Dračí sourozenci 1. Démoni z pekla

Dvě postavy kráčely v troskách, které ještě před chvílí byly nádherným skvostným městem. Někde ještě dohořívaly zbytky nádherných budov. Nicméně z těch postav až po hlavu zahalených v černých dlouhých pláštích vyzařovalo něco zvláštního. Bylo to strašlivé, jakoby kolem nich náhle zmizel život, ano, znalo je hodně lidí, říkalo se o nich, že jsou to démoni, poslaní ze samotného pekla. Když někam přišli, tak tam většinou nezůstalo nic jiného než trosky. Jejich silou byl oheň. Bylo zvláštní, že ještě pořád nepatřili k Akatsuki. I když mnohé se o nich nevědělo. Někteří říkali, že jsou to dvojčata, jiní, že společníci. Jistě se ví jen to, že jeden je dospívající chlapec a druhý dospívající dívka. Také se říkalo, že ta dívka je spanilá jako okvětní lístek sakury a že má vlasy dlouhé až do pasu s jemně namodralou barvou. O chlapci se zase říkalo, že jeho obličej má tvrdé chladné rysy a nádherné zelené oči. Bylo dokázáno, že mají na hlavě malé výrůstky v podobě zakrslých rohů. Měli asi šestnáct let, ale i tak dokázali zdemolovat tolik vesnic; jak neuvěřitelné…
_____________________________________________________________________________

"Proč jsme sem museli jít?" zeptala jsem se opatrně.
"To jsi už zapomněla? Potřebujeme ten medailon." odpověděl mi chladně.
"Jo já vím, ale zase tolik mrtvých." namítla jsem.
"Ale nedělej tady hodňáska. Vždyť je to náš každodenní chleba. Bez zabíjení by ses zbláznila."
"No jo."
"A nepřemýšlej furt nad nesmyslama a hledej!"
"Jistě."

Můj bratr byl neobyčejně chladný člověk, jakoby neměl srdce, ale i tak jsem cítila, že mě má rád. A taky měl. Byla jsem přece jeho sestra. Jediný příbuzný, kterého měl. Jo jsme to my, ti dva démoni posláni z pekla. Tyhle báchorky nesnáším. Dělají z nás zvířata a netvory. Přitom to oni nás k tomu dohnali. Asi proto je zabíjím. Lidi jsou odporná stvoření. Odsoudí vás ještě dřív, než vás poznají. Tak pak se nedivte, že je vždycky zabijeme. Najednou uslyším ďábelský smích mého bratra:
"Ha! Našel jsem to!" zařval a strčil ruku do rozžhaveného popela a vytáhl malý medailon s obrázkem draka.
"Výborně bratře, a co chceš dělat teď?"
"Otevřeme ho."
"Ale jak?"
"Musíme jít na to místo, co bylo napsané ve svitku."
"Dobře."

Vyrazili jsme. To místo bylo údajně ve skryté Deštné, v nějaké jeskyni. Bratr se se mnou nikdy moc nebavil, byl to tichý člověk a já k němu chovala úctu. Asi v polovině cesty začalo silně pršet a my jsme se museli schovat. Našli jsme menší opuštěný dům. Vlezli jsme dovnitř a sundali pláště. Nevěřili byste, co pod nimi schováváme, ale to až jindy. Já jsem usušila pláště a bratr zkoumal medailon. Byla jsem unavená, takže jsem si lehla a po chvíli usnula.
Když jsem se probudila, zděsila jsem se. Bratr tu nebyl a neměl plášť! "Co když ho někdo uvidí?!" pomyslela jsem si. Rychle jsem se zvedla a navlíkla na sebe plášť. Popadla ten jeho a vyběhla ven. Venku jsem nikoho ani nic neviděla, prohledala jsem okolí, nikde nikdo. Začínala jsem panikařit, svezla se o strom do trávy a tiše vzlykala. Najednou jsem si všimla, že mě zahalil něčí stín:
"Bratře!"
"Ty brečíš?"
"Ne, jen jsem se o tebe bála a neměl bys chodit bez pláště! Ještě by tě někdo chytil a zavřel do výzkumného střediska!"
"Klid, dával jsem si pozor."
"Na, tady máš, vem si ten plášť."
"Díky. Pojď, půjdeme."
"Jistě."

A tak jsme zase pokračovali v cestě. Měla jsem hlad. Bratr očividně taky, takže když jsme míjeli malou hospůdku, zastavili jsme se v ní. Sedli jsme si ke stolu a objednali si. Lidi se zase na nás dívali divně a to jsme měli kápi a pláště. Jídlo nám donesli asi za půl hodiny a my jsme se do něj s chutí pustili. Najednou se k Bratrovi zezadu přiblížil malý chlapec, zatáhl za jeho kápi a stáhl mu ji z hlavy. Spustil se povyk, protože když jsem se pozorně podívala po místnosti, uviděla jsem plakát s nápisem:"Hledají se Chlapec a Děvče ve věku šestnácti let. Nosí černé pláště s kápí a na hlavě mají malé výrůstky." A byli jsme namydlení, všichni se najednou zvedli ze židlí a brali vše, na co přišli. My jsme odhodili pláště; všichni se na chvíli zděsili, ale pak na nás stejně zaútočili…