Rudé mraky 07

O několik dní později

„Proč nás Vůdce volá k sobě?“ zeptal se jeden ze Zetsuových hlasů. Zelený ninja kráčel nervózně vedle Konan, a co chvíli se ohlížel. Rostlina, ze které vyrůstalo jeho tělo, byla téměř zavřená a pod dlouhými rukávy si popotahoval prsty.
Modrovláska jdoucí vedle něj měla typicky chladný neutrální výraz a Zetsuovi otázky si nevšímala. Pein ji zavolal, tak musela jít. Na otázku: „Proč?“ nezbývá žádný prostor. Její černý plášť byl zapnutý až k ústům a vlasy měla decentně svázané do uzlu. Společně se stíny a tmavou rtěnkou vypadala Konan až přehnaně decentně a téměř zeleného ninju odpuzovala.
Odhodlaně došla až ke dveřím a už se chystala zaklepat, když se ozval známý hlas: „Neklepej, jen vejdi.“
„Vůdce cítí naši přítomnost, co?“ řekl zelený ninja, kterému se právě tato schopnost nedávno dost zažila. Několik ranek na jeho těle se ještě nezahojilo.
Modrovlasá kunoichi vzala za kliku a vklouzla dovnitř. Zetsu za ní zavřel, čímž odřízl jediné světlo, které pronikalo do místnosti. Tma jejich trénovaným očím tolik nevadila, ale i tak to nebylo příjemné. Ve stínech i ten nejstatečnější muž ztrácí jistotu.
Pokoj se zdál obrovský, neboť byl zbaven veškerého nábytku i koberců. Dokonce i obrazy ze stěn zmizely, až na jeden. Velký portrét sjednotitele klanu Uchiha, legendárního Madary, se pyšně vystavoval na protější stěně a muž, kterého vyobrazoval, ve tmě působil až příliš živě.
Uprostřed místnosti bylo pět křesel pokrytých černou kůží. Konan dokonce rozeznala i rudý mrak a zadní straně nábytku.
„Posaďte se,“ ozvalo z jednoho z nich. Pein nebyl vidět úplně zřetelně, ale šedivé oči jasně jeho totožnost potvrzovaly. Ruce měl složené na prsou a nohu přes nohu. Působil téměř domácky, což k Vůdci, před kterým se třásla celá organizace, rozhodně nepasovalo.
V křesle vedle něj seděla shrbená postava v Akatsuki plášti, který byl navíc opatřen kápí. Ruce mu bezvládně visely podél těla a zíral do země. Jeho tělo vypadalo téměř bezvládně. Kdyby se čas od času nevzedmul při nádechu, považovali by ho za mrtvého. Jeho dech však byl sípavý a nepravidelný, což poukazovalo na nepříliš pevné zdraví.
Když se Modrovláska zorientovala, posadila se do křesla naproti němu a měkce se zeptala: „Jak se cítíš?“
Pein sedící vedle se zavrtěl a překvapivě odpověděl za něj: „Je to horší Konan. Ztrácím na váze a pohyb je už dost obtížný.“
Modrovláska se odpovědi Vůdce nijak nedivila a pokračovala: „Poslední dobou se dost přepínáš, měl bys odpočívat.“
Opět odpověděl Pein a tentokrát zněl jeho hlas velmi vážně: „Musím to tady dát do pořádku. Orochimarův odchod nás dost oslabil. Jeho pečetící schopnosti překonávaly Sasoriho a Kakuzovi lékařské techniky proti těm jeho působily směšně. Bude nám dost chybět a musíme to bez něj nějak překlepat. Pořád máme ve vesnici dost práce.“
„Furt jenom práce, šéfe,“ vskočila mu do řeči bílá polovina zeleného ninji. Zetsu se opatrně posadil do křesla vedle Konan a usmál se. Jeho respekt, podřízenost i permanentní strach z autoritativního Vůdce byl ta tam a ninja vypadal naprosto klidně. Jako kdyby se příchodem do této místnosti změnil v někoho úplně jiného.
