmíval.
"Víš, i když tu teď děláš scény, mám ten dojem, že se ti to líbilo. Hezky jsem si užil." Pustil jí ruce a odešel z místnosti.

Ležela tam s otevřenou pusou a vykulenýma očima. Hlavou jí běhaly myšlenky jedna přes druhou, neměly žádný řád.
Jak si to mohl dovolit? Jak vůbec? Ani nevěděla jak, ale myšlenkami se dostala k sebevraždě. Posadila se na postel.

Nový přátelé a královský démon

Když se vzbudím , Sasuke už je vzhůru a sleduje mě jak spím.
„Dobré ráno.“ Pozdravím ho a on mi odpoví a usměje se na mě.
„Jak si se vyspala první den v novém prostředí?“ zeptá se mě a já jen ukážu palec nahoru. Sasuke se tomu zasměje, ale poté ke mně přijde a na postel mi položí nějaké oblečení.
„Co to je?“ zeptám se podívám se na něj.
„Naše uniforma, každý pár ji má jinou, my máme tuhle.“ Odpoví.

Další problém, můj strýc

Když jsem se ráno probudila Sasuke nikde nebyl. Prohledala jsem celé sídlo, ale po něm ani stopa. Nechala jsem to být a šla jsem se do koupelný umýt, učesat a obléct. Jako každé ráno tak i dneska jsem šla běhat. Běhala jsem po svých oblíbených místech, když se přede mnou najednou objevil jeden ANBU.
„Shin-san, Hokage-sama chce s vámi mluvit.“oznámí mi a v tu ránu byl pryč.

,,Kde to jsem.”
,,Odebírám ti tvou duši.”
,,A kdo jsi?”
,,Jsem Rido Namikaze.”
,,Hm a já jsem kdo?”
,,Už si zapomněl jsi Naruto Namikaze. Ale ne na dlouho. Brzo se spojíme.”
,,To není moc pěkné. A já to chci?”
,,Nemáš na vybranou. Je to tvůj osud.”
,,Tak to je v pořádku.”
,,To je víc než v pořádku.”

,,Naruto?”řekla Hinata když vešla do pokoje kde mněl Naruto být.
,,Tati”řekl chlapec.
,,Dobrý den Kushino-sama.”
,,Ahoj Hinato.”
..Co se tátoví stalo a proč se neprobouzí?”
,,To nevím,”odpověděla Hinata

..........................................„V místě hodin spících...“
Ozvala se rána, když vzduch nad bojištěm vybuchl. Z kouře se vymotali dva ninjové na okřídlených tvorech, kteří postrádali známky života. Černovlasý ninja s čelenkou Konohy musel vzápětí znovu uhnout výbušnině od druhého ninji, který s šíleným smíchem poletoval okolo.
Po chvíli uhýbání vyletěl o kus výš a výbušnina, která ho minula, změnila dráhu letu. Ninja si toho však všiml příliš pozdě na to, aby mohl někoho zachránit. Ta výbušnina padala přímo na místo, kde právě jedna z léčitelských kunoichi zraněného ninju. Oba vzhlédli, když ji černovlasý ninja volal.

Šestnáctiletá dívka seděla ve svém pokoji a horlivě telefonovala se svojí kamarádkou. Hlasitě se u toho smála a nevnímala ten klid, který ji oplýval. Její rodiče odjeli do divadla a ona měla tedy celý dům pro sebe. A toho chtěla náležitě využít. Celý večer proklábosit s kamarádkou.
Déšť bubnoval na okna a mračny se občas blesklo. Ona však tomuhle nevěnovala žádnou pozornost, spíš se soustředila jak ji kamarádka popisuje včerejší víkend, který strávila jak jinak než se svým přítelem.

Hučení. Byla to jediná věc, kterou jsem vnímala. Ten strašně otravný a nepřestávající hukot. Rozléhal se všude kolem a já nevěděla, jestli je to jen v mé hlavě nebo to skutečně slyším. Oční víčka byly tak těžké. Připadaly mi jako kusy kamene. Velice pomalu jsem otevřela oči. Okamžitě mě do nic udeřila dávka jasného světla. Přehnaným mrkáním jsem si snažila přivyknout. Posadila jsem se a chytila se za hlavu. Připadalo mi jako bych vypila sud saké.

