Děti noci 01-Noční lov

Šestnáctiletá dívka seděla ve svém pokoji a horlivě telefonovala se svojí kamarádkou. Hlasitě se u toho smála a nevnímala ten klid, který ji oplýval. Její rodiče odjeli do divadla a ona měla tedy celý dům pro sebe. A toho chtěla náležitě využít. Celý večer proklábosit s kamarádkou.
Déšť bubnoval na okna a mračny se občas blesklo. Ona však tomuhle nevěnovala žádnou pozornost, spíš se soustředila jak ji kamarádka popisuje včerejší víkend, který strávila jak jinak než se svým přítelem.
Když se ale rafička posunula na půlnoc vypadlo spojení. Blonďatá dívka se nezalekla, na takové výpadky byla už zvyklá. Myslela si, že ji to kamarádka dělá schválně. Položila tedy sluchátko a čekala a se znovu ozve. Dlouho se nic nedělo, ale telefon přeci jenom zazvonil.
„Áno..,‘‘ řekla líbezným tónem, kdyby to třeba jen byl její přítel. Z telefonů se ale nic neozvalo.
„Tohle není moc dobrý vtip,‘‘ zasmála se položila se s telefonem u ucha do postele.
„Já vím, ale já se bavím,‘‘ ozval se z telefonu poněkud hlubší hlas než měla její kamarádka, dokonce i její přítel.
Dívka se však nezalekla a pustila se do vyslýchání toho nově volajícího.
„Kdo je tam,‘‘ řekla ještě líbeznějším tónem, kdyby to třeba jen byl nějak tajný ctitel. S telefonu se ale ozval hluboký smích.
„Tvůj dlouhodobí obdivovatel,‘‘ odpověďděl na otázku. Blondýnce se na tváři objevil úsměv. Přeci jen měla pravdu. Víc než překvapená byla spíš zvědavá. Neměla strach z nějakého vraha nebo snad i někoho horšího, spíš jen doufala, že jde o nějakou chvilkovou známost z nějaké zábavy.
„Hm… a kde jsi vzal moje číslo?‘‘ pokračovala dál líbezným tónem a uvelebila se v posteli. Chvíli musela čekat na odpověď mezitím si pustila televizi, kde běžel nějaký horror.
„Líbiš se mi a v té košilce, co máš teď na sobě. Jsi k sežrání,‘‘ odpověděl ji neznámí volající. Dívka se zprudka posadila, jak mohl vědět, co má na sobě, když okna byla zatáhnutá a nevykročila z pokoje. Docela ji to i znervóznilo, ale mohl i tipovat. Co jiného by mohla mít doma o půlnoci na sobě.
„Jak to prosím tě víš,‘‘ usmála se a snažila se před ním skrýt všechnu tu nejistotu. Neznámí se podivně usmál.
„Vidím tě a řeknu ti, že tu růžovou košilku, co jsi měla včera se mi víc líbila než takhle modrá,‘‘ řekl. Dívka se posadila a zběsile se rozhlédla po pokoji. Jak to mohl vědět, jak mohl vědět, co má a měla na sobě. Nevědomky začala zrychleně dýchat, což mohl slyšet i ten neznámí volající. Sluchátko měla stále přiložené k uchu a mohla slyšet jak se směje. Bylo poznat jak si to užívá na rozdíl od ní.
„Jsi tady nebo co?!‘‘ řekla do telefonu zároveň i do svého pokoje. Neozvalo se nic, jak ze sluchátka tak ani z místnosti. Pak se ale znovu ozval hlas z telefonů.
„Byl jsem tu včera, díval jsem se jak sladce spíš, ale nejraději bych tě viděl v kaluži krve,‘‘ ozvalo se ze sluchátka. Ty dvě poslední slova jako by se ji vryla do paměti. Ihned zavěsila a skryla se v temném rohu. Čekala že se ocitne u tvrdé chladné zdi, ale narazila do něčeho měkkého, ale stejně studeného. Vykřikla a odskočila od rohu. Věděla, že tam někdo stál, určitě, když ale rožnula baterku a namířila v ní do rohu, nic neviděla. Místo toho se jen za ní pomalu otevřely dveře vedoucí z jejího pokoje ven. Zděšením upustila baterku, ale to neměla děla, protože v celém domě vypadla elektřina. Teď přišla o veškeré světlo.
Začala se klepat, odmítala udělat krok, ale nakonec jak uslyšela otáčení klíče v zámku a hlas své matky, trochu se ji ulevilo. Jakmile se světla v domě zas rožnula, vyběhla okamžitě ven z pokoje. U schodů se ale hned zastavila. Něco šlo po nich dolů, nedokázala popsat, kdo to je. Ale bylo to zahalené v plášti. Vykřikla.
