Železná kunoichi 29: Příchod

Daken na ni stále hleděl. Pak opět vykulil oči, když se zlomil v pase. Když spočinul šedovlasé v náruči. A když se jejich rty spojily v jemném, naléhavém polibku. Z centimetrové vzdálenosti zíral na její zavřená víčka. Kolem krku cítil její omotané ruce. A v ústech jakousi sladkou chuť, kterou doposud ještě neokusil... Pak se mu zatemnilo před očima, v uších mu začalo hučet. Srdce, které už pár vteřin vynechávalo, se najednou divoce rozbušilo. A celé jeho tělo ovládla vášeň. Divoká, zdrcující... vězněná a potlačovaná po celou tu předlouhou dobu. Teď však vytryskla na povrch jako ohnivý gejzír a spálila všechno, co jí stálo v cestě.
Uchopil dívku za pas a přitáhl si ji k sobě, aby se mohl narovnat z nepříjemného postoje. A ačkoli Hametsu původně zamýšlela jen polibek, teď se už nemohla dát ovládat. Vší silou mladíka objala kolem krku, přitiskla se k němu kůži na kůži. Sevřela ho pevně koleny a zkřížila mu nohy na zádech. Touha a chtíč už ovládly i ji.
Daken poslepu udělal dva kroky vpřed, načež dívku posadil na stůl. Šaty se jí při tom vyhrnuly a odhalily tak bílá hedvábná stehna. Položil na ně obě ruce, načež po nich pomalu sjel až k bokům. Když pak ucítil jemnou látku, vklouzl pod ni a už chtivě zkoumal štíhlé tělo. Šedovlasá slastně vzdechla. Po chvíli se těžce odtrhla od jeho rtů, aby se mohla znovu nadechnout. Myšlení měla zcela zastřené žárem, který už stačil pohltit každý centimetr jejího těla. Chlapec však pokračoval. Přisál se jí na krk a lačně okusil jeho chuť. Byl stejně horký a sladký jako dívčiny rty. Přitiskl se k ní ještě o něco víc, už ji skoro drtil. V jeho obrovské náruči vypadala tak křehce, drobounce. Jako porcelánová panenka v sevření obra.
Sebekontrola se mu vymkla z rukou o další kousek. Teď už vůbec neuvažoval, jen činil to, po čem tak neskutečně dlouho toužil. Ruce mu bloudily do hebkém těle, rty zkoumaly dívčin voňavý krk. Ano, voněla mu. Voněla tak strašně moc, že se z toho chtěl zbláznit. Zvířecí smysly měl zostřené. A vůbec, teď ho ovládalo právě ono zvíře v jeho nitru, přičemž se nijak nebránil. Ani to neměl v úmyslu.
„Dakene...,“ zašeptala Hametsu. Snad ho chtěla zastavit. Nebo naopak vybudit. Každopádně, na další slova se už nevzmohla. Oheň všude kolem jí bránil jasně uvažovat. Tak se mu naopak ještě více poddala. Zachvěla se, ze rtů jí unikl vzrušený sten. Zajela chlapci prsty do rozcuchaných vlasů a pak je pevně sevřela v dlaních, když ji pod šaty pohladil po holých zádech.
Daken však nevykřikl, neměl k tomu ani blízko, naopak ji začal hladově líbat na rameni. Jeho těžké funění zesílilo. Znělo intenzivněji než dívčiny mělké vzdechy. Oba dva poslouchali a vnímali jen toho druhého, ignorujíce okolí. Byli do sebe tak zabraní, že by si ani nevšimli, kdyby někdo přišel. Hnědovlásek se pak pomalu předklonil, aby dívku jemně přitlačil na stůl. Nebránila se mu, sama už začala ulehávat.
Když vtom vzduch prořízl ostrý hvizd letícího ostří. To prosvištělo kolem nich, načež s hlučným zařinčením dopadlo na zem pár metrů opodál. Oba dva sebou poplašeně trhli a odpojili se od sebe, mladíkovy ruce vyklouzly zpod šatů. Na chvíli znehybněli, naprosto vyvedení z míry. Daken o půlkrok ucouvl a zadíval se za dívčina záda. Kunai ležel tiše na zemi, na jeho špičce se skvěla krev.
Trhl pohledem zpět a pořádně si šedovlasou prohlédl, jestli se jí nic nestalo. Ta byla stále ještě zmatená a lehce dezorientovaná, proto ucítila palčivou bolest až po tom, co ji Daken dotykem upozornil na drobnou řeznou ránu na její levé paži. Překvapeně si konečky prstů setřela těch pár kapek krve, které jí stékaly po lokti. Poté, jako by si oba něco uvědomili, rychle trhli hlavou ke dveřím. A oběma se v té chvíli divoce rozbušilo srdce, ovšem ne z toho samého důvodu. Na jedné straně byl šok a strach, na té druhé zuřivost a strašlivý vztek.
