Železná kunoichi 28: Bolest

Šedovlasá vydržela být statečnou asi jen pět minut. Poté opět propukla v pláč. Zaťaté pěsti tiskla na mladíkovu hruď, její slzy se mu vsakovaly do trička. On ji ovšem jen pevně držel a hladil po vlasech, nic neříkal. Celá se mu třásla v náruči, nebýt jeho, už by asi dávno spadla. Dlouhou chvíli jen nechávala svůj bol, aby se vyplavil na povrch. Když ji pak zoufalství jakž takž přešlo, vyčerpaně se chlapci zhroutila v objetí. Ten si pomalu klekl a posadil si ji na klín. Nechal ji, aby si mu položila hlavu na hruď, přičemž ji dál vískal po vlasech. Na jídlo už dávno zapomněl.
„Proč, Dakene?“ začala pomalu. „Proč mi tohle dělá? Nechápu to... Copak... copak mu nestojím ani za těch pár slov? Za pouhopouhé oznámení, že jde pryč?“ Na chvíli se odmlčela. „Pořád mi říká, jak mu na mně záleží, ale jeho činy mě stále přesvědčují o opaku... Mně by vážně nevadilo, kdyby mě vzbudil uprostřed noci jen kvůli tomu, aby mi řekl, že jde něco zařídit. Naopak by mě to velmi potěšilo. Znamenalo by to totiž, že je ke mně fér... On totiž pokaždé ví, kde jsem - tady, v tomhle zatuchlém sídle několik metrů pod zemí. Ale já nikdy nevím, kde je právě on. Jestli mu hrozí nebezpečí, jestli bych se o něj měla bát... No řekni, není to trochu nespravedlivé?“
Malinko se ošil. Moc dobře chápal všechno, co mu říkala. Tuhle otázku taky chápal a odpověď na ni znal, byla jednoduchá. Přesto ji však nedokázal vyslovit.
Slabě se uchechtla. „Vlastně, teď mu trošku křivdím. Technicky vzato teď taky nemá ani sebemenší ponětí o tom, kde právě jsem. Ví a zároveň neví... Stejně jako ty...“ Dlouze vzdychla. „My to ale děláme kvůli vám. Protože vás milujeme a nechceme, abyste byli nešťastní. Hametsu mě nestvořila jen kvůli tomu, aby nevzbudila podezření. Udělala to hlavně pro vás dva. Chtěla s vámi být až do úplného konce...,“ zamumlala a opět se odmlčela. V celém těle pocítila dvojitou bolest. Pravá Hametsu totiž moc dobře věděla o všem, co se v místnosti událo. Stejně jako kopie věděla, že pohoří už je velmi blízko...
Dakena přepadlo podezření. Dívčina slova ho velmi mátla. Rozuměl jim, ale nechápal jejich význam. Neuměl moc číst mezi řádky. Naštěstí pro Hametsu.
Šedovlasá se znovu pustila do hloubání. „Asi... asi mě Kabuto-kun nemiluje tak jako já jeho. Asi mě má jenom rád... Nebo... nebo možná... ani to ne... Třeba mě taky považuje za obyčejnou zbraň jako Orochimaru-sama...,“ šeptala nepřítomně a zírala do prázdna. Poté sklopila oči, načež zvedla tvář vzhůru a podívala se chlapci do tváře. Usmála se. „Ty mě ale miluješ, viď? Nikdy bys mi neublížil...“
Hnědovlásek přestal s hlazením, avšak zesílil objetí. Přitiskl si ji těsně na tělo.
Zavřela oči, úsměv stále přetrvával. „Já vím. Ty jediný jsi ke mně upřímný. Ty jediný si se mnou nehraješ.“ Na konci věty se zajíkla. Obličej se jí žalostně stáhl, schoulila se mu v náruči.
Chvíli jen nehybně seděl a přemítal. Poté se bez jediného slova zvedl a s Hametsu na rukou vykročil z kuchyně. Pomalu šel potemnělou chodbou. Kromě jeho bosých nohou tiše pleskajících o kamennou zem nebylo slyšet nic. Dívka měla oči stále ještě zavřené a ani nepípla. Zřejmě usnula.
Když dorazil ke dveřím pokoje, bez přemýšlení nastavil levé rameno a loktem stiskl kliku dolů. Dveře se s tichým skřípotem otevřely. Vstoupil, nohou zase zavřel. Dvěma kroky přešel k posteli a opatrně do ní Hametsu uložil, přikryl ji dekou. Pořád ještě spala. Chvíli stál na místě a uvažoval, načež se otočil a opustil pokoj. Tentokrát ke kuchyni uháněl obrovskými skoky. Byl tam po pár vteřinách. Uklidil, zbytky do sebe spěšně naházel, mezi prsty uhasil všechny plamínky svícnů. Pak se stejně rychle vrátil do pokoje.
