Dračí sourozenci 2. Kdo jsme

My jsme odhodili pláště; všichni se na chvíli zděsili, ale pak na nás stejně zaútočili…
...
Útočili na nás hlava ne hlava. Sedláci brali vidle, ostatní nože a někteří měli dokonce i katany a různé jiné nebezpečné zbraně. Byli jsme na takové situace zvyklí, už odmalička po nás lidé vrhali vražedné pohledy a snažili se nás zabít. Jednou nás dokonce chtěli poslat do výzkumného střediska, ale utekli jsme. V tomhle lidi asi ze všeho nenávidím, jsi odlišný, tak k nám nepatříš! Vyber si temná hnusná cela anebo smrt? Obojí bylo strašné a tak jsme se rozhodli, že se naučíme bojovat a každého člověka zabijeme.

V boji jsme si perfektně kryli záda, ale Bratr byl mnohem lepší, naše schopnosti ovládal asi lépe, ale mi to šlo líp s ohněm. A ani teď tomu nebylo jinak, já kryla Bratra, on kryl mě. Téměř všichni už byli mrtví anebo utekli. Aspoň jsme si mysleli, že jsou mrtví, ale jeden se prudce zvedl a hodil po mém Bratrovi katanu, on nestihl uhnout a ona mu projela skrz hrudník a přišpendlila ho ke zdi. Ze zlosti jsem po něm skočila a propíchla mu srdce kunaiem. Pak jsem odšpendlila Bratra a popadla pláště, vmžiku jsme zmizeli v lese.

"Necukej sebou! Jak ti to mám ošetřit."
"Nic nemusíš ošetřovat, vždyť máme silnou regenerační schopnost."
"Já vím, ale i tak. Je to lepší."
"No jo furt. Blbé děcko, zabili jsme ho taky?"
"Ano, téměř všechny, kromě asi pěti, ti utekli."
"Aha. Takže myslím, že bude lepší, když nebudeme chodit městy, ale lesy."
"Jistě, v lese je taky plno potravy."
"Samozřejmě. Pojď, půjdeme, rána už se skoro zacelila."
"Zajisté."

Tak, myslím, že je načase, abych vám řekla pravdu, jinak byste se si dost zamotali, takže hezky od začátku: Nenarodili jsme se jako normální děti, my totiž ani nejsme lidi(Díky bohu), nejsme ani Savci. Narodili no spíš vyklubali jsme se z vajec. Sice v naší skutečné podobě, ale to zase jindy. Vážně, věřte mi. Bohužel, rodiče nikde. Byli jsme dokonce i ve hnízdě, ve kterém bylo dostatek potravy asi na půl roku a ještě malý svitek, kde bylo napsáno, jak se proměnit v lidi a ještě dalších pár informací. Kdyby něco, jsme Plazi. V lidské podobě. Po půlroce jsme odešli z hnízda, rosteme jinak než lidé, mnohem rychleji. Ovšem hned při prvním kontaktu s lidmi, jsme poznali, že lidé jsou zmr.i. Házeli po nás kameny, snažili se nás zabít a prodat do výzkumáku. A to jen kvůli tomu (pozor teď to příde), že nám z lopatek vyrůstají dvě velká křídla (jsou podobné netopýřím) a páteř máme protaženou v ocas (víte jak to myslím). No a ještě ty výrůstky na hlavě. No a jen kvůli tomuhle! Chápete to? Proto pláště. Rodiče jsme nikdy nepoznali. Moji oporou byl a vždy bude Bratr. Jo a taky máme silnou regenerační schopnost a jsme neteční vůči ohni, proto, když bratr vytáhl ten medailon, ruku neměl vůbec popálenou.

Šli jsme asi týden. Byla to pěkná dálka, samozřejmě mohli jsme letět, ale jak by to vypadalo, že? Ještě by nás někdo sestřelil. Pěšky a lesem to bylo bezpečnější.
"Bratře, máš ten medailon?"
"Co to je za otázku? Samozřejmě že ano."
"Promiň, já jen pro jistotu."
"Chápu, protože za chvíli budeme na místě."