Sakuře se sevřel žaludek, nechápala jeho chování, ale jako žert to vůbec nevypadalo. Spíš se ještě víc zděsila, když na ni začal Naruto vystrašeně hledět a pomalu couvat dozadu. Stejně jako ona i Naruto vůbec nic nechápal. Neznal ji, připadala mu naprosto cizí, ale něco v hlouby duše mu napovídalo, ať zůstane. Proto tedy jen čekal na odpověď.
„Ty jsi mě nepamatuješ?‘‘ zeptala se ho Sakura a položila mu soucitně ruku na rameno. Ten její milí úsměv jeho přesvědčil, už chtěl utéct.

         „Orochimaru, co si myslíš, že děláš?! Toto je naše území,“ řekl Deidara.
         „To mě nezajímá. Pro něco jsme si přišli, takže nám jděte z cesty,“ nedal se Orochimaru.
         „Nenecháme vás!“ zahrozil Itachi.
         „Myslím, že bude zábava,“ zasmál se Kabuto.

S výkřikem se otočila. „Kabuto-kun!“
Chvilku nato se z černočerné tmy vynořila půlka Orochimarovy postavy. Hametsu se zděšeně zajíkla, srdce jí na okamžik vynechalo. Její pán totiž mladíka pevně svíral svým dlouhým jazykem a držel ho metr nad zemí. Kabuto sebou házel, kopal nohama ve vzduchu, oběma rukama se snažil jazyk od sebe odtáhnout, leč bez výsledku. Bylo už od pohledu jasné, že mu docházel kyslík.

Prošla jsem drátěnou brankou rovnou na cvičiště. Bylo to jedno z mnoha míst, kde se setkávali noví studenti se svými sensei. Stejně jako dalších osmnáct spolužáků, jsem odmaturovala. Od doby, kdy Tsunade změnila pravidla Akademie, vycházeli všichni až ve čtrnácti letech. Bylo to lepší. Už jsme měli všichni nějaké zkušenosti a to se počítalo. Šlapala jsem po udusané hlíně, která nesla známky mnohých tréninků. Blížila jsem se k místu, kde se náš tým měl poprvé setkat. Ve stínu stromu jsem spatřila dva své bývalé spolužáky.

Shikamaru zavřel oči a nervózně se převrátil na posteli. V tomhle pokoji se cítil tak strašně stísněný, všechno tu na něj padalo. Ráno neustále někam běhal, být osobním strážcem ho vysilovalo. A když už se naskytla volná chvilka, ta bláznivá blondýna si na něj pokaždé něco vymyslela.

Ráno vstal a začal se věnovat ranní očistě. Přitom na chvíli přivřel oči a na mysli mu vytanula vzpomínka na včerejší polibek. Uchechtl se. Kdyby na ni uhodil, musela by přiznat, že se jí to líbilo.

Prtě zažívala jakési rebelské období. Ninjové dali na loutkářovu radu a užívali léčbu šokem. Když nechtěla jíst, přecpali ji, když se chtěla prát, nechali ji zavřenou v pokoji. Aby se předešlo dalším nepokojům v sídle, Vůdce zakázal jakékoli experimenty na jejich malé neoficiální člence. Učinil tak hlavně kvůli Hidanovi, který by byl schopný vyvraždit všechny v sídle, kdyby se někdo odvážil sáhnout na jeho malou holčičku. Pein doufal, že vidina bolestivého trestu vzbudí v ninjech hrůzu a pokoru.

Sanado se na určené místo bez jakýchkoliv problémů dostal. Když to místo znal jako své boty.
„To je překvapení! Sanado-san, copak vás k nám přivádí?“ optal se jeden ze dvou ochránců tohoto úkrytu.
„Musím tady něco vyzvednout a jak se má náš miláček?“ zajímal se Sanado o neobvyklého obyvatele.
„Je jí po Přízraku a Černém smutno. Ráda vás uvidí.“
„Jdu ji pozdravit a pak s vámi dvěma budu mít krátkou řeč. Tak se dostavte asi za půl hodiny do přijímací haly.“ Muž kývl a šel pro svého společníka.