Vyhaslá hvězda I.

Pustit si k tomu můžete a nemusíte písničku u které jsem to psala: tady

Stála namáčknutá na chladnou zeď. Okolo ní se rozprostírala jen tma. Ruce i nohy měla přikované k té stěně. Čekala tam takhle už několik dní.
"Na co vlastně?" ptala se sama sebe. Nehybně naslouchala tichu, které tu panovalo. Najednou tmu prořízl záblesk. Dívce se zůžili zorničky a ona zamžourala. Dívala se do toho ostrého světla, hledala jeho zdroj. Když se konečně rozkoukala, spatřila dveře. To z nich sálala ona žluť, jež jí na okamžik oslepila. Lidé. Běželi k ní dvě postavy.
"Už zase?" zasténala v duchu a připravila se na tu nejhorší bolest. Oba muži se k ní blížili neuvěřitelnou rychlostí. Byli to medikové, její pomocníci. Dívka sevřela ruce v pěst.
"Ne! Já nechci!" vykřikla tentokrá už nahlas. Všimla si, že jeden z nich nese pásku a roubík. Paže jí přimáčkla neuvěřitelnou silou hlavu ke zdi. Druhý muž pozvedl černou pásku. Byla to vteřina. Nasadili jí černý pruh přes oči a utáhli. Zasténala bolestí. Nikdo tomu však nevěnoval sebemenší pozornost. Otevřeli jí ústa a vsunuli do nich roubík. Byla naprosto bezmocná. Nenáviděla je. Podle vzhledu jí mohlo být okolo sedmi let. Nikdy nepochopila, proč jí tohle dělají. Vždyť se tady narodila. Okovy kolem končetin povolily a někdo jí silou zvedl ze země. Věděla, co se teď stane. Přesto s tím nemohla nic dělat. Hrubě jí usadili do tvrdého a nepohodlného křesla s pouty. Snažila se bránit, ale nemělo to cenu. Bez větších potíží seply ty kovové spony. Měla je všude. Na krku, v pase, okolo hlavy... Nebylo vynechané jediné místo. Nemohla se pohnout. Tělem jí prostupovala tupá bolest. Zatnula svaly na ruce a téměř okamžitou odpovědí jí byla rána do hlavy. Vzdala to. Znovu je nechá, aby jí ubližovali. Zaslechla kroky. Zatajil se jí dech. Zpod pásky začaly vytékat proudy slz malé a nešťastné holčičky, nechápající smysl všeho co se kolem ní děje. Nikdo na ní nebral ohledy a přitom jí neznali. V paměti má jen útržky minulosti.

Seděla uprostřed místnosti schoulená do klubíčka. Před ní stála její matka, bránila ji vastním tělem. Do pokoje vtrhli podivní ninjové a všechny zabili, jenom jí odnesli. "Proč?" Tolik by si přála tehdy zemřít s nimi. Ušetřilo by to mnoho bolesti a slz. To jim však bylo jedno. Potom už je jen tma. Probrala se až v téhle místnosti, v místnosti, ve které strávila celý svůj krátký život. Od té doby neviděla světlo světa. Neslyšela ani zpěv ptáků, který měla tolik ráda. Nenávist se v ní pomalu utvrzovala. Další vzpomínka už patřila jim. Poprvé nevěděla, co jí chtějí udělat, a tak se nebránila. Časem se však jejich návštěvy staly častější. Bylo to vždycky stejné. Přišli, spoutali ji, a pak byla jen tma.

Zvuk se rychle zhlasoval, přibližoval se. Za pár vteřin už stála před ní.. Dýchala jí na tvář. Posadila se naproti křeslu a promluvila. Měla hedvábný hlas, který však skrýval bezcitnost a lhostejnost.. Bylo z něj cítit opovržení, jež osoba cítila.
"Připravená?" zeptala se ze zvyku, ale na odpověď nečekala.
"Můžeme začít." zaznělo. Dívka se roztřásla po celém těle. Jak jenom se jí ta žena hnusila. Tsunade vytáhla z kapsy svého zeleného pláště injekci. Její obsah měl podivnou nafialovělou barvu. Lehce s ní potřásla a naklonila se víc k vyděšené holčičce. Jehla projela malým krkem jako by nic a zanechala jen nepatrnou dírku. Zvláštní tekutina začala proudit do dívčiny krve. Okolo ní se udělal obal z chakry. Třas ustal a nahradilo ho tiché vzlykání. Přeci jen si ale dívenka oddychla. Byl konec, na pár dní.
"Proč mě nerozvážou?" ptala se sama sebe a čekala. Ucítila slabý závan větru. Hokage si vzala ze stolku podivné zařízení s mnoha jehličkami. Vypadalo jako náramky propojené průhlednou trubičkou. Začala zařízení připojvat k dívce. Nejprve zapíchala přístroj k zápěstím a kotníkům. Potom následoval krk, čelo a nakonec břicho. Pláč se stupňoval, dívka se svíjela bolestí. Oni ji však jen nehybně pozorovali. Trubičkami začala proudit její krev. Někdo vzadu chytil křeslo a rozpohyboval ho. Vezli jí někam do neznáma. Uslyšela klapnutí dveří, potom někdo začal odepínat okovy, kterými byla spoutaná.
"Jsem snad zachráněná?" naivní myšlenka jí prolétla hlavou. Objevila se naděje, kterou však v zápětí znovu uhasili. Zkončila připoutaná k lehátku. Všichni odešli. Zůstala sama. Nevěděla kde je, ani co se bude dít. Bála se pohnout. Uplynuly dva dny a stále nikdo nepřicházel. Měla hlad a rány, jež jí ona dáma způsobila nehezky krvácely. Klapnutí. Napnula smysly jak jen to šlo a poslouchala. Někdo jí stáhnul pásku z očí a uvolnil ústa. Odvážila se nadzvednout víčka. Její tyrkysové oči se střetly s modrými. Nad ní se skláněl blonďatý chlapec a mile se usmíval.
"Jsi v pořádku?" ptal se, když rozvazoval pouta. Pomalu přikývla, ale nepřesvědčila ho.
"Potřebuješ ošetřit." prohodil.
"Jak-Jak se jmenuješ?" zeptala se pořád ochromená dívka. V něco takového už ani nedoufala.
"Naruto." zněla odpověď.
"A ty?"
"Rei."