Suna Kurai: kapitola 13: Vesnice dávných vzpomínek

Chladné a zamračené ráno jakoby přímo odráželo náladu trojice lidí, kteří v rychlosti uklízeli po svém včerejším odpočinku. Vládlo podivné a nepříjemné ticho a ani jeden z nich neměl příliš chutě ho vyrušovat. I na cestu se vydali bez jediného slova. Působilo to, jako nějaká neviditelná bariéra. Neviditelná, ale dost dobře postřehnutelná. Kazekage se držel ve předu a naprosto nedbal na to, jestli jeho dva společníci stačí jeho rychlosti nebo ne. Vlastně mu to bylo úplně jedno. Připadal si tak zbytečný, jakoby jeho pomoc teď už nic neznamenala. Jako by byl jen nějaké zbytečné přítěží, které brání těm dvěma, aby si užívali příjemného výletu.
Myšlenkami byl úplně někde jinde. Nevnímal teď okolí a dokonce ani to, že na něj Hiraku hlasitě volá. Snažil se dohnat kazekageho, ale on byl pořád o krok v před. Nakonec jediná věc, kterou mohl udělat, bylo hodit do jeho zad malý kámen.
Gaara se překvapeně a nerudně zároveň otočil za útočníkem a zpražil ho nebezpečným pohledem.
„Můžeme si dát přestávku?“ poprosil ho naléhavě a střelil pohledem za sebe.
Rizo ztěžka stačila tomu až příliš rychlému tempu, které vůdce nasadil, ale snažila se ho usilovně dohnat a alespoň trochu se mu přiblížit.
Když uviděl, že sotva stojí na nohou a těžce oddechuje, zastavil se.
Založil si ruce na prsou a sledoval jak se oba jeho společníci sesunuli k zemi. Hiraku jí podal přívětivě vodu a sledoval jak se jí vděčně napila. Hnusil se mu ten výjev. Hnusilo se mu, jak se kolem ní motal, co všechno dělal proto, aby byla šťastná a aby se jí zavděčil.
Nakrčil nesouhlasně nos a raději se podíval jinam, aby si jeho výrazu nevšimli.
Vzpomněl si na ten pocit, který cítil když oba uviděl společně ležet na kameni. Hiraku byl ten, který ji dokázal pomoct, byl to on, který nesl její smutek, protože ona mu to dovolila, protože mu věřila. Copak to bylo spravedlivé? Neměl to být on, kdo jí teď nejvíce pomůže. Ne nějaký přivandrovalec. Udivující bylo, jak moc lehce mu to všechno procházelo.
Chvíli nečinně hleděl na pochmurné nebe, schylovalo se k dešti.
„Najdeme si nějaký úkryt, v dešti pokračovat nebudeme a Rizo si nejspíš potřebuje odpočinout.“ Rozkázal nakonec.
„Já můžu pokračovat,“ postavila se rozhodně na nohy. „Pokračujeme teprve chvíli a mám ještě dost sil.“
Hiraku jí bez varování popadl a přehodil přes záda jako kus hadru. Naštvaně se zašklebila a chtěla zpátky na zem, ale pevně jí sevřel.
„Asi třicet mil odtud je malá vesnice. Můžeme si tam odpočinou a schovat se před deštěm,“ informoval kazekageho.
Chvíli na sebe hleděli než přikývl.

Déšť se spustil až ve chvíli, kdy už se blížili k malé vesničce. Menší než by kdokoliv řekl. I přesto brána vesnice přívětivě vítala všechny cizince, kteří se rozhodli do ní zavítat.
Bez váhání do ní vstoupili a zamířili do prvního podniku, který na cestě potkali.
Uvnitř bylo poloprázdno, ale i těch pár lidí, kteří zde seděli působili na pohled spokojeně.
Za barovým pultem trochu znuděně stál postarší muž, který s přehnaným zájmem leštil sklenice a skládal je pod pult.
„Dobrý den, přejete si?“ Muž k nim zabloudil pohledem až po chvíli.
Když ale spatřil Hiraka, všechna jeho znuděnost se vypařila a vystřídal ji široký úsměv.
„Dlouho jsem se neviděli, Hiraku-kun,“ pozdravil ho vesele. Dobře si ho prohlédl od hlavy až k patě. „Vyrostl jsi.“
„Benito,“ oslovil ho spokojeně mladý medik. „Jsem rád, že jsi v pořádku, doufal jsem, že když se vrátím, pořád tady budeš stát.“
„Přivedl jsi přátele?“ Starý muž si prohlédl i Rizo a Gaaru, kteří šokovaně stáli jen o pár centimetrů dál.