„Utečte, jde jsi pro vás,‘‘ zakřičela na svoje rodiče, ale nikdo ji neopověděl, místo toho se znovu vyhodili pojistky. Zůstala stát na půl schodu. Klepala se strach, ještě jednou potichu zavolala na své rodiče, ale ticho. Světla se znovu rožnula. Dívka na nic nečekala a okamžitě seběhla dolů. V obývacím pokoji se zastavila. Měla co dělat, aby nezačala ječet. Zdi byli pocákané od krve i zem na které málem uklouzla. Přiložila si dlaně k ústům nebo nevykřikla znovu. Na podlaze uprostřed leželi její rodiče a byli mrtví.
Po tvářích se ji začali koulet slzy jak hrachy, klesla na kolena a nahlas se rozplakala.
V tom znovu ta světla zhasnula, ona vyděšeně vzlykla. Dobře věděla, že je na řadě, proto raději zavřela oči. Cítila ten chlad za svými záda, nedovážila se otevřít oči. Nechtěla nic vidět, chtěla to mít jen rychle za sebou.
Ten neznámí vrah si to ale užívat, sledoval jak se klepe strachy, jak se jí slzy koulejí po tvářích. Přesně tohle miloval. Pomalu ji sjel po hladkém krku a zastavil se na jednom místě. Lehce po něm přejel prsty a nakonec se k němu u naklonil. Dívku se snažila zadržet křik, když ji místo na krku políbil. Celá se začal třást, nedokázala udělat ani krok, jen cítila jeho studený a dech a rty na svém krku. Pomalu ji začal rukou sjíždět po pase.
„Škoda, že tě musím zabít, mohl jsem si tak užít,‘‘ pošeptal ji ho a ihned se ji zakousl do krku.
Dívka vykřikla, chtěla se bránit, chtěla ho odtrnout, ale pomalu ji opouštěli všechny síly.
Najednou přestal, odtrhl se od ní a pohodil ji na zem. Dívenka se zhluboka nadechla, nedokázala pohnout ani prsem, jen vyděšeně hleděla na toho neznámého. Usmál se a setřel si rukávem zakrvácená ústa. Vyděšená dívka si nemohla nevšimnou těch dvou dlouhých špičáku, co mu vyčnívali přes dolní ret.
Pomalu ji přejel přes tvář a setřel ji všechny slzy, stále se klepala a to ho vzrušovalo. Znovu se k ni naklonil a přejel ji rty přes dvě malé rány. Znovu se k ní přisál. Dívka se napnula jako luk, ale zanedlouho se její tělo bezvládně dopadlo na zem. Neznámí se od ní od odtrhl a pohladil ji po tvářích a pak po bocích. Byla krásná, když byla mrtvá, přesně takhle to měl ráda. Ještě naposledy se k naklonil a vysál z ní poslední kapičky krve než zmizel v noční tmě.

Ranní paprsky pronikali přes stále zatažené záclony, osvětlili pokoj, ve kterém byly jen dvě postele skříň a dva stoly. Obyvatel jedné postele se přetočil na bok a zachumlal se do peřiny, aby unikl těm dotěrným paprskům slunce. Nenáviděl světlo, měl raději tmu a chlad. Slunce si však nedalo říct, a dál ho paprsky lechtalo i před peřinu. Dokonce ho začal otravovat i budík ohlašující osm hodin. Vztekle pohodil peřinou a vytáhl jen ruku a snažil se nahmatat budík na stolku, ten byl bohužel noc daleko. Schoval ruku zpátky a nechal budík dál řinčet.
„Sasuke vypni ho, jsi blíž,‘‘ zívl.
„Ale ty jsi starší,‘‘ ozvalo se pod druhou peřinou.
„Jak to s tím souvisí?‘‘ zeptal se Naruto a vykoukl z pod peřiny. Blond vlasy mu padali do bledého obličeje. Pohodil hlavou aby vůbec něco viděl. Natáhl se k budíku a mrskl s ním o zeď.
„A je klid,‘‘ ozvalo se pod druhou peřinou. Sasuke si však dlouho nepospal, blonďák do něj strčil, takže spadl z postele na tvrdou zem.
„To bylo podlé,‘‘ mumlal Sasuke a mnul si bolavý loket. Stejně jako jeho kamarád i on měl nezvykl bledý obličej a k tomu ještě tmavé vlasy a oči, které to ještě víc zvýraznily.
„Spal jsi vůbec v noci?‘‘ zeptal se ho Naruto a Sasuke se zarazil a zakroutil hlavou na nesouhlas.