Beauty of the beast life 03 - Vítej v Akazuki

Moje tělo se za necelého čtyřsekundového letu změnilo do normální podoby. Dala jsem si ruku před oči a ty zavřela, ale najednou mě někdo těsně před zemí chytil.
Překvapením jsem otevřela oči. V náručí mě držel Riko. Snesl se na zem a pustil mě. Nevěřícně jsem si ho prohlížela. On mě ale ne.
Ještě víc mě překvapilo to, že jsem byla úplně nahá a celá omáčená v krvi… Riko, si rozvázal kus látky jakožto pásek, sundal si plášť a aniž by se na mě podíval, tak mi ho podal.
„Musíme vypadnout,“ zašeptal.
Jak to dopověděl, zaplavila nás sprška kunaiů. Přikývla jsem, rychle si nasadila plášť a dali jsme se do běhu. Všichni ninjové nás následovali. Po chvíli se k nám přidali i Ruf, Matari a Bono. Absolutně jsem nechápala co se tady děje.
„Všechno ti vysvětlíme později,“ řekl udýchaně Matari a přidal.
Doběhli jsme na mýtinu. Matari nám dal znamení rukou, ať stojíme. Poslušně jsme tedy zastavili a sledovali ho.
„Obklíčili nás,“ zašeptal.
Měl pravdu…
„Za chvíli tu budou… co teď…!“ panikařil, Bono.
„Mám nápad…“ řekl Matari a potichu, ale dlouze zapískal. „Vy leťte na základnu, sejdem se tam…“ dodal směrem ke klukům.
Ty kývli a než jsem se otočila, byli pryč. Ninjové z Konohy nás zatím obklíčili.
„Tak co teď… vy zrůdy…“ řekl jeden s úšklebkem.
Nechápala jsem. Matari se jen usmál. Lesem se rozlehlo mocné zařvání. Ninjové zpozorněli.
Velké stvoření se sneslo před Matariho. Mýtinu osvětlilo světlo jako za dne. To ta obluda upekla pár ninjů zaživa.
„Pojď,“ řekl Matari, zatím co zbylí ninjové zbaběle utíkali.
„Kam…“ řekla jsem i když jsem to moc dobře věděla. Zatáhl mě za ruku a vysadil mě na tu obludu.
Sám to pak udělal taky. Roztáhlo to křídla a vzneslo se do vzduchu.
„Představuji ti Tatsua… mého mazlíčka…“ řekl.
„Mazlíčka?! Tahle obluda?!“
„To není obluda, ale drak…“ řekl naštvaným tónem.
„Říkej si tomu, jak chceš…“ řekla jsem a křečovitě se ho začala držet.
„Měj k němu trochu úcty… zachránil ti život…“
„Hm… ale proč ti taky řekli, obludo?“ zeptala jsem se ho.
Tehdy jsem ještě nevěděla co je zač a ani mi to nedošlo.
„To ti povím někdy jindy… za chvíli jsme tam,“
A opravdu… za chvíli jsme přistáli. Seskočila jsem s draka a se zájmem pozorovala všechny ty lidi. Otevřela jsem pusu překvapením a rozhlížela se na všechny strany.
„Vítej v organizaci Akazuki… v organizaci Lykanů, upírů, Lugarů, jejich míšenců a podobných…“ seskočil s draka i Matari a přišel ke mně.
Jako přijetí jsem musela dokázat, že jsem zrůda, což se už stalo a taky jsem musela odevzdat čelenku jako ostatní. Na večer jsme si všichni sedli k velkému ohni a novým členům se vysvětlilo co a jak. U toho ohně jsme si taky povídali. Každý nový člen se musel představit. Začínala jsem se cítit jako doma. Byla jsem mezi… svými… bylo to úžasné… A i když to byl pro mě šok… oni mi pomohli to zvládnout… Bylo mi až divné, že se lidé různých vesnic můžou dát takhle dohromady. Taky pověra, že vlkodlaci a upíři se nesnáší, byla tady tabu. Tady si byl každý roven.
Na konci sezení jsme se rozdělili do týmů. Jelikož nás bylo okolo dvaceti, tými byli většinou po čtyřech nebo pěti členech.
„ ... “
„Matari?! Kde je Mino?“ zeptala jsem se ho, když jsme šli spát.
„Mino nás udal a tak se pravděpodobně sám stal pokusným králíkem…“ odpověděl mi, přičemž sklonil hlavu a zavřel oči.
Bylo vidět, jak strašně ho to mrzí, přišla jsem k němu a položila mu ruku na rameno. „Taky mě to mrzí… ale je to jeho vina, ty za to nemůžeš,“ řekla jsem, a když pozvedl hlavu a otevřel oči tak jsem se na něj mile usmála. Matari byl rozený vůdce, ale všechny neúspěchy si bral až moc osobně.
„Díky Adrio,“ taky se usmál.
„Víš… Akazuki je divný název,“ změnila jsem téma a zalehla na připravené lůžko.
„Já vím, ale to teď neřeš…“
„Hm… tak dobře… dobrou…“ řekla jsem a zavřela oči.
„Dobrou noc…“ řekl on a taky si lehl.
Pak už nikdo nepromluvil.
Já jsem, ale usnout nemohla. Pořád jsem musela myslet na ten dnešní incident. Přes veškerou nenávist co jsem k nim cítila, mi jich teď bylo líto. A taky jsem musela myslet na organizaci. Ono se to řekne: „Zabij každého nepřítele, nebo on zabije tebe…“ Ale jak poznám, že je to nepřítel? Vždyť každý normální člověk se toho co jsme mi, bojí… V opačném případě chrání svou vesnici jako dnes…
Při těchto pochybách jsem se musela přetočit na druhou stranu. Při tomhle přístupu bychom mohli za chvíli vyvraždit celé vesnice. A pak by zbylo jen pár lidí, kteří by se schovávali. A to přeci nechceme. Nebo aspoň já ne.