Dcera Jashinova - 17. kapitola - Experiment

Prtě zažívala jakési rebelské období. Ninjové dali na loutkářovu radu a užívali léčbu šokem. Když nechtěla jíst, přecpali ji, když se chtěla prát, nechali ji zavřenou v pokoji. Aby se předešlo dalším nepokojům v sídle, Vůdce zakázal jakékoli experimenty na jejich malé neoficiální člence. Učinil tak hlavně kvůli Hidanovi, který by byl schopný vyvraždit všechny v sídle, kdyby se někdo odvážil sáhnout na jeho malou holčičku. Pein doufal, že vidina bolestivého trestu vzbudí v ninjech hrůzu a pokoru.

Sasori poslední dobou nedával z ruky malý černý bloček, do něhož si horlivě zapisoval písmena, čísla a oku nepochopitelné šifry. Od svého plánu nehodlal v žádném případě upustit. Možná si zahrával, ale bylo mu to jedno. Jestli má pravdu a v sídle je špeh, jsou v ohrožení životy všech.
Potřeboval spojence, ale Itachi mu udatně vzdoroval. „Potřebuju důkaz, jinak mi nikdo neuvěří! A ty jsi jedinej, kdo mi může pomoct!“ domlouval mu, ale Uchiha se srdnatě bránil.
„Vyloučeno! Šéf nás roztrhá na cucky!“
Sasori se ale tak snadno nevzdal… „No tak, Itachi! Všechno půjde na mou hlavu! Můžem to nahrát tak, že jsem tě donutil!“
O tomhle návrhu musel Uchiha chvíli přemýšlet, ale nakonec se mu rozzářily oči a on svolil.

Prtě spala, její pokoj nikdo nehlídal. Nebyl to hluboký spánek, pár vteřinek sebou škubala a pak se na oba příchozí zašklebila.
„Zamkni!“ poručil loutkář a vytáhl děvčátko z postýlky. „Teď je naše šance!“
Itachi kývl hlavou. Nechal červenovlasého couvnout a pak zaktivoval Sharingan. Použil na Prtě své pověstné jutsu, Mangekyou. Sasori mu poradil, ať vytvoří iluzi, která má nějakou spojitost s vodou. Potřebovali cizinku vyděsit natolik, aby nepřátelské Henge no Jutsu povolilo. Uchiha s tím souhlasil. Jeho kouřové tělo se vznášelo nad bělovlasou dívenkou. Rozpřáhl se a všechno pohltila voda. Dívenka lapala po dechu, a zároveň na něho volala slova, kterým nerozuměl. A pak se to stalo!

Uchiha s hrůzou pozoroval, jak se voda rozestoupila a uprostřed stála Prtě, ruce vztažené k nebi, s vražedným pohledem v očích. V příští vteřině se jeho kouřové já rozplynulo, místo něho tam stál skutečný Itachi, z masa a kostí. Pokoušel se plavat, protože voda ho pohlcovala, jak se opět vrátila do své původní podoby. Teď to však byla zelenooká, kdo se bez křídel vznášel nad oceánem stvořeným z iluze. Tleskla rukama, znělo to jako zvuk hromu. A potom… voda zrudla a Itachi se ponořil pod hladinu.

Sasori s hrůzou sledoval, jak se jeho spoluviník svíjí v bolestech. A pak to všechno ustalo, až na… „Itachi! Není ti nic? Jsi samá krev!“
Uchiha s námahou zvedl hlavu. „Voda se změnila v krev!“ zachrčel. Loutkář pohlédl na Prtě, ta s úsměvem přikývla. Polilo ho horko, ale bylo příliš pozdě brát svá slova zpět. Sklonil se k černovlasému, který pořád ještě sípal. „Itachi, asi ti to teď bude připadat naprosto nereálné, ale chci, abys to udělal znovu!“ Nevšímal si jeho reakce. „Vezmu ji za ruku a ty nás dostaneš do iluze oba! Víc po tobě nechci.“
Uchiha vzdychl, s námahou vstal a znovu se odhodlal použít Mangekyou Sharingan.

