Dědička ohně- 9. díl- Minulost nedá pokoj...

Pár chvilek potom, co se Hotaru probudila, vlezl do vozu Kakashi. Nejdříve si ji tiše prohlížel, pak si přisedl k ní na postel a promluvil: „Víš, že Naruto nemohl po tvé ráně skoro půl minuty dýchat?“
„Po mých ranách se to většinou stává, na to si budete muset zvyknout.“ Odpověděla nezaujatě Hotaru, i když uvnitř si nadávala, že vůbec přistoupila na Narutovu nabídku.
Kakashi si povzdechl a pokračoval: „No jo, ale uvědomuješ si doufám, že jsi ho mohla možná i zabít, že jo?“
„Naruta a zabít? To by dřív přišel Lee k rozumu a začal nosit normální oblečení!“ uchechtla se Hotaru.
Kakashi musel s úsměvem souhlasit. A pak se zeptal: „Kvůli té tvé výbušnosti tě asi vyhodili, že? Myslím z Hvězdné.“
Hotaru malinko posmutněla a přikývla.
„A jak je Narutovi?“ optala se po minutě ticha.
„Zatím spí.“ Odpověděl stručně Kakashi
„Aha. A jak dlouho se pojede do Vodní země?“
„Asi tak čtyři dny. Zkus přitom nikoho nezabít, jo?“ mrkl na ni Kakashi a Hotaru se na něj usmála poprvé od chvíle, co se probudila.
„A Hotaru, nepamatuješ si něco potom, co jsi omdlela?“ pokládal jí Kakashi další otázky.
„A víte, sensei, že vlastně něco málo jo? Viděla jsem jakéhosi netvora za mřížemi a před těmi mřížemi stála jakási ohnivá žena. A dál nic nevím.“
Kakashi přikývl a se slovy, že se musí podívat za Narutem, vylezl z vozu.
Když vlezl do vozu, kde ležel Naruto, všiml si, že Yamato, kterého pověřil hlídáním, už pomalounku polehounku usíná.
Kakashi si povzdechl a zvolal: „Zase se uvolňuje Kyuubiho Chakra!“
Yamato se probudil tak prudce, že sletěl ze židle. Avšak pak se rychle vzchopil a vstal. Kakashi ho trochu pokáral za to, že pořádně nehlídá.
Yamato mu na to potichu odpověděl: „Ale takto nelidsky jste mě, senpai, budit nemusel….“

Kakashi to nevnímal a pokračoval: „Vůbec, zjistil jsem, že Hotaru viděla Kyuubiho v Narutově vnitřku.“
„Cože?!!! Ale to je přece možné jenom Sharinganem, ne? A Hotaru přece není z Uchiha klanu, ne?“ zvolal Yamato.
„Je spousta věcí, co o ní nevíme. Navrhuju, abychom ji hlídali. Pro jistotu. A třeba se nám podaří zjistit, jak se Hotaru podařilo vyvolat první Kyuubiho ocas.“
„Hai, senpai.“ Souhlasil Yamato.

V noci
Hotaru seděla u táboráku na hlídce. Zírala do plamenů a nechala myšlenky volně plynout. Milovala tyto chvilky ticha, které se moc často nevyskytovaly….
Náhle se za ní ozvalo: „Smím si přisednout?“
Hotaru se otočila po hlase. Stál tam Kakashi, jako obvykle s knížkou v ruce.
„No, nevidím důvod, proč bys nemohl.“ Odpověděla líně a zase se pohledem vrátila k plamenům. Kakashi si sedl vedle ní a začal si číst. Přitom pokradmu si Hotaru prohlížel. Z nějakého záhadného důvodu ho zaujaly její oči. V jednu chvíli byly laskavé a klidné, v další chvíli byly plné ohně, který by snad dokázal i zabíjet….
Najednou si nedával pozor při prohlížení, Hotaru si jeho zkoumavého pohledu všimla a už se díval přímo do jejích očí. Hotaru se ho naštvaně zeptala: „Proč si mě sakra tak dlouho prohlížíš?! Myslíš, že jsi děsně nenápadnej?!“
„Go..gomen, nechtěl jsem si tě tak moc prohlížet, jen jsem si dělal o tebe starost, protože jsi tak hrozně moc zamlklá!“ zvolal Kakashi.
„Večer je to můj absolutně normální stav! A nevymlouvej se, ta knížka jasně dokazuje, že seš úchyl!“ vyprskal na něj Hotaru, která se už dostávala do ráže.
„Hele, klídek, nemusíš se hnedka čertit!“ snažil se ji uklidnit Kakashi, který se začínal malinko potit. Šel z ní docela strach, i když to nerad přiznával….
„Všici chlapi jsou stejní! Stejně pitomí!!!“ procedila mezi zuby, vstala a šla pryč do lesa. Potřebovala ten náhlý nával vzteku vychodit…
„Čím jsem ji probůh naštval?“ pomyslel si v duchu Kakashi a pokračoval ve čtení…

„Blbec! Pako! Magor!“ křičela v duchu Hotaru, zatímco ráznými kroky se procházela lesem.
Po hodině takovéto chůze se unavila a posadila se do měkkého mechu. Lehla si na záda a dívala se mezerou mezi větvemi stromů na oblohu posetou hvězdami. Postupně se uklidňovala a přehrála si v duchu rozhovor mezi ní a Kakashim a zjistila, že byla přeci jenom velice nespravedlivá. Vždyť..on vlastně nic neudělal, to jenom ona byla moc přecitlivělá.
„Tak a dost! Vrátím se zpátky, omluvím se Kakashimu a všecko bude jak má být!“ řekla si potichu Hotaru a rychle vstala. Náhle ucítila, jak jí kdosi chytil za pas a přiložil jí kunai ke krku. Hotaru hlasitě vyjekla.
Temný, chladný hlas jí řekl: „Klídek, maličká. Jestli budeš hodná, nic se ti nestane!“
„Kdo jsi?“ zeptala se Hotaru přiškrceným hlasem.
„Proč to chceš vědět?“ odpověděl jí otázkou hlas, který jí byl čímsi povědomý.
„Jen tak, jestli mě třeba nepřepadl velmi známý ninja, kterého bych mohla požádat o autogram!“ odpověděla otráveně. Nechápala sice, jak může v této situaci myslet na provokaci, ale bavilo ji to.
„Hotaru- chan….vůbec ses nezměnila. Chováš se pořád jako malé dítě, které si myslí, že tvrdými slovy vyděsí nepřítele.“ Pronesl neznámý.
Hotaru nenacházela slov. Poznala ten hlas a vůbec nebyla ráda, že se s NÍM setkala.
„Proč mi do háje zase lozíš do života?!“ vykřikla Hotaru roztřeseným hlasem.
„Snad se nebojíš někoho, komu si říkala, že ho beznadějně miluješ, že jsi kvůli němu schopná i zemřít.“ Vedl si dál svou neznámý posměvačným hlasem.
„Drž klapačku!!! Nechápu, jak jsem mohla s tebou chodit…,“ pootočila hlavu, aby aspoň koutkem oka viděla do tváře útočníka, „Montaro!“