Za rouškou tmy 06:Jen bezcitný vrah!

Sakuře se sevřel žaludek, nechápala jeho chování, ale jako žert to vůbec nevypadalo. Spíš se ještě víc zděsila, když na ni začal Naruto vystrašeně hledět a pomalu couvat dozadu. Stejně jako ona i Naruto vůbec nic nechápal. Neznal ji, připadala mu naprosto cizí, ale něco v hlouby duše mu napovídalo, ať zůstane. Proto tedy jen čekal na odpověď.
„Ty jsi mě nepamatuješ?‘‘ zeptala se ho Sakura a položila mu soucitně ruku na rameno. Ten její milí úsměv jeho přesvědčil, už chtěl utéct.
„Ne, vůbec nevím kdo jsi,‘‘ řekl Naruto se smutek v očích. Začalo to ho být na něj moc, nejprve to s Itachim a teď ona. Měl v hlavě zmatek.
„Pojď, raději najdeme něco, kde budeme moc přespat,‘‘ navrhla a Naruto s ní ochotně šel, co jiného mu zbývalo. Venku se dost ochladilo a mračna nad jejich hlavami pomalu zčernala. Vypadalo to na bouřku, ale tohle bylo v tomhle ročním období normální. Došli až k nedaleké neobydlené polorozpadlé budově.
Sakura zapálila svícnu, kterou tu našla a postavila ji doprostřed místnosti, Naruto na ni stále hleděl. Moc si chtěl vzpomenou, ale stále měl jen černo. Jeho pohledu si všimla a ona a posadila se naproti němu.
„Vážně si nic nepamatuješ, vůbec nic,‘‘ snažila se dál, ale on jen stále zmateně kroutil hlavou na nesouhlas. Oddychla si, v tenhle okamžik už nevěděla, co dělat. Přece nemohl ztratit paměť, tomu věřit chtěla. Proto se rozhodla k radikálnímu řešení. Jeho tvář si přidržela dlaněmi, pomalu se začal přibližovat, ale Naruto byl rychlejší. Odtrhl se od ní a přitiskl se k nejbližšímu rohu. Dobře věděl, co chce udělat, ale už po krk jak ho všichni jen líbají. Už nechtěl nikomu věřit, vůbec nikomu.
„Promiň, ale už tě se Sasukem hledáme dlouho, a teď když jsem tě konečně našla…‘‘ začal, ale Naruto už ji dál neposlouchal, zaujalo ji to jméno, co řekla. Znal ho a dobře věděl, komu patří, už s Itachiho vyprávění.
„Ty znáš Sasukeho?‘‘ položil ji otázku. Sakura se zarazila. Znal Sasukeho, třeba se mu pomalu vrací paměť. Celá se štěstím rozzářila.
„Znám ho, i ty ho znáš, byli jste přátelé,‘‘ odpověděla mu, ale jeho spíš zarazilo to slovíčko byli. To snad znamená, že nejsou. Co se stalo?
„Byli,‘‘ opakoval zmateně. Ona se zarazila, možná to ani neměla říkat, protože se ji začal vracet vztek.
„Já nevím, nemůžu mu věřit,‘‘ řekla polohlasně. Naruto stále doufal, že je řeč o Sasukem a taky byla.

To v malé vesničce se dělo něco jiného. Se Sasukem lomcoval vztek, také tomu dosvědčovala ta díra ve zdi, kterou udělal ze vzteku. Teď jen hleděl na své narudlé prsty. Nejspíš si i nějaké zlomil, ale by nebylo poprvé. Jako ninja byl na tohle zvyklí. Spíš ho znepokojoval fakt, že jeho dokonalý plán nevyšel. Nebyl asi tak dokonalí.
Sedět tu hleděl do prázdna, však už po několik hodinách ztrácelo smysl. Raději si sbalil věci a přehodil přes sebe černý plášť. Vydal se temnými ulicemi, po jejích stopách. Nemohl si ji nechat jen tak utéct, teď už ne. Nemohl ji ani zabít, protože byla pro něj důležitá.

