Beauty of the beast life 06 - „Vyspělost"

Probudil mě každoranní vzruch. Zjistila jsem, že spím hlavou na Rikově břiše, což mi však vůbec nevadilo. Opatrně jsem ze sebe sundala jeho ruku a postavila se. Byl tak roztomilej, když spal…
Chvíli jsem tam stála a přemýšlela, co budu dělat. Pak na mě dolehly první sluneční paprsky. Riko se okamžitě probudil a zakryl se svým pláštěm. Udělal zhnusený úšklebek a zvedl se. Vůbec si mě nevšiml a někam se vydal. Měla jsem takový divný pocit, že se mu něco stane. Asi instinkt. Šla jsem tedy za ním.
Možná šel jen na záchod a já se pěkně ztrapním, ale co, pomyslela jsem si. Moje tušení ale bylo správné. Ve vzduchu se nesla neznámá, silná čakra. Než jsem ale stačila Rika upozornit, to stvoření ho srazilo k zemi. Zachvátil mě onen pocit naštvanosti a strachu.
Co možná nejrychleji a nejtišeji jsem se rozeběhla za Rikem. To stvoření u něj pořád bylo a opovrženě se na něj dívalo. Jedním silným máchnutím své teď už pazoury jsem to srazila k zemi. „Riko?!“ šeptla jsem směrem k němu.
Pomalu otevřel oči. Pravda… asi na mě nebyl pěkný pohled, když jsem místo pravé ruky měla pazouru a jedno oko fialové a druhé žlutočervené. Na zbytečné pocity ale nebyl čas.
To stvoření, které připomínalo vlkodlaka, se na mě vrhlo. Začala bitka. Svoje schopnosti jsem neměla ještě plně nebo spíše vůbec pod kontrolou a taky bolest, která to všechno doprovázela, jsem ještě neuměla zas tak moc snášet, takže jsem se s tím nemohla ani z poloviny rovnat. Teď mě ale zajímalo jen jedno… přežít a pokud možno to porazit… Postupem času jsem začala ztrácet kontrolu nad svými činy. Zvíře ve mně bylo silnější. Já se ale nezdávala. To malé místo v podvědomí, které jsem teď zabírala, bylo silnější než ta zrůda ve mně. Na malou chvíli jsem se dostala na povrch. Zjistila jsem ale, že nevím co dělat. Údery, které jsem rozdávala já sama, byli nepřesné a pomalé. Tak jsem se nechala opět potlačit někam do ústraní. Vnímala jsem jen ubývající čakru a bolest od každého menšího škrábání, které mi způsobil můj protivník.
Trochu jsem se prošla. Všude černo, tma. Zavřela jsem oči. Za tu chvíli jsem si něco uvědomila: Možná jsem neměla potlačovat ten pocit. Možná jsem se tomu měla poddat. Ne poddat… ale spolupracovat s tou bestií ve mně. Nebyla jsem podřadnější nebo nadřazenější. Byli jsme v tom společně. Já a ona v jednom těle…
„ ... “
Otevřela jsem oči. Viděla jsem nafialověle. Pohlédla jsem na svou… tlapu. Plně jsem vnímala, jako bych to byla já… Jen jsem stála na čtyřech, měla malinkatý ocas, byla menší, ale zase mnohem silnější a vybavená dokonalými prostředky k zabíjení…
Uvědomovala jsem si každý pohyb, co jsem udělala. Moje a její myšlení bylo spojeno. Měla jsem její zkušenosti a znalosti.
Tak něco dělej ne? zařvalo to ve mně.
Zavolala jsem pomoct. Vlastně jsem asi zavila, ale já tomu rozuměla, jako své vlastní řeči. Pohlédla jsem na to přede mnou. Asi to opravdu byl vlkodlak… Jen měl mnohem více chlupů…
„Vidím, že jsi vyspěla…“ řeklo to ke mně.
Nechápala jsem, ale asi to souviselo s mým myšlením. Podívala jsem se na Rika. Udiveně se na mě díval. Asi jsme si četli myšlenky nebo co, ale ve stejnou chvíli jako já vystartoval proti němu. Vyhnul se. Lesem se ozvalo dunění. Za chvíli nás obklíčili vlkodlaci, Lykaru a jejich kříženci.
Moje zavolání o pomoc bylo vyslyšeno. Vztek polevoval, ale já se pořád neměnila. Chtěla jsem, aby to takhle zůstalo… Náš neznámý začal panikařit. Nás psovitých zrůd bylo přes deset. Vrhli sme se na něj. Neměl šanci. Než umřel, proměnil se na člověka. Byl to… Mino.
„Mino…“ zašeptala jsem zklamaně.
„Ty zrádče! Nejdřív nás práskneš a pak mě chceš zabít?!“ rozkřičel se na něj, Riko. „Máš ale smůlu… dorazím tě totiž já!!!“ pokračoval a jednou dobře mířenou ránou ho vyprovodil z tohoto světa.
Nevadilo mi, že ho zabil, možná jsem k němu byla až příliš lhostejná, ale to co udělal, bylo neomluvitelné… Mezitím vlkodlaci a spol. zmizeli a já si smutně prohlížela Rika. Jeho pohledu jsem se ale radši vyhla.
Snažila jsem se proměnit zpátky, ale nějak mi to nešlo. Ať jsem se snažila sebevíc, prostě jsem nemohla.
„No to je hustý…“ řekla jsem si pro sebe.
Riko, mi stejně nerozuměl. Asi chápal, co se děje a tak radši mlčel.
Nechali sme jeho mrtvolu tam a šli zpátky do tábora. Přivítal nás Matari svým kázáním. V tu chvíli bych mu nejradši zakousla hrdlo, ale to ze mě asi mluvila ona. Asi i tím jsem se pomalu začínala, cítil slabší a začala jsem zase vidět normálně barevně. Uvědomila jsem si, že se měním zpátky a tak jsem zuby chytla Rikův plášť a začala ho za něj tahat. Nejdřív to asi nepochopil, ale pak mu to konečně došlo a sundal si ho.
Otočila jsem se k nim zády a nasadila si ho. Všude po těle jsem měla hluboké rány od drápů, ale díky regenerační schopnosti se za chvíli zahojili a zbyla po nich jen uschlá krev.