Železná kunoichi 21: Rozhodnutí

S výkřikem se otočila. „Kabuto-kun!“
Chvilku nato se z černočerné tmy vynořila půlka Orochimarovy postavy. Hametsu se zděšeně zajíkla, srdce jí na okamžik vynechalo. Její pán totiž mladíka pevně svíral svým dlouhým jazykem a držel ho metr nad zemí. Kabuto sebou házel, kopal nohama ve vzduchu, oběma rukama se snažil jazyk od sebe odtáhnout, leč bez výsledku. Bylo už od pohledu jasné, že mu docházel kyslík.
Šedovlasé do očí vyhrkly slzy. „Pusťte ho! Vždyť se kvůli vám udusí!“ křikla na Orochimara zoufale, nic jiného však nepodnikla.
Ten se podle ušklíbl. „Jistěže... Nechám ho jít, pokud budeš v boji proti Zemi Železa stát po mém boku...“
Dívka šokovaně vydechla. Kolena se jí roztřásla, měla co dělat, aby neupadla na zem. „P-proč...? Proč to děláte?“ šeptla slabě. Neměla daleko k pláči.
„To už jsem ti přece řekl několikrát,“ zahuhlal Orochimaru podrážděně. „Chci moc. Obrovskou moc. A jedině s tebou se mi to může podařit... Pochopitelně je Země Železa jen začátek.“
„Vy... vy chcete napadnout i... jiné Země?“ vydechla dívka nevěřícně.
Černovlasý se zachechtal. „Pochopitelně, malá Hametsu. Co sis myslela? Že zotročím jednu malou Zemi a tím to končí? To v žádném případě, já se chystám na daleko větší sousta... Třeba na takovou Zemi Ohně!“
Dívenčino srdce opět vynechalo. Tentokrát její zesláblé nohy neudržely tíhu celého těla, takže těžce dopadla na zem. Rukama se z posledních sil zapřela, hlavu hluboce skloněnou mezi rameny.
Kabuto na ni úkosem pohlédl, v obličeji slabě modrý, po spáncích mu tekly potůčky potu. „H... Hamets... u...“
Šedovlasá se roztřásla, místností se rozléhaly její štkavé vzlyky.
„To je to tak těžké, vybrat si? Podle mě to máš víc než snadné. Tvůj milovaný Kabuto nebo naprosto cizí Země Železa?“
Hametsu prudce zvedla hlavu. „Ale Země Železa ani její obyvatelé nám přece vůbec nic neudělali!“
„A Kabuto ti snad něco udělal, že ho chceš nechat zemřít?“ opáčil Orochimaru klidně.
Šokovaně vytřeštila oči. Chvíli na muže jen civěla, po chvíli opět sklonila hlavu. Na zem s plesknutím dopadlo několik slz. Znova jí projela vlna třasu. „P... pusťte ho. Nechte ho jít. Já... budu stát po vašem boku. Jen ho nechte jít... Prosím!“
Chvíli panovalo ticho, načež se Orochimaru spokojeně ušklíbl. „Já věděl, že mě nezklameš.“
Hametsu vzhlédla, oči plné slz.
Jazyk kolem Kabutova krku povolil, poté se stáhl úplně a mladík s žuchnutím dopadl na zem. Hlasitě zasípal a hned se zuřivě rozkašlal, jednou rukou si svíral pohmožděný krk, druhou se opíral o podlahu.
Dívka se k němu ihned připlazila, přitáhla si jednu jeho paži kolem ramen a podepřela ho. Ve tváři se jí mísil výraz úlevy, starosti, zoufalství i mírného veselí zároveň. Na okamžik její pozornost upoutal muž kráčející kolem nich, jak mířil ke dveřím. Poté ale stočila svůj pohled zpět na mladíka popadajícího dech.
Orochimaru otevřel železné dveře, na prahu se však zastavil a krátce se ohlédl. „Jsem moc rád, žes mě nezradila, má malá Hametsu,“ pronesl spokojeně, načež vykročil z místnosti a zmizel jim z dohledu.
Šedovlasá se zamračila, načež se sklonila k mladíkovi a volnou rukou ho pohladila po tváři. „Jsi v pořádku, Kabuto-kun?“
Slabě přikývl. Stále ještě nemohl pořádně a čistě dýchat.
Vzlykla. „Je mi to tak líto... Prosím, odpusť mi... Odpusť.“
Přitiskl jí prst na rty. „Nemáš... se za co omlouvat... Vždyť ti vděčím za... za život,“ vypravil ze sebe namáhavě.
Sklopila pohled. „Já... nechci bojovat. Nechci zabíjet, brát životy. Ale... při pomyšlení, že bych tě ztratila... Klidně budu vraždit, klidně budu bojovat. Jen musíš zůstat naživu.“
Místnost se ponořila do ticha. Kabuto se narovnal a pevně dívku objal. Ta se mu schoulila v náručí, načež po chvilce propukla v tichý pláč. Chlácholivě ji pohladil po hlavě, načež ji políbil do vlasů.
„Já... opravdu nechci válku. Nechci. Ale... ty a Orochimaru-sama jste celá moje rodina. Můj život. Udělala bych pro vás cokoli, klidně i zabíjela.“
Šedovlasý tiše vzdychl. „Hametsu...“ Na okamžik se zarazil. „Nemusíš to dělat. Nemusíš ho poslechnout. Třeba... Třeba kdybychom utekli, pak -“
„Ne, Kabuto-kun...,“ zarazila ho dívka. „Už jsem dala slib. A ten slib musím splnit. Budu bojovat se Zemí Železa... Kvůli Orochimarovi-sama i kvůli tobě.“
Překvapeně pozvedl obočí. „Kvůli mně?“
„Ano. Protože kdybych neuposlechla... myslím, že by ti Orochimaru-sama něco udělal. Vlastně jsem si tím naprosto jistá. A proto podniknu všechno pro to, jen abys zůstal v bezpečí.“
Opět nastalo ticho.
Mladíka její slova upřímně zaskočila. A dojala. Objal šedovlasou ještě pevněji. Po chvilce si přitáhl její obličej k sobě a políbil ji na rty. Když se pak od sebe odtáhli, pohlédl jí do očí. „I já udělám všechno pro to, aby ti nehrozilo žádné nebezpečí. Nejspíš bych nepřežil, kdyby... kdyby se ti něco stalo nebo kdybys... mi...“ Polkl. Nemohl na to slovo ani pomyslet, natož aby ho vyslovil.
Dívka však pochopila a pohladila ho po paži. „Kabuto-kun... miluju tě.“
Položil jí tvář na temeno hlavy. „Miluju tě.“
Chvíli tam tak spolu seděli, načež se dívka zavrtěla a odtáhla se. „Tak pojď, musíš si lehnout. Udělám ti čaj a ošetřím tě, ten krk se mi ani trochu nelíbí.“
Šedovlasý přikývl a vstal, vykročil za dívkou směrem ke dveřím.
Kabuto-kun... pomyslela si Hametsu při cestě k mladíkově pokoji. Já... nechci tě ani za nic opustit. Nesnesla bych, kdyby se to stalo - kdybychom byli od sebe odloučeni. Ale na druhou stranu... jsem ochotná za tebe zemřít. Kdykoliv a kdekoliv. Ochráním tě i za cenu svého vlastního života. Odpusť mi ale... pokud dojde na nejhorší, tenhle slib neporuším. Kvůli tobě... Pro tebe...
Koutkem oka na něj pohlédla. Díval se před sebe, takže si toho nevšiml. Očima sklouzla zpět na zem a slabě se usmála.
Pro tebe...