A opravdu, po chvilce stoupání, jsme dorazili ke vchodu do jeskyně. Vešli jsme dovnitř. Ovšem, ta jeskyně nevypadala tak, jak vypadala na tom svitku. Byla jakoby vyhloubena dynamitem nebo něčím a vedlo v ní plno cest a chodeb. Po jedné z nich jsme se vydali. Hledali jsme nějaký obřadní stolec nebo co. Ale zatím jediné, co jsme našli, byli problémy. Po chodbě totiž někdo šel. Asi nejspíš člověk nebo ne? Po chvíli bylo zřejmé, že je to, Kytka?
"Blbost, kytky přece nechodí, ale, ale." začala jsem zmatkovat.
"Zklidni se."
"Ou, promiň."

Ta kytka o nás očividně věděla, šla přímo k nám, když v tom se propadla do země. Bylo to divné. Ovšem po chvíli bylo slyšet dalších několik kroků. Najednou se jich zpoza rohu vynořilo hned deset, všichni byli divní. Přišli až k nám a jeden z nich spustil:
"Kdo jste?"
"My? To není podstatné. Kdo jste vy?"
"Já tady kladu otázky."
"To se ještě uvidí."
"Bratře, nebuď hned tak nevrlý. Omlouváme se, ale jsme k lidem nedůvěřiví."
"Kdo říkal, že jsme lidi?"
"A vy nejste snad?"
"No někteří ano, ale jiní…“
"No, ptal jste se kdo jsme. My jsme dvojčata, která jaksi mezi lidmi nemá místo. Znáte Démony z pekla?"
"Ale samozřejmě, kdo by je neznal. Už dlouho je hledám, chtěl bych je do mé organizace."
"Organizace?"
"Vy neznáte Akatsuki? Taky nás lidi moc nemusí, jsme Ninjové třídy S."
"Ninjové? S těma jsme se setkávali málo, nicméně víme, že S je špatné písmeno, ne?"
"Špatné, jsme na to hrdí."
"No, zpět k tématu. To my jsme ti démoni z pekla."
"Cože? Vy? Počkat, slyšel jsem, že oni ovládají oheň."
"Samozřejmě." luskla jsem prsty a celá ruka se mi zahalila v plamenech.

"No to může být náhoda. A co ty proměny?"
"No to, moc se neproměňujeme, ale chcete důkaz, tady ho máte." strhla jsem si plášť a roztáhla křídla.
"Vau, takže jste to vy! Ale nebudu vám věřit stoprocentně, když se neproměníte!"
"Ta proměna je bolestivá! Ani nevíte, jak a už jsme to taky asi tři roky nezkoušeli."
"Však vy si vzpomenete, přidáte se k nám?"
"Cože?! Ani náhodou! Nikomu nevěříme, jsme sami a vyhovuje nám to!"
"Hledal jsem vás a chci vás mít v organizaci!"
"Šéfe, Šéfe, to nemůžete, vždyť to jsou ještě děcka, co tu budeme dělat s fakanama!"
"Drž hubu Hidane! Tak berete?"
"Bratře?"
"Hm… máme své cíle a tady v téhle slabé a upadající organizaci nemáme co dělat. Naše síla je na to moc velká."
"Vy asi netušíte, co je Akatsuki zač, že? Teď jste mě urazili! Co vy společníci moji?"
"Přesně! Půjdeme ven a nakopeme jim prd.el!!!"
"Tak fajn, když chcete zemřít."
"Ha to se ještě uvidí!" řekli všichni najednou.

Vyšli jsme z těch spletitých chodeb ven na denní světlo. Došli jsme na louku a boj začal. Ten chlap se postavil o kousek dál a vše sledoval. Zatím jsme si jen strhli pláště a bojovali tak, nemohla jsem si vzpomenout, a jak šlo vidět, Bratr také. Sice jsme se jim zatím dokázali vyrovnat, ale co když to je jen zlomek jejich síly? Nicméně, na přemýšlení nebyl čas, museli jsme bojovat….