Nicméně i chování Peina bylo úplně jiné. Zrzavý ninja se při jeho slovech hlasitě zasmál a pravil: „Drazí pánové Zetsu, někdo v téhle organizaci pracovat musí,“ poté si odkašlal a pokračoval směrem k zelenému ninjovi: „Omlouvám se za ten incident před třemi dny. Nechtěl jsem Vás takhle zřídit, ale muselo to vypadat věrohodně, to snad chápete.“
Bílá polovina zvedla oko v sloup a černá pravila: „Dost nás to štvalo, to musíme uznat, ale chápeme, že to bylo nezbytné.“
„Houby nezbytné!“ vykřikla bílá polovina a žluté oko se zúžilo. „Stačilo pomocí Kami no mai zničit jen tu záznamovou pečeť, co nám Sasori přilepil na plášť, ne? Nemusel jsi nechat tu papírnici, aby mě rozsekala na kusy.“
Pein jeho agresivní projev nijak nekomentoval a řekl: „To by Loutkář věděl, že o něm víme.“
Bílá polovina tváře zeleného ninji se zkroutila do nechápavého úšklebku. „A to jako vadí? Jsi Vůdce, ne? Pochopil by, že jsi jeho odposlech odhalil.“
Při těch slovech zase černá polovina zvedla oko na své straně v sloup a řekla: „Jak můžeš být mou částí, když jsi takovej blb. Ty vůbec nechápeš, o co jde, viď? Tady Pein se snaží všechny členy Akatsuki držet v iluzi, že o některých věcech neví ani Vůdce, chápeš? Svírat pevně v rukách dobrovolnou organizaci, ve které nemají členové žádný prostor pro individualitu, je nemožné. Pein si hraje na despotu, který ve své aroganci přehlíží maličkosti.“
Vůdce při těch slovech jen pokýval hlavou a jenom doplnil: „A vy jste profesionální herci, kteří mi v tom pomáhají.“
Bílá polovina srovnala výraz s černou a zdála se, být spokojená.
„Abych nezapomněl, drazí Zetsu, dostáváte tři dny dovolené za to přesvědčivé divadélko, jako takovou kompenzaci. Jen mi slibte, že nesežerete nikoho ze Skryté Deštné,“ dodal ještě Pein a otočil se zpět ke Konan. „Za chvíli dorazí náš šéf, tak bych ho rád přivítal vzpřímeně. Je mi to trapné, ale mohla bys mně pomoci se pořádně posadit, protože myslím, že se sám nezvednu.“
„Jistě, hned,“ vyštěkla Modrovláska a došla ke shrbené postavě sedící vedle Vůdce. Jemně ho zatlačila rameny k opěrce a srovnala mu ruce, tak aby opět nepřepadl dopředu.
Kápě pláště spadla a odhalila smutnou vyzáblou tvář orámovanou temně rudými vlasy. Přestože mu nemohlo být ani třicet, měl na tváři hluboké vrásky a kůže na něm odstávala. Jeho žalostný stav dokreslovaly i těkající křečově zavřené oči a rozkousaný ret, ze kterého stékaly drobné praménky krve. Hned co ho Konan pevně ukotvila v křesle, hlava mu padla na rameno a ústa zůstala dokořán otevřená.
Modrovláska si strhla kus kůže, a ten se jí v rukou změnil v jemný papírový kapesníček. Když mu měkce zavřela bezvládné čelisti, otřela mu krev z brady.
Zetsu to pozoroval v tichém šoku. „Jak se to mohlo za čtyři týdny takhle zhoršit?“ zeptala se černá polovina a bílá doplnila: „Pamatujeme si, že minule jsi ještě chodil po svých.“
„To je pravda,“ řekla Konan. „Jestli jsi na tom takhle špatně, měl jsi zůstat raději v posteli a nechat za sebe mluvit Devu,“ načež ukázala na Vůdce, který se záhadně přestal hýbat.
Hned, jak to dořekla, sebou rusovlasý muž trhl a povolil křečovité sevření víček.
