Úplněk 1. Kdo jsem?

Ležím na zemi, je mi zima. Kde jsem? Co jsem? Pořádně nevidím, třeští mi hlava. Po chvíli se snažím vstát. Nejde to. Po další chvíli to zkouším znovu. Pořád to nejde. Asi mám zlomenou nohu a ruku. Ovšem bolest necítím. Co je bolest? Netuším. Po třetím pokusu mi podklouzne druhá ruka a padám zpátky k zemi. Praštila jsem se do hlavy a upadám do bezvědomí.

Probouzím se.
"Jsem mrtvá?" Ptám se sama sebe. Po chvíli, kdy jsem se konečně odvážila otevřít očí, vidím pokoj, asi nemocniční. Mám nohu a ruku v sádře.
"Někdo mě zachránil? Proč?" ptám se. Nikdo neodpovídá. Snažím se vstát, ale nedokážu to. Najednou se otevřou dveře a dovnitř vstoupí Kluk, asi ve věku mém. Má krátké žluté vlasy a debil.ní výraz ve tváři. Najednou se za ním vynoří růžovovlasá holka.
Kluk na mě promluvil: "Jak ti je?"
Já ztěžka odpovídám...
"Špatně. Kde to jsem?"
"V Konoze." ozve se ta holka.
"Proč?" vypravím ze sebe.
"Co proč?" zeptá se kluk.
"Proč jste mě nenechali umřít!" vykřiknu.
"Co je tohle za otázku! Každý má právo žít!" vykřikne kluk.
"Já ne." řeknu smutně.
"Proč?" zeptá se holka.
"Já, já. Nedokážu vám to říct."
"Ale no tak, nechme toho. Já jsem Sakura a tohle je Naruto." řekla ta holka.
"Hm… to je hezké. Ale kdo jsem já?" ptám se.
"Ty to nevíš." ptá se kluk.
"Ne. A asi to je dobře. A prosím, nemohli byste mě nechat o samotě?"
"Jo, jistě, promiň." řekla holka a vzala kluka za ruku a odtáhla ho z pokoje.
Já jsem ale dobře věděla, kdo jsem. Jsem zrůda, bezcitné zvíře. Nezasloužím si žít. Najednou se mi udělalo zle a já jsem si raději znovu lehla.

V nemocnici jsem byla dlouho. Asi čtyři měsíce, nevím proč. A dnes je den, kdy mě konečně pustí. Do pokoje vešla hromada doktorů a furt něco probírali a nakonec mi řekli: "Tak už jsi zdravá a můžeš jít."
"Hm… děkuji." řekla jsem pochmurně a zvedla jsem se z postele.
Oni odešli a já jsem se převlíkla do svého starého oblečení a vypravila se k východu. Po cestě jsem naštěstí nikoho nepotkala.

Když jsem vyšla ven, oslnilo mě silné sluneční světlo. Měla jsem radši tmu. Vyšla jsem směrem k bráně. Naneštěstí mě cestou odchytili ti dva:
"Kam to jdeš?" volala na mě z dálky ta holka.
"Pryč."
"Proč?" ptal se kluk.
"Už jsem se vám to snažila vysvětlit, já si nezasloužím žít, dříve nebo později někomu ublížím!"
"To je blbost." řekl ten kluk a chytil mě za ruku a táhl směrem do vesnice, holka mu byla v patách. Jakmile mě dotáhli na určené místo, ten kluk zase začal něco mlít:
"Budeš bydlet se Sakurou."
"Cože? Ne!" zařvala jsem.
"Máš něco proti mně?" zeptala se vražedně ta holka.
"Ne! Jen ti nechci ublížit."
"No to jistě." řekla ta holka, chytila mě za ruku a táhla do té budovy. Zmítala jsem se, seč jsem mohla, ale ona měla ohromnou sílu. No a tak jsem s ní musela bydlet. Teda musím uznat, že na mě byli milí, ale já jsem cítila takové divné pocity, blížil se úplněk.