Ani jeden z nich netušil co se tady děje. Zírali z jednoho na druhého s snažili se vyčíst z jejích tváří co to všechno znamená. Oba vypadali jakoby se znali hezkou řádku let.
„Měli jsme cestu kolem a bouřka nám nedovolila pokračovat, tak jsem si řekl, proč se nezastavit.“ Odvětil Hiraku a potěšeně se ušklíbl.
„Sedněte si támhle,“ pokývl Benito hlavou k nejbližšímu stolu, trochu oddělenému od těch ostatních. „Donesu vám čaj na zahřátí.“
Sotva se posadili Rizo vyštěkla nemožné množství otázek, na které snad ani nemohl odpovědět. Když ho kazekage zpražil pohledem a dožadoval se vysvětlení, přerušil je Benito, servírující voňavý, zelený čaj.
Položil před každého šálek a s očekáváním sledoval, jak si každý usrknul.
Rizo se v žaludku rozlilo teplo, následně postupující do celého těla. Výborný, teplý čaj byl to, co potřebovala. Dokonce i Gaara, který se rozhodl zachovat si chladnou tvář, spokojeně zamručel.
„Pořád děláš ty nejlepší čaje,“ pochválil svého starého přítele Hiraku. „Mimochodem, chtěl jsem se zeptat jestli-,“ Nestačil větu doříct, protože ho přerušila dívka, která doslova vtančila do podniku s košíkem v ruce. Všechna pozornost se obrátila na ni.
„Benito donesla jsem ti další-,“ Zůstala vyvaleně stát, když se jí naskytl pohled na tříčlennou skupinku. Oko padlo přímo na Hiraka. Upustila košík plný čajových lístků a opařeně stála na místě. Všichni tři na ní taktéž hleděli, jen Gaara a Rizo neměli ponětí, kdo je tahle dívka zač.
Pomalým, zasněným krokem zamířila k němu s očima široce dokořán a s ústy pootevřenými.
„Ty-,“ vykoktala ze sebe, když se zastavila kousek od Hiraka. Do očí se jí nahrnuly slzy štěstí. Skočila mu kolem krku a přimáčkla ho k sobě. „Ty ses vrátil!“ pípla rozjařeně.
Rizo samým šokem vrátila do hrnku dávku čaje, kterou se chystala polknout.
Dívka se odmítala pustit jeho krku i když jí o to trochu přidušeně požádal. Po několika minutách se mu podařilo jí přesvědčit, aby se raději posadila na volnou židli.
Konečně se uklidnila a s očekáváním těkala pohledem po Rizo a Gaarovi.
„Představím vás,“ navrhnul Hiraku. Jeho výraz ale nebyl obzvlášť šťastný. Kývnul hlavou směrem k Rizo. „Tohle je Rizo-senpai, vrchní medik v Sunagakure no Sato. A tohle,“ kývnul pro změnu ke Gaarovi. „Je kazekage Písečné vesnice, Sabaku no Gaara.“
Dívka zamrkala na důkaz, že pochopila a zvědavě si prohlédla Gaaru. Snažil se ignorovat její zvědavé pohledy, ale byly až příliš okaté.
„Moje mladší sestra Erika,“ vypadlo z něj konečně.
Všichni okamžitě ztichli. Chvíli hleděli na usmívající se dívku. Až teď si Rizo všimla těch nápadných podobností v jejich vzhledu. Černé vlasy jí splývaly podél ramen a fialkové oči na ně hleděly. Měla dokonce i stejně bledou tvář. Byla štíhlá a ne příliš vysoká. Rizo jí typovala něco kolem patnácti let.
„Mladší sestra?“ zopakovala Rizo udiveně.
„No, ano, ano Rizo-san,“ přikyvovala Erika. „Hiraku-niisan odešel z vesnice když mi bylo deset.“
„O tom se nemusíme bavit,“ utnul to Hiraku a dívka raději zmlkla.
„Měl by jsi zajít domů, nikdo tě dlouho neviděl.“ Reagovala po chvíli na ticho, které mezi všemi nastalo.
Přikývl i když nevypadal moc šťastně. „Máš pravdu. Měl bych se podívat domů a navíc, potřebujeme si někde odpočinout.“
Opustili bar a zamířili deštivými ulicemi směrem k jejich domu.