Obě poloviny zeleného ninji souhlasně přitakaly a černá ještě dodala: „Nevím, co tady děláš? Jestli umřeš, bude to všechno v háji.“
Při těch slovech shrbený ninja křečovitě sevřel pravou ruku v pěst.
„Ještě mi zbylo dost síly,“ řekl důrazně vedle sedící Pein, ale kromě mluvení se nijak nepohnul i jeho šedé oči byly bez jasu, jakoby neviděl.
Naopak rusovlasý ninja začal hrabat levou rukou, jakoby hledal oporu. Konan se ho snažila zarazit, ale záhadná síla ji odmrštila zpět do křesla. Otřepala se a překvapeně sledovala, jak zbídačený muž pomalu stává. Nohy se mu třásly a stále se přidržoval čalouněné opěrky, ale nevzdával se. Svou mocí pevně držel Modrovlásku i Zetsua na svých místech a nedovoloval jim jediný pohyb. Musel zvítězit, prostě musel. Porazí svou slabost, i kdyby ho to mělo zničit. Jak by se mohl stát Bohem, když nezkrotí ani své vlastní tělo.
Nakonec se mu to povedlo a on skutečně stál. Stále se mu nohy trochu klepaly, ale to už jeho úsilí neohrožovalo. Vítězoslavně pustil své společníky ze železného sevření Banshō Ten'in a usmál se.
Pein, který jediný nebyl pod vlivem techniky, vypadal mrtvý. Jeho dech se zastavil a tělo se volně sneslo po křesle na zem.
„Tys musel vypnout sféru Deva, abys mohl vůbec stát, Peine?“ zeptal se zelený ninja směrem k s obtížemi stojící postavě a srovnal bezvládné tělo zrzavého muže zpět do křesla.
„Ano… musím šetřit,“ zašeptal rudovlasý ninja. Bylo vidět, že ho i pouhé mluvení vyčerpává, neboť mu při každém slově hlava padala směrem dolů a hrozilo, že se převáží.
„Nechceš si radši sednout, Nagato?“ zeptala se starostlivě modrovláska, ale zbídačený ninja zavrtěl hlavou.
„Chtěl jsem Vás, zase jednou vidět vlastníma oči,“ řekl potichu a pomalu rozlepil víčka.
Na Konan se zaostřily šedé lesklé oči, v nichž byla, jakoby vyrytá, soustava černých kružnic. Byly přesnou kopií očí mrtvého těla ležícího v křesle vedle něj. Zrzavý ninja s piercingy na obličeji byla jenom pouhá loutka. Tělo, za kterým se schovával, aby unikl vlastní zuboženosti a slabosti. To on byl Vůdce honosící se přezdívkou Pein. Poprvé po čtyřech měsících se zase cítil mocný.
Soustředil se na své oči a cítil, jak se v jeho těle hromadí energie.
„Musí ven, musí ven!“ vykřikl najednou a z jeho zad vystřelily černé chakrovodné pruty. Ty se zabodaly se do stropu a začaly fialově jistřit. Původně šedé oči nyní purpurově zářily a začal si nepříčetně kousat do rtu.
Konan se zeleným ninjou vyděšeně sledovali, jak v jejich Vůdci prudce roste síla.
Nagatovi mezi prsty probíhala tvarovaná chakra a změna jednoho elementu na druhý se zdála neskutečně snadná. Kdyby chtěl, mohl by jedním úderem zničit celou vesnici, nebo vytrhnout člověku duši z těla. Síla, kterou v sobě takovou dobu držel, chutnala sladce a chtěla ven.
Neodolal mukům pokušení a zkusil jí trochu nashromáždit, ale to byla chyba. Moc očí Rinnegan byla pro jednoho člověka příliš velká a vymkla se kontrole. Ninja omdlel a tělo zůstalo viset na černých prutech. Ty začaly vyrážet i z jiných částí ninjova těla a ničily vše okolo.
