Beauty of the beast life 05 - Odhalení; zástupci čtyř klanů

Nedaleko od nás stálo nějaké malé dítě a se zájmem nás pozorovalo. Myslela jsem, že by mělo bulet a né se dívat. To teď ale nebylo podstatné.
Řada ninjů se rozrazila a ke mně běžel Matari. Rychle jsem posbírala katany, ale moje neopatrnost způsobila, že mě jeden z ninjů skoro probodl něčím, co připomínalo meč. Skoro, protože v poslední chvíli ho Matari jedním švihnutím ruky odhodil pět metrů ode mě.
S hrůzou mi spadla čelist a mírně jsem natočila hlavu doprava. On nebyl vlkodlak, ani upír nebo něco takového. On byl… zrůda… hnusná, tmavě červenočerná zrůda.
Nedbaje mích pocitů se sklonil, zvedl mě ze země do své náruče, roztáhl impozantně velká blanitá křídla a odlepil se od země. Třemi mocnými švihy těch… nechutně odporných křídel se vznesl přes Konožskou hradbu a následně koruny stromů.
Postupně mi to nějak došlo: Ovládá živel ohně, jeho mazlíček je drak, má křídla, je odpornej… drak? Že by byl z vymřelého klanu Hikari? Jako že by byl poslední? Ale to přeci není možné… anebo je? Když jednou krvácel, všimla jsem si, že má krev znatelně tmavší než my… Moje maminka mi vždycky říkala, že draci mají tmavou krev. Možná je dvojí krve… Anebo klan Hikari není, zase tak vymřelý… Takže pohádky co mi říkávala před spaním, jsou pravda? Ta bájná nehostinná země Farana kde prý žije samotný ďábel? Opravdu je ta země skutečná? Ale počkat… Jestli ano, tak já jsem přeci z klanu Suki… To znamená, že jsem wenera… Matari je tedy asi Hikari, takže drak. Pokud si dobře vzpomínám, Riko je z klanu Dankon – upíři, jejiž geny se dědí a až do kolika let stárnou… Bono a Ruf jsou bratři z klanu Kisugi… Lidé, kteří jsou v určitém věku pokousáni od svých příbuzných – upírů… Takže ještě chybí klany Mieko, Tsubasa a Seppuku a budeme tu mít všechny zástupce nejmocnějších klanů ve Faraňe…
To co jsem si tenkrát myslela, byla pravda. On byl skutečně drak… dost silný na to aby sám zabil několik desítek vyšších ninjů, ale ne dost na to aby se přeměnil do třetí, poslední fáze…
Za pár chvil jsme byli v táboře. Jen co mě Matari pustil na zem, byl z něho zase člověk.
„Víš, co tvá neopatrnost mohla způsobit?!“ seřval mě přede všemi.
„Jo… třeba, že mě mohli zabít,“ odpověděla jsem mu.
Matari po mě hodil vražedný pohled. „A nejen to… mohli nás zabít všechny!“
„No já to asi nevim… když už naplánuješ takovou misi, tak s tím musíš počítat ne?!“ seřvala jsem ho zase já.
„Nevěděl jsem prostě, že seš takový nemehlo!“ zakřičel na celý les.
Můj výraz změkl do ublíženého. Matariho to zaskočilo a svůj výraz taky změnil, ale než se rozmyslel k omluvě, znovu jsem ho zabila pohledem. Nevrle jsem zavrčela a otočila se k odchodu.
Tohle mě upřímně dorazilo. Měla jsem za sebou první přeměnu a on mi říká nemehlo. Tehdy jsem ho ale podporovala a právě tohle mě přinutilo zkusit se změnit.
„ ... “
„Vím, že tohle je pro tebe šok… všichni jsme si zažili to co ty… ale má pravdu,“ ozval se za mnou hlas.
„Jasně já vím… ale aspoň ty mě chápej…“ řekla jsem a otočila se.
Hlas patřil Rikovi, který se trochu pousmál. To u něj bylo neobvyklé.
Chvíli jsme mlčeli. Když se chystal odejít, prolomila jsem ticho a řekla: „Všiml sis, jak vypadá? Brrr…“
Zasmál se. „No jo no… ale ty taky nevypadáš zrovna krásně,“ řekl s mírným úšklebkem.
Usmála jsem se. „Nápodobně Riko… ale všichni jsme na tom stejně… teda až na toho kluka co se mění v něco, co připomíná divoký prase.“
Cukli mu koutky. „Začínáš se mi líbit Adrio… pojď, vrátíme se,“ řekl a podal mi ruku.
Přijala jsem ji. Sice jí měl skoro jako led, ale to jsem teď neřešila. Koneckonců… byl to upír… Takhle jsme došli zpátky do tábora. Pak se ale Riko zastavil. Se zavřenýma očima se hluboce nadechl. Oči pochvíli otevřel. Měl je pořád tak divně hnědé, ale teď dostávali červený nádech.
„Omluv mě…“ pípl a zmizel.
Nad jeho počínáním jsem zakroutila hlavou a rozešla se k ohništi. Zrovna se tam něco peklo. Asi to byli divočáci. Byli jen tři, ale nakonec to stačilo. Asi osm lidí z nás totiž dávalo přednost masu syrovému. Mezi nimi byl i Riko a Bono. Já je, ale nějak nechápala. Jen ta podívaná mi tak nějak nedělala dobře. Radši jsem se na ně otočila zády a dál jedla svou porci.
„ ... “
Ačkoli se to nezdálo, tahle organizace byla docela nudná. Skoro každý den k nám přibývali noví lidé. Mezi nimi i teď už bývalí Konožáci a Suňáci. Asi po pěti dnech nastali první rozbroje: Vlkodlak a upír se hádali kvůli nějaké maličkosti. Tato neškodně vypadající hádka nakonec vyústila ve rvačku. Do rvačky se zapojili skoro všichni členové stejných druhů. Nakonec to ale dopadlo dobře - Matarimu se je podařilo rozdělit.
„Ještě jednou a v organizaci pro vás není místo,“ řekl docela klidným hlasem.
A jelo se na novo.
Dalších pět dní byl klid, pak ale nastal úplněk. Všichni vlkodlaci a Lykaru se sešli daleko od tábora a úspěšně přečkali noc. My ostatní jsme zůstali v táboře.
Já jsem seděla u ohně.
„Myslel jsem, že půjdeš taky,“ řekl Riko a přisedl si ke mně.
„Já nemám potřebu,“ odpověděla jsem mu. „Jsem wenera, ty se o úplňku nemění,“ řekla jsem znuděně.
„Jak ses to dozvěděla?“ zeptal se.
„Moje mamka, ještě než zemřela, mi vyprávěla pohádky… Vím, že jsem Suki a to, že jsem to, co jsem mi došlo… a taky vím, že všichni, jako já, ty, Matari, Ruf i Bono, jsme ze země Farany… Jako zástupci čtyř nejsilnějších klanů. Myslím, že by tady někde mohli být i ty zbývající… mohli bysme je zkusit najít,“ pohlédla jsem na něj s nadějí v očích i hlase.
Riko nic neříkal, jen na mě s tichým obdivem civěl a nakonec přikývl. „Jo…“ sklonil hlavu a zahleděl se do ohně. „To bysme mohli,“