Nejprve se Sasori a Prtě ocitli v naprosté tmě, pak se obraz rozjasnil. Sasori překvapeně zamrkal. Holčička zmizela, zato se k němu blížili dva lidé, které moc dobře znal. Jeho rodiče… Podíval se na své ruce. Byly drobounké a jemné, dosud neposkvrněné krví nevinných. Stál v pokoji, ve své staré ložnici. V rohu seděla v křesle babička Chiyo.
Matka k němu pomalými kroky přistoupila. „Podej mi ruku, zlatíčko! Chci ti něco velice zvláštního ukázat.“
Stále se usmívala. Váhavě opětoval stisk. Vedla ho do jiného pokoje. V postýlce ležel docela malý tvoreček, miminko, dívenka. Měla pár zrzavých vlásků a oči po otci. „Sasori, tohle je tvá sestřička, Sayuri.“
Nemohl se na ni vynadívat, byla tak krásná. „Smím si ji pochovat?“ vypravil ze sebe. Všiml si, že má hlas čtyřletého dítěte. Matka mu ji podala, držel ji opatrně, jako ten nejdražší poklad. A její velká očka hleděla na něho se zaujetím.

Itachi pozorně sledoval loutkářovu reakci. Byl ze své iluze někým surově vystrčen a to se mu ani trochu nelíbilo. Genjutsu už zmizelo. Loutkář klečel v podřepu na zemi, otočený zády k němu. Uchiha vstal a chtěl k němu přikročit. „Teď sem nechoď!“ křikl na něho loutkář s bolestným výrazem ve tváři a chvíli na něho hleděl uslzenýma očima. Ninja se zastavil.

Ozvalo se zabušení na dveře. „Sasori, otevři! Víme, že tam jsi!“ Hidan a Kakuzu se dobývali dovnitř. Netrvalo dlouho a vyrazili dveře. Loutkář rychle setřel slzy a přimáčkl Itachimu ruce k tělu chakrovými vlákny. Dva nájemní zabijáci užasle pozorovali jejich hádku.
„Hej! Tohle jsme si nedomluvili!“
„Jenže my jsme se nedomlouvali vůbec na ničem, Uchiho!“ zavrčel loutkář a pevně držel vyvolaná vlákna, do kterých absorboval slabý elektrický proud. I oba přihlížející si všimli jiskření.
„Tak to už by stačilo!“ vykřikl Hidan a vrhl se na pomoc Itachimu, zatímco Kakuzu zadržel Sasoriho. „Co jste tu ksakru s tou mojí holkou vyváděli?“ Bělovlasý zakoulel očima. Holčička se smála, Uchiha byl, neznámo proč, celý od krve, a loutkář se tvářil nerudně. „Tak tentokrát si teda Šéf smlsne,“ zabručel nesmrtelný a vzal si holčičku k sobě.

Sasori ani nedoufal, že by trestu mohl ujít. Věděl, jaké je riziko, a nepodceňoval ho. A Pein teď opravdu zuřil. Bylo mu jasné, že tentokrát už mladý loutkář zašel příliš daleko. Obejít jeho přímý rozkaz… jak si jen mohl něco takového dovolit?
„Nemysli si, že ti zas ustoupím, až na mě začneš chrlit ty své argumenty!“ začal Velký šéf a nasadil přitom vzteklý tón. „Tentokrát ne! Potrestám tě! Hidane, Kakuzu! Vezměte ho do Síně a zůstane tam, dokud se nerozmyslím, že ho pustím! Tak dělejte!“
Hidan si neodpustil s loutkářem smýknout, když otevřeli dveře do temné prázdné cely. „Šéf řek, že sem bude moct jenom ten, kdo bude mít u sebe klíč,“ zabručel, když ho opouštěli.
Červenovlasý nepochyboval o tom, že právě dostal, co si zasloužil, měl to spočítané za všechny své vylomeniny. Přikovali ho ke stěně, tak pevně, aby nedokázal udělat jediné jutsu. Jeho království se teď mělo stát jeho soukromým hrobem. Nelitoval, to vědomí viny mu chybělo. Nu což! Bude tu moci alespoň v klidu rozjímat.