Modrovláska se neměla, jak schovat, a proto přijala formu mraku papírových motýlků, čímž se jim mohla pouze vyhýbat. Pruty zatím snadně procházely vším, do čeho narazily. Křesla, obraz, stěny, dokonce i bezvládné opuštěné sféry Deva, to vše bylo postupně rozbodáváno k nepoznání. Pod měkkou zdí se sice skrývala osmistěnná bariéra, ale bylo jen otázkou času, než tlak prorazí i ji.
„To nevypadá dobře, Konan!“ křičel dvojhlasně zelený ninja s tělem ponořeným v podlaze.
Papíroví motýlci zatím divoce kličkovali v černé železné pavučině a nijak nereagovali.
„Jdeme pro posily!“ řekl tedy a chystal se projít podlahou.
Než to však stačil udělat, z motýlího hejna se ozvalo: „Idioti! Pravda o Peinově identitě se nesmí dostat ven!“
„Co teda chceš dělat?“ zeptala se zoufale bílá polovina.
Jeden z motýlků dolétl až k němu a zašeptal: „Spojíme útoky a omráčíme ho. Potřebuji vaši Dvojitou hráz nebeských květin, abych se mu dostala až na tělo, pak to snad půjde.“
„To zní rozumně,“ řekla černá polovina, ale bílá vykřikla: „Blázníte oba? Já se nenechám zbytečně zabít. Proberte se!“
Motýl při těch slovech zakroužil a vykřikl přímo do bílého ucha: „Přehlasovali jsme tě! Je to jeden a půl proti půlce. Vedeme na celé čáře, tak koukej pečetit než chakrové pruty prolomí bariéru, jasné?“
Vzpurná polovina si povzdechla a ninja začal skládat jednotlivé symboly.
Konan na to zareagovala a semkla motýly blíž k sobě.
Když Zetsu dokončil poslední pečeť a nahromadil dostatek chakry, dvojhlasně vykřikl: „Kusaton: Nibai Katen no seki“
Zelená rostlina tvořící z části jeho tělo se začala prudce zvětšovat a objevovaly se na ní rudé, ústům podobné květy. Chakrové pruty velkými listy masožravky snadno procházely a zelený ninja zatínal oči bolestí, ale nepolevil.
Když konečně květy pokryly rostlinu celou, složil ruce do pečeti hada a uvolnil chakru. Vstříc černému kovu vyrazily stovky hadům podobných bytostí. Rudé květy na zelených šlahounech hrozivě chrčely a otevíraly ústa se třemi řadami zubů. Kousaly a lámaly chakrové pruty s překvapivou účinností a vytvářely poměrně stabilní tunel až k rudovlasému ninjovy.
Modrovláska využila situace a složila své tělo. Teď přišla řada na ní.
„Ninpou: Chishio no kamisori,“ zašeptala něžně a levá ruka se jí změnila v obří rotující shuriken, složený z papíru. Takto vyzbrojená se prudce rozeběhla vpřed.
Z Nagatova těla vyrážely stále další a další pruty, ale modrovláska je svou zbraní lehce rozsekávala na malé střepy. Už se ho téměř dotkla, když se na ní upřel jeho pohled. Kružnice na jeho očích začaly rotovat a chytly nebohou kunoichi ve svazujícím genjutsu.
„Vždyť byl v bezvědomí, sakra!“ zanadávala Konan, když jí zmizel papírový shuriken. Nyní už chakrovým prutům nic nebránilo v cestě a modrovláska se rozloučila se životem.
Náhle jí oslnil oranžový záblesk a ona se ocitla na úplně opačné straně pokoje. Nechápavě se podívala zpět k rusovlasému ninjovi. Vedle něj stál neznámý muž. Procházel skrz síť z černého kovu, jako duch a sem tam jím nějaký prut úplně prošel, aniž by ho jakkoliv zranil. Přes husté havraní vlasy mu sice neviděla do tváře, ale jasně slyšela, jak říká: „Nagato, ty pošetilé dítě, zase sis hrál na Boha?“