Itachi stejně jako Sasuke bloudil lesem a volal stále dokola jedno jméno. Doufal, že je to jen hra, ale uvnitř sama sebe ho sžíral strach. Kdo ví co si mohl udělat, mohl zase spadnout do vody. Tímto si ale jen dokazoval, že mu na něm začalo záležet. A to byla chyba. On je jeho nepřítel, tohle pro něj bylo zakázané, ale to už teď bylo jedno. I pro něj dokázal i celou organizaci podvést. Jeho stopy ho zavedli až k mýtince, kde se k jeho stopám přidali i další, ovšem nedokázal určit, komu patří. Pro případ zůstal raději ve střehu, vše to mohla být od začátku past.

„Proč, co ti udělal?‘‘ Naruto začal být zvědavý, chtěl všechno vědět, ale vše se nějak začalo točit kolem toho Sasukeho. Sakura mlčela, má mu to říct nebo ne. Mlčení ji však nepřineslo žádné ovoce a tak se rozhodla odlehčit svému svědomí.
„Naletěla jsem mu, chtěl si se mnou jen užít,‘‘ řekla rozzlobeně a zaťal ruku v pěst. Nakonec pohlédla na něj, protože nějak podivně mlčel. Jeho výraz dokazoval jen, to že to trošku nepochopil.
„No doufám, že jsi pochopil, co jsme dělali, no…‘‘ chtěla mu to nějak vysvětlit, ale jí samotné to připadalo trošičku trapné. Nikdy se s nikým o takovýhle věcech nebavila nebo to snad někomu vysvětlovala.
„Ale já to pochopil, nejsem tak blbej, spíš mi to nějak nesedlo, Itachi o něm mluvil tak hezky,‘‘ dokončil větu raději za ní. Kdo ví, co zajímavého by se dozvěděl. V Sakuře to ale hrklo. Nevěřila svým uším. Opravdu řekl Itachi. Ne musela ho přeslechnout, tohle bylo přece naprosto vyloučené. Přece mu nemohl zrovna on vyprávět o svém bratrovi. Ale Naruto se tvářil jako by tom myslel smrtelně vážně.
„Kde jsi ho viděl?‘‘ zatřásla s ním.
„Já..nevím našel mě pod tou skálou a řekl mi, že je můj přítel?‘‘ vzlykl Naruta, ona jej raději pustila, nechtěla mu ublížit nebo ho nějak jinak zmást.
„Víš vůbec co je za člověka?‘‘ zeptala se ho s ironii v hlase. Naruto zakroutil hlavou, ona se vítězně usmála.
„On chladnokrevně vyvraždil celou rodinu, tohle by normální člověk neudělala. On patří mezi nejhledanější zločincům,‘‘ řekla mu vítězně Sakura a doufala, že zněmí jeho názor na tohohle člověka.
Narutovi se ovšem obličej protáhl zděšením. Komu věřit? Jemu, který byl údajný vrah nebo člověku, kterého vůbec nezná. Z jeho přemýšlení ho však vyrušila rána. Dveře od pokoje někdo vyrazil. Sakura se postavila do bojové pozice a stejně jako Naruto čekala až slehne prach, aby mohla vidět neznámému do tváře.
Ve dveřím stál Itachi s katanou v ruce. Ihned popadl Naruta a postavil ho za sebe, hlavně co nejdál od Sakury.
„Pusť ho!‘‘ křikla na něj, ale i když ho pustil, Naruto se ani nehnul, s ním si připadal v bezpečí, tedy doufal.
Itachi se chystal se Sakurou skoncovat, ale mezi mě dva se postavil Naruto.
„Prosím tě, neubližuj ji, nechci abys zabíjel bezdůvodně znovu,‘‘ vzlykl. Itachi nepochopil o čem to mluví, bezdůvodně zabíjet znovu? Nemohl přece jen nic vědět, ne!?
„Řekni mi, že nejsi žádný vrah, prosím.‘‘