Hrozba dvou světů: díl 13: Vnitřní svět

Hučení. Byla to jediná věc, kterou jsem vnímala. Ten strašně otravný a nepřestávající hukot. Rozléhal se všude kolem a já nevěděla, jestli je to jen v mé hlavě nebo to skutečně slyším. Oční víčka byly tak těžké. Připadaly mi jako kusy kamene. Velice pomalu jsem otevřela oči. Okamžitě mě do nic udeřila dávka jasného světla. Přehnaným mrkáním jsem si snažila přivyknout. Posadila jsem se a chytila se za hlavu. Připadalo mi jako bych vypila sud saké.
Konečně jsem se přinutila rozhlédnout se kolem a ten pohled mě vyděsil i překvapil zároveň.
Kolem nebylo nic, jen široko daleko se rozprostírající travnatá louka. Ani ta nebyla obyčejná. Tráva, která na ni rostla měla světlounce fialovou barvu a nebe nade mnou se pyšnilo kouřově šedou. Vyškrábala jsem se na nohy a s úžasem se rozhlížela kolem dokola.
Jsem tady zase, pomyslela jsem si. A pak se ozval ten hlas. Zněl jako ozvěna, byl posměšný a nepříjemný.
Tváří v tvář jsem stanula osobě, která na mě hleděla zářivě žlutýma očima.
„Vítám tě,“ zasmála se studeně.
Zamračeně jsem na ni hleděla, stále v pozoru. Až v tuhle chvíli mi došlo, že moje katana je zpátky na svém místě. U mě v pouzdře, které jsem měla na zádech.
Sněhově bílé vlasy stejně jako tvář, černé bělmo, žluté oči, ten vražedný pohled a bíločerné kimono.
Tím vším oplývala ta osoba naproti mně.
„Ty vítáš mě?“ opáčila jsem konečně. „Tohle je moje duše. Můj vnitřní svět.“
„Pleteš se,“ zaprotestovala okamžitě a na její tváři se rozlil potěšený výraz. „Od teď, už je to můj svět.“
Její slova mě šokovala, ale ne úplně přesně jsem je chápala. Poznala, že nad tou větou přemýšlím.
„Moje schopnost spočívá ve splynutí,“ vysvětlovala a bedlivě sledovala mou tvář. „Jsem schopna splynout s jakýmkoliv tvorem. A dostat se do shinigamiho, to je snad sen. Od teď tvoje tělo i duše budou patřit mě. Už to nebude trvat dlouho.“
„Tsch,“ Zkousla jsem si ret až mi vytekl čurek krve.
Nastalo ticho a ten hollow se pořád nepřestával usmívat. Zdálo se, že má opravdu vyhráno.

„Počkejte!“
Trojice osob se na místě zastavila. Toushiro, Naruto a dokonce i Byakuya se otočila za hlasem, který na ně zavolal.
„Jdeme s vámi,“ oznámil jim Kakashi.
Po jeho pravé i levé straně stálo hned několik lidí.
„Zbytečné,“ odfrknul si Kuchiki.
„Možná vám to přijde zbytečné, ale všichni tihle lidé mají něco, co může být užitečné při pomoci.“
„Například?“
„Neji má byakugan, Shikamaru je považován za jednoho z nejchytřejších shinobi a o schopnostech vašich lidí snad ani nemusím mluvit ne?“ Kývnul směrem ke Kimmini a Kazeke, které odhodlaně stály po pravé straně Kakashiho.
„Je zbytečné, aby nás šlo tolik,“zamítl to rázně Byakuya.
„Místo toho, abychom tady klábosili, jsme už dávno mohli být na cestě ne? Kuchiki…-taichou?“ Kazeke se do toho neúprosně vložila. Jedno obočí jí při tom zacukalo.
Vyšla vpřed a zastavila se až u něj.
„Vrať se zpátky.“
„Už jsem řekla, že jdu taky Byakuyo.“
„Nebuď tak namyšlená,“ sjel jí okamžitě.
Kazeke se pro změnu potěšeně ušklíbla. „Ty se nikdy nezměníš.“
Pro teď bylo rozhodnuto. Nikdo se nevracel, všichni zůstali pevně stát na svých místech a Byakuyovi bylo jasné, že jiná možnost nezbývá.
Všichni vyrazili vpřed. Shinigami svými bleskovými kroky postupovali rychleji než jejich kolegové, kteří vynaložili všechno své úsilí, aby se jejich rychlosti vyrovnali.
Naruto se snažil držet nejvíce v popředí, aby ostatní vedl, ale vypadalo to spíš jako zápas mezi ním a Toushirem.
Kimmini se držela mezi Byakuyou a Kazeke, mezi kterými značně zhoustla atmosféra. Provrtávala ho nenávistnými pohledy a nebýt právě její kamarádky, nejspíš by po něm skočila.
„Naruto!“ křikl na něj Kakashi.
Otočil se s tázavým výrazem ve tváři, ale pochopil na co se chtěl jeho sensei zeptat.
„Už to není daleko,“ odpověděl na nevyslovenou otázku a znovu hleděl před sebe.