Daken se se zuřivým vrčením otočil a už chtěl na nově příchozí osobu skočit. Sotva však stihl zkoncentrovat dostatečnou sílu do nohou, ucítil, jak celé jeho tělo ztuhlo a zastavilo se, jako by snad vrostlo do země. Prvotní běsnění v něm však přetrvalo ještě pár vteřin potom, takže si to uvědomil opožděně. Rozzuřený chrapot mu uvízl v hrdle a pak se úplně vytratil. Překvapením pokrčil obočí. Chtěl se vyprostit a vrhnout se vpřed, ale nedovolila mu to.
Pravou ruku měla lehce zvednutou před tělem a držela hnědovláska v šachu. Její oči však stále hleděly na osobu u dveří. Smutně, zklamaně, ale také zhrozeně a rozpačitě. Leskly se bolestí. Najednou v sobě pocítila obrovský zmatek a nerozhodnost, všechno se v ní zpřeházelo a pomíchalo. Pocity, dojmy... teď už si nebyla vůbec ničím jistá. Osoba stojící u polootevřených dveří - s rukou stále zdviženou po hodu kunaie - ji propalovala pohledem. Nemohla v něm najít žádnou emoci, byl chladný a tvrdý jako z kamene.
Slezla ze stolu a popošla pár drobných krůčků vpřed. Pak se ale zastavila, pohlédla na ránu a přikryla ji dlaní druhé ruky. Ta jí najednou zazářila světle zeleným svitem, který pak po chvíli zmizel. Když stáhla ruku zpět, nebylo po zranění ani stopy. Vzhlédla. Teď už v tom pohledu přece jen něco zahlédla. Překvapení, možná nevěřícnost, podezření. S námahou stočila oči na stále vzpírajícího se chlapce. Postavila se před něj a ruce mu chlácholivě položila na třesoucí se hruď, zahleděla se do jeho zuřivých očí. Skoro okamžitě zjihly.
„Buď hodný a zůstaň v klidu stát, dobře?“
Hnědovlásek se zoufale pokoušel zazmítat.
Její oči ztvrdly. „Ani se nehni, Dakene!“ zašeptala pevným a neústupným hlasem.
Překvapeně zamrkal, ovšem pak se ihned přestal třást. Uvolnil napětí a jeho ramena poklesla. Vtom se dívka opět láskyplně usmála, uvolnila sevření a pohladila ho po tváři. Poté se k němu otočila zády a zahleděla se na postavu stojící jen pár metrů před nimi.

Hametsu vydechla bílý obláček páry, který se rychle rozplynul v okolním studeném vzduchu. Opět se roztřásla, byla jí strašná zima. Obrova ruka už přišla o svou ochrannou a izolační funkci. Celé jeho tělo bylo studené jako ten sníh všude kolem nich, ani trochu nehřálo.
Sníh... Když pomyslela na to slovo, rozmrzele zkrabatila čelo. Když včera k večeru přecházeli pohoří - které začalo hned za hranicí lesa - najednou se na ně začaly z šedivého nebe snášet bílé sněhové vločky. Klidně, tiše, nevál žádný vítr. Hned jak je spatřila, ohromily ji. Natahovala dlaně a sledovala, jak tály na její kůži, snažila se je chytit do otevřených úst a ochutnat. Zkrátka jako každé nadšené dítě.
Teď už jí ale nepřipadaly tak krásné. Vlhké šaty snadno propustily i ty sebemenší vločky, které ji štiplavě studily po celém těle. Dostaly se jí do vlasů, některé uvízly a některé se rozpustily, takže jí jednotlivé šedé prameny jen zplihle visely nebo se přilepovaly na kůži. Už si jich dávno přestala všímat. Vzala si další pilulku a pak lahvičku schovala do záhybu šatů.
Otočila hlavu a zahleděla se na menší horu za jejich zády. Z téhle strany vypadala ještě hrozivěji. Povrch byl nerovný, samý ostrý výběžek, skoro jako ohromné schodiště. Její přední strana byla naopak hladká, bez výběžků, ale také téměř kolmá se zemí. Bylo naprosto nemožné přešplhat se přes ni nebo si cestu prorazit skrz. Ale když teď viděla, jak vypadala druhá strana, uvědomila si, jakou měla tato Zem nepřekonatelnou hranici. Místní vojáci by se snadno dostali na vrchol a pak by shora mohli buď útočit nebo útok vyhlížet. Z té výšky určitě bylo vidět až do poloviny její cesty, tedy tam, kde končily lesy.