Když vešel, Hametsu stále ještě spala. Přistoupil k posteli a sedl si. Dlouhou chvíli se na šedovlasou jen zasněně díval. Pozvedl ruku, aby ji pohladil po tváři, ale pak znehybněl. Stáhl se zpět. Jeho ruce byly velké, těžké a taky hrubé... Mohl by ji nemile probudit.
Ošil se. Chvilku jen tak seděl a přemýšlel, co by asi mohl jít dělat. Nechtěl však opustit pokoj a nechat tu dívku samotnou. Zhruba minutu usilovně přemítal. Pak to už vzdal, zůstane holt tady. Mocně zívl. Víčka mu začala těžknout. Všudypřítomné ticho a teplé jídlo v žaludku ho ponoukaly k tomu dát si dvacet. Nejdřív statečně bojoval s únavou, ale tenhle předem jasný boj přece jen prohrál. Těžce sklonil hlavu, zavřel oči. Po chvíli usnul vsedě...
Když se po nějaké době probudil, Hametsu už byla vzhůru. Dívala se na něj stejně jako předtím on na ni. Koutky úst měla mírně povytažené, pohled zjihlý samou něhou a láskou...
Divoce zatřepal hlavou, aby vypudil i ty poslední zbytky únavy. Narovnal se a vzal ji za ledově studené ruce. Zahleděla se mu do očí. Usmála se, slabě, vyčerpaně. Její výraz ho bodl u srdce jako špička kunaie. Opět vycítil onu bolest v jejím nitru. Sice se ji před ním snažila potlačit - nebo alespoň nedávat najevo -, ale oba dva věděli, že jeho neobalamutí.
Chvíli se na sebe dívali, když najednou dívka zamrkala, zavrtěla prudce hlavou, načež na něj pohlédla zcela novýma očima. Už zase zářily, nebyla v nich ani špetka bolesti. Do celého jejího těla se vrátila síla. Zmateně si ji prohlédl. Tohle se za poslední tři dny dělo pravidelně, ale přesto ho to pokaždé zaskočilo. Nejdřív únava, vyčerpání - a pak vždycky zničehonic obživla. Dělo se to naprosto bezdůvodně.
Hametsu vzala jeho tvář do dlaní a upoutala tak jeho pozornost. „Víš, hodlala jsem strávit tenhle poslední den s těmi, které miluju... Ale druzí dva tu nejsou, takže mi nezbude nic jiného, než ten poslední den strávit s člověkem, kterého miluju a který je pro mě zároveň nejdůležitější ze všech.“ Usmála se.
Chvíli jen nechápavě zíral, ovšem pak jí úsměv vřele opětoval. Vtom Hametsu se smíchem vyskočila z postele a už byla venku ze dveří. Asi vteřinu zkoprněle seděl na místě, načež sebou trhl a vmžiku jí byl v patách.
Chodbami se rozléhalo zvonivé chichotání a pleskání nohou o zem. Šedovlasá před chlapcem utíkala, ale vždycky ji velmi rychle dohnal. Ona ho však na poslední chvíli myšlenkou zastavila a pak se smíchem uháněla dál. Sice ho to pokaždé zarazilo, ale ani jednou se nezamračil. Po chvíli oba dorazili do prázdné laboratoře, ačkoli to nebylo v plánu.
Hametsu se rozhlédla a vykročila k operačnímu stolu. Položila na něj obě ruce, pomalu, skoro s posvátnou úctou. Poté očima pozorně přelétla celou místnost. „Když nad tím tak přemýšlím... tady jsme spolu strávili snad nejvíce času. Už od tvého vzniku až do teď, kdy se blíží nenávratný konec...“ Otočila se.
Stál dva metry od ní a díval se na ni. Po chvilce překvapeně vykulil oči, když se jeho tělo samo od sebe dalo do pohybu, ale nevzpíral se. Došel až těsně k ní, pak se zastavil.
Vzdychla. „Možná to ode mě bude sobecké a nefér, ale... nemůžu si pomoct. Prostě chci, abys to věděl. Abys i ty znal pravdu, kterou jsem právě objevila.“ Na okamžik se odmlčela. „Odpusť mi... Odpusť za tu bolest, kterou ti tím způsobím.“