Dračí bojovnice 11. Prosba

Probudila jsem se docela pozdě, protože včerejší trénink mě dokonale vyčerpal. Vylezla jsem z postele a přemýšlela, co je dneska za den, a pak jsem si vzpomněla, že jsem si koupila za Kakuzovy prachy kalendář, ale o tom radši pomlčím. Když jsem se na něj podívala, tak jsem málem omdlela. "Dneska má maminka narozeniny a já na ně zapomněla. Chjo. Musím zajít na hřbitov a navštívit její hrob, ale Šéf mě určitě nepustí. Možná kdyby šel někdo se mnou..." z přemýšlení mě vytrhlo tiché zaklepání. Otevřela jsem dveře a rozzářila se. Ve dveřích stál Deidara:
"Deidaro! Co ty tady?" zvolala jsem a padla jsem mu kolem krku. Ten ze začátku nechápal, ale pak mě taky objal.
"No misi jsme už dokončili a včera pozdě večer jsme přišli domů."
"Deidaro. Víš, já bych něco potřebovala."
"Co?"
"No víš dnes má maminka narozeniny a já bych chtěla zajít na hřbitov zkontrolovat její hrob. Tak jsem to dělala každý rok, ale Šéf by mě nepustil a tak mě napadlo…"
"To už stačí. To se ví, že s tebou půjdu. V tom tě nemůžu nechat." usmál se.
"Díky, díky, díky!" rozzářila jsem se ještě víc a objala Deidaru ještě silněji.
"Tak jdeme za Šéfem hned?"
"Jo."
"Dobře." dořekla jsem a oba jsme vyrazili směrem "Šéf".

Za chvíli jsme stáli před pracovnou a Deidara opatrně zaklepal. Po chvilce se ozvala odpověď:
"Dále."
"Dobré ráno Šéfe. Jak jste se vyspal?"
"Blbě! Kdybys jste mě nevzbudili bylo by mi líp! Co chcete?!"
"No... víte potřebujeme si společně s Anaru někam zaletět a..."
"Kam? Proč?"
"No na hřbitov ve vesnici skryté v Horách, a protože Anařina máma má narozeniny a "
"Zamítnuto."
"Proč?"
"Protože."
"No tak Šéfe nebuďte takový krkoun. Vždyť je to její máma!"
"A co z toho budu mít?"
"No… budeme s Anaru makat o sto procent více a mise provádět dvakrát rychleji. Prosím."
"No tak jo, ale ať jste do zítřka zpátky. A neutraťte víc než tisícovku."
"A kde ji máme sehnat?"
"Pučte si od Kakuza a už běžte nebo si to rozmyslím!"

"Deidaro ty jsi skvělej!!"
"Díky."
"Takže teď jdeme za Kakuzem jo?"
"No on tu ještě není."
"Tak to je výhoda, aspoň se ho na ty prachy nemusíme ptát." řekla jsem vesele.
"Ok a pak vyrazíme jo?"
"Jo."

Po chvilce jsme měli peníze a nějaký věci zbalený a chystali jsme se k odchodu a já jsem Deidarovi navrhla:
"Víš, co kdybychom letěli?"
"Tak jo." a už, už se chystal něco vyrobit z takové divné hmoty, když jsem ho zarazila.
"Ne. Na mě poletíme."
"Jseš si jistá?"
"Jo."
"No ja nevím. Neměl bych radši…"
"Mlč a dělej! Naskoč!" dořekla jsem a vmžiku jsem se proměnila v draka a sklonila hlavu, Deidara na mě vylezl a pohodlně se uvelebil mezi mými křídly. Já se rozeběhla, vyskočila, třikrát mávla křídly a byli jsme vysoko v oblacích. Počasí bylo pěkné, mraky krásně bíle a vítr nulový, takže se dobře letělo.

Po chvilce letu mi přišlo, že je dobrá chvíle se z Deidarou trochu seznámit a tak jsem začala:
"Víš Deidaro, je mi trochu trapně, ale nemohl bys mi o sobě něco říct?"
"Jasně, ale ty pak taky jo."
"J-jo jasně."
"No takže, narodil jsem se ve skryté Kamenné. Mám ségru, ale nevím jak se má. Moje rodina no nevím, nikdy mě moc neměla ráda. Já jsem byl ten špatný a ségra ta dobrá a navíc mě odsuzovali kvůli mým rukám. A tak jsem se naštval a jednoho dne odešel. Poté jsem byl bombový terorista a pak mě našli Akatsuki a já se k nim přidal a jsem u nich do teď."
"Vau no já jen, co je s tvýma rukama?"
"Aha tys je ještě neviděla." dořekl a ukázal mi jeho ruce, vypadaly normálně, ale když mi ukázal dlaně, tak jsem údivem málem zapomněla mávat křídli! Na dlaních měl dvě malé ústa, dokonce se na mě jedno usmálo! No nicméně mi to nepřipadalo tak hrozné.
"Jej a kvůli tomu tě neměli rádi? Vždyť to je docela.... roztomilé."
"Jo? Fakt? A teď ty."
"Jo. Takže narodila jsem se ve vesnici skryté v Horách a matka mi umřela při porodu a otec opustil, vychovávali mě teta a strýc, ale ti mě též moc nemuseli. Pak když mi bylo dvanáct, jsem se rozhodla stát se kunoichi a odešla do Konohy a tam poprvé poznala svoje schopnosti. Tak a teď přichází ta horší část, kterou si pořádně nepamatuju, vím jen to, že mě naštval ten blbej učitel a pak… jen… tma. No a pak jsem se dostala k vám."

"Tos byla ty? Ten démon z Konohy co ji skoro zničil?"
"Jej, jakto, že vám to vždy dojde! Chjo."
"No je to jasný."
"Jo, jo a jen se tě chci zeptat, to na tebe taky byli všichni takhle hnusný, když si sem přišel?"
"No aji jo, ale to se časem zpraví."
"U mě ne!"
"No víš, Šéf je takový na všechny a ostatní nevím, ale já se z tebou bavím a připadáš mi super. A ostatní to taky časem pochopí."
"No to jo, ale ostatní to nikdy nepochopí. Víš, jak mi to připadá?"
"Ne."
"Od Šéfa jsem obyčejný poddaný jako ostatní. U Hidana jsem pejsek a on Pán. Konan se nebaví. A ostatní taky ne, takže neposoudím."
"No je pravda, že Zetsu je asi naštvaný, zato, že si mu přebrala místo u Šéfa jako mutant… teda jako, jako."
"Jako zrůda?"
"No ne tak doslova…"
"Aha."
"Konan je taková a Hidan taky a u ostatních se to zlepší."
"No jo. Hele už jsme tu, vítej ve skryté v Horách a támhle je hřbitov. Drž se, přistáváme."

Přistáli jsme a Deidara ze mě slezl a já se proměnila zpátky. Přišli jsme k matčinému hrobu, já ho umyla a naleštila a Deidara mezitím na louce za hřbitovem natrhal nějaký květiny, já pak zapálila svíčku a společně jsme drželi minutku ticha, pak jsme tam jen tak stáli asi hodinu a když mě bolely nohy, tak jsem si sedla a znovu se dívala na její hrob. Po dvou hodinách, když se setmělo, Deidara navrhl, že bysme se mohli někde ubytovat, ale to já zamítla, co kdyby mě potkala teta a tak jsme si zašli jenom na véču a pak kousek za vesnicí jsem se proměnila a zase jsme zmizeli v závoji temné noci. A já jsem byla hrozně šťastná, že jsme stihli popřát mamince k narozeninám.