Byla tu jediná možná cesta. Vedla kolem hory, byla široká zhruba šest nebo sedm metrů. Po její levé straně už byly skály, kdežto po straně pravé se nacházela jen děsivě hluboká propast končící v husté šedé mlze. Takže kdyby došlo k útoku, vojsko by muselo přesně touhle cestou. A ta se dala poměrně snadno zabarikádovat nebo odříznout. Nepřátelé by tedy neměli šanci.
Pozorně si prohlédla vrcholek hory. Žádná stráž. Kabuto měl pravdu, vůbec nic netušili. Byla to přece politicky neutrální Země, takže útok nepřicházel v úvahu. Zadívala se před sebe. Obrovské železné hranice už byly čím dál blíž, pomalu začínala rozeznávat i obrysy postav u brány. Ovšem přes ten neustále padající sníh to šlo poznat přece jen trochu hůř.
Opět se roztřásla. Nikoli zimou, teď spíš... strachem, napětím... vzrušením? Cítila, jak se v ní v pravidelných vlnách rozlévala chakra. Už bylo načase ji začít koncentrovat. Narovnala se, snad aby měla lepší výhled, snad aby se víc soustředila... Pozorně si prohlédla ony železné hranice. Byly vážně velké, přímo ohromné! Šedá lesknoucí se zeď vysoká takových deset metrů, možná trošku víc. A nepochybně musela být i tlustá. Brána byla také ze železa, také šedá, ale i přesto dobře rozpoznatelná. Zahlédla u ní dva samuraje. Vypadali přesně tak, jak jí vyprávěl Kabuto. Velké mohutné brnění, zvláštní helmy, ostré katany...
Museli je zahlédnout už na oné cestě, když obešli horu. Od ní to nebylo k hranici moc daleko a tu vzdálenost vyplňovala jen pustá zasněžená pláň, bylo tedy vyloučeno, že by si jich nevšimli. Což se teď taky potvrdilo. Oba stáli v bojové pozici, lehce přikrčení a naklonění dopředu, ruce na rukojetích zbraní.
Velmi zhluboka se nadechla. Srdce jí najednou začalo bušit jako splašené a krev jí zatepala ve spáncích. Snažila se uklidnit pomalými nádechy a výdechy, ale každý vzduch ji ostře bodl v plicích. Musela zakašlat. Když bolest ustoupila, přiměla obry se zastavit. Uposlechli ji bez jediného slova nebo odporu. První pak nechal svou paži pomalu klesnout, načež dívka opatrně stoupla na zem. Nohy se jí roztřásly. Nejenže celé tři dny strávila v sedě, ale ještě ke všemu se jí studený sníh zabodl do bosých chodidel jako tisíce malých jehliček.
Skousla si spodní ret a popošla pár váhavých kroků. Oba samurajové povytáhli své katany a rozkročili se zase o kousek víc. Zastavila se.
„Kdo jsi a co tu pohledáváš?“ zahřměl ten napravo hlubokým hlasem, při kterém tuhla krev v žilách. Dva obry za dívčinými zády - kteří byli bezpochyby tak dvakrát větší než on sám - docela ignoroval.
Projel jí mírný záchvěv. Zase to nebylo ze strachu, což samurajové pochopitelně nemohli vědět.
„Jsem...“ Zarazila se. V hlavě zaslechla Kabutův hlas vyslovující její pravé jméno. Zavřela oči a znova nasála bodající vzduch. Poté se opět zadívala na onoho tázajícího se samuraje. „Jsem Kinzoku Tetsuko a hledám tu klan Aragane,“ pronesla neochvějným hlasem.
Jasně spatřila, jak se oba muži zarazili. Sice jim neviděla přímo do očí, ale tak nějak tušila, že je teď museli poulit překvapením. Bezpochyby její jméno znali.
Oba na sebe pohlédli, pokývali hlavou, načež namířili pohled zpět na ni. A najednou se rozběhli jejím směrem, bez řevu, katany vytasené. Polekaně ucouvla. Jejich reakce nebylo to, co ji zaskočilo. Byla to ta neuvěřitelná rychlost, kterou se k ní řítili. Kabuto měl opět pravdu.
Prudce švihla rukou a strhla je stranou jako nic. S rámusem a řinčením dopadli na zem kousek opodál. Hned se ale zvedli na nohy, což bylo vzhledem k velikosti a tíze brnění až neuvěřitelné. Pár skoky se dostali zpátky k bráně a opět se postavili do bojových pozic. Hametsu ale věděla, že si další útok už pořádně rozmyslí.
„Ustupte,“ pronesla překvapivě klidným hlasem.
Žádná reakce.
„Neublížím vám ani nikomu jinému. Pouze lidem z klanu Aragane.“
Samuraj stojící nalevo pevněji sevřel rukojeť katany. „Máme rozkaz tě zabít, pokud se objevíš. Nepůjdeš tedy dovnitř, ale ani pryč. Vzdej se!“ křikl. Jeho hlas se trochu třásl a nebyl moc hluboký. Byl to tedy ten druhý.
Překvapením pootevřela ústa. Překvapením a šokem. Takže ona měla být skutečně zabita... Nechtěli ji zajmout a někomu přivést, chtěli ji rovnou zabít. Ať už tihle nebo kteříkoli jiní.
Chviličku si to urovnávala v hlavě. Pak se zamračila, oči se jí nebezpečně zablýskly. „Radím vám dobře, uhněte mi z cesty!“ zakřičela jako ještě nikdy předtím. Nedala jim ale ani chvilku na rozmyšlenou. Ještě než se ti dva vůbec vzmohli na nějaký pohyb, zkřížila ruce na prsou a pak jimi ze všech sil mrskla do stran. Z toho jediného pohybu vzešla jasně viditelná smrtící tlaková vlna, samuraje smetla jako smítka prachu a pak se celou svou ničivou silou opřela do železné brány. A najednou už vůbec nezáleželo na tom, jak moc vysoká a silná byla, i přes to všechno ji tlak - s uši rvoucím skřípěním a rámusem podobným výbuchu - rozdrtil na milion drobných železných kousíčků, které se vzápětí rozlétly všude možně jako ohromný milionový roj železných včel. Současně se zvedl velikánský a dusivý oblak prachu tmavé barvy - zřejmě plný železných částeček -, padl na okolí a zcela jej pohltil.
Hametsu třeštila oči, až nabyly dokonale kulatého tvaru. Že má takovou demoliční sílu nikdy netušila ani ve snu! Chvíli si v duchu říkala něco v tom smyslu, že tohle se donést k Orochimarovi, tak i kdyby zemřela, si ji najde, oživí a poté znovu zabije. Načež by ji zřejmě opět oživil a pak ji přivázanou na vodítku využíval jako ničinou zbraň.
Najednou jí do nosu vniklo železné smítko. Kýchla a rukou si honem zakryla obličej. Zděšeně se rozhlédla kolem sebe a hledala své dva společníky. V hustém dýmu stáli jen dva kroky dál od místa, kde se zastavili. Tlak zřejmě působil také na opačnou stranu. Přesvědčilo ji vlastně i to, že už pod nohama neměla ani hrstku sněhu - všechen ho odvál.
Rychle se vyšplhala na obrovu paži. Poté se rozhlédla a snažila se zjistit, kde tak zhruba byli. Vtom zaslechla někde před sebou spoustu křiku a volání. Pozorně se zaposlouchala do té změti hlasů, načež mlčky pokynula. A vtom se oba giganti dali do běhu a to takovým tryskem, že to snad ani nebylo možné. Jejich velikost a hlavně tíha se projevila, ovšem ne na rychlosti, nýbrž na okolí. Zem se otřásala jako při zemětřesení, do rámusu hroutících se hranic se přimíchalo ještě mocné dunivé hromobití způsobené chvátajícími obry a to všechno naprosto spolehlivě přehlušilo okolím táhnoucí se křik.
Hametsu, ač chtěla, nedokázala plně ignorovat tu katastrofu všude kolem, snažila se ji však odstrčit do pozadí tak, aby se alespoň mohla soustředit na cestu, protože byla za prvé v dokonale neznámém a cizím prostředí, a za druhé přes všechen ten kouř neviděla dál, než na dva kroky. Proto se řídila křikem lidí, kteří před nimi vždycky rychle a zděšeně uskočili stranou, aby je ty dva valící se tanky nesrazili nebo nezabili. Ono to totiž vyšlo nastejno.
Už museli uběhnout tři desítky metrů, ale světlo pořád nikde. Kouř jim zastínil i oblohu. A zrovna když šedovlasá bědovala, že snad nikdy nezmizí, se před nimi rozestoupil jako les. Ihned sípavě zalapala po dechu, akutně si potřebovala pročistit plíce. Dalo jí to takovou práci, že si až na poslední chvíli všimla jejich cíle - Tři vlci už od nich byly co by